Rozhovor s Ren Aldridge vedla a z angličtiny přeložila Alžběta Knappová

Mnohostranná umělkyně, punkerka a aktivistka Ren Aldridge stojí za kolektivním dílem The Resistance Quilt Project, které dalo možnost na velkoplošné patchworkové dece neboli „quiltu vzdoru“ široké komunitě lidí vyjádřit bolest, frustraci i vztek, připomenout jména obětí femicidy a společně formulovat způsoby, jak bojovat proti epidemii násilí na ženách. Bavily jsme se o předsudcích spojených s tímto tématem, o narativech bránících komplexní společenské změně i mezích a úskalích feministického hnutí. Ren se také svěřila, co jí dává do života punk, jak souvisí stříhání a sešívání s komponováním hudby a jak nám může technika patchworku pomoct v přemýšlení o lepší budoucnosti.

 

Jsi autorkou umělecko-aktivistického projektu The Resistance Quilt Project, který tematizuje problém femicidy v Rakousku. Mohla bys ho krátce představit?

Jde o komunitní umělecký projekt. Já jsem něco jako vedoucí umělkyně a spolupracuji na něm s Reni Hofmüller a Nayarí Castillo. Koncepce vznikla jako odpověď na demonstrace proti femicidě, které ve Štýrském Hradci pořádáme od června 2020, a vyrostla z mých obav ohledně těchto demonstrací – především z možné rasové instrumentalizace a také z toho, zda nějakým způsobem nereprodukujeme genderovou dynamiku moci, proti níž se snažíme bojovat. Vnímám to jako častý problém spojený s upozorňováním na genderově podmíněné násilí, protože může podporovat představu, že muži jsou vždy v pozici moci a ženy v pozici oběti. Chtěla jsem proto vytvořit projekt, který by akcentoval postavení se na odpor.

Na demonstrace jsme vyráběly transparenty z prostěradel a zaznamenávaly jsme na ně všechny případy femicidy v Rakousku. Na konci roku jsem je pak sešívala k sobě, abych ukázala, že nejde o ojedinělé případy, ale že v tom je určitý vzorec – vzorec násilí –, a také jsem chtěla vytvořit opačný vzorec odporu.

Začala jsem proto pořádat workshopy, kde jsme vytvářeli další transparenty s požadavky. Ukončit epidemii femicidy musí být celospolečenskou snahou, hledala jsem proto způsoby, jak zapojit co nejvíce různých lidí. Potom jsem přizvala Reni, aby materiální quilt doprovodila quiltem zvukovým. Ten je složen z nahrávek z demonstrací, proslovů a skandování našich požadavků doplněných zvuky domácích spotřebičů a jinými hluky domova, které mají akcentovat, že domov se stává v kontextu femicidy nejnebezpečnějším místem. A stěžejní součástí zvukového quiltu je báseň nebo spíš rituál Nayarí Castillo. Ten se objevuje také na pruzích natištěných pomocí kyanotypie, jež procházejí celým materiálním quiltem. Zvukový a textilní quilt tak spolu komunikují mnoha různými způsoby.

Mohla bys říct něco víc o těch demonstracích? Z jakého společenského podhoubí vyrostly?

Inspirovala nás ženská protestní hnutí v Latinské Americe, především Ni una menos. V reakci na to jsme založily F*Streik. Začaly jsme zkoumat statistiky a data ohledně femicidy v Rakousku, které se trvale drží na předních příčkách v počtu vražd žen v Evropě. Tuším, že v roce 2018 bylo v Rakousku zavražděno více žen než mužů, což je skutečně něco velice neobvyklého. Začaly jsme proto pokaždé, když se v médiích objevila zpráva o femicidě, pořádat demonstrace – vycházelo to zhruba jednou za dva týdny.

Po čase se to ale ukázalo jako neudržitelné, tak jsme je svolávaly každý měsíc. Držely jsme to asi dva a půl roku a za tu dobu byl snad jediný měsíc, kdy nebyla spáchána žádná vražda. A to mě přimělo zamyslet se nad tím, zda tímto způsobem neposilujeme genderové mocenské vztahy. Protože jsme vlastně jen stále dokola říkaly, že se to bude dít dál, dokud nedojde k nějaké zásadní změně ve společnosti. A to může vyvolávat pocit bezmoci. Na demonstrace navíc chodilo stále méně lidí, proto jsem začala hledat jiné způsoby, jak budovat kolektivní sílu.

A s jakými reakcemi publika jste se setkaly? Ať už během demonstrací, nebo na workshopech a při vystavování projektu?

S obrovsky pozitivními. Samozřejmě na nás během demonstrací občas někdo něco pokřikoval nebo se vysmíval, ale to bylo velice ojedinělé.

Co mě ale opravdu šokovalo, byla úroveň islamofobie. Když jsme chodily ulicemi nebo vystavovaly naše transparenty, přicházelo za námi spoustu lidí s otázkou: „A za to všechno můžou migranti, muslimové?“ Reakce lidí se pohybovaly od opatrných dotazů až po otevřeně rasistické výroky. Začaly jsme se tím proto více zabývat, abychom proti tomu uměly argumentovat a mohly se opřít o fakta. To byly každopádně reakce, které mě nejvíce znepokojovaly.

Myslím, že ohledně femicidy existuje řada podobných stereotypů – že se týká mladých žen, je spojena se sexuálním násilím a vraždí hlavně cizinci. Pojďme si ty předsudky trochu nabourat. Jaký je rozsah femicidy napříč společností a jak zasahuje různé znevýhodňované a přehlížené skupiny?

V Rakousku například patří mezi nejčastější oběti femicidy starší ženy, které zavraždí jejich partner. A obecně většinu vražd žen po světě páchají intimní partneři, současní nebo bývalí. Co se týče migrace, málo se mluví o tom, že femicidou jsou ohroženy především ženy migrantky, protože jim často schází přístup k společenským záchranným mechanismům, mají problém zajistit si pomoc kvůli jazykové bariéře, nacházejí se daleko od rodiny, přátel a podpůrných sítí. Obecně jedním z nejrizikovějších faktorů je izolace. A způsob, jakým společnost zachází s migranty, tyto ženy vystavuje většímu riziku, protože je izoluje. Statistiky v Rakousku to potvrzují. A ano, ženy migrantky většinou vraždí muži migranti, ale není to kvůli tomu, že by byli nějak inherentně násilnější, ale kvůli tomu, v jaké situaci se zde ocitnou. Celé je to velice komplikované a hraje tu roli mnoho vzájemně se prolínajících faktorů. Proto mě tyto debaty tak frustrují. Pokud veškerou vinu svalujete na mladé migranty, je to samozřejmě nebezpečné pro ně, ale také pro ty ženy, protože tím jen hledáte obětního beránka a neřešíte skutečné příčiny problému.

Co se týče LGBTQ+ komunity, tam nám bohužel scházejí data. Nemáme vůbec představu, jak se femicida dotýká trans žen, protože vraždy nemusejí být zaznamenané podle jejich vybraného genderu. Obecně otázka sběru dat je v případě femicidy velice důležitá, protože kde nejsou data, není problém. Například ve Velké Británii velké množství žen spáchá sebevraždu v důsledku domácího násilí. Já bych toto taky považovala za femicidu, takže záleží, jak široce si tu definici nastavíme. Velice záslužná je v tomto kontextu publikace Catherine D’Ignazio Counting Femicide, a vůbec Latinská Amerika je v tomto daleko před námi.

Pocházíš z Velké Británie, ale nyní žiješ v Rakousku. Vidíš v těchto dvou zemích, co se týče femicidy, nějaké rozdíly?

V Rakousku je vzhledem k velikosti populace větší míra femicidy. Ve Velké Británii jsou zavražděny asi tři ženy týdně, zatímco v Rakousku zhruba jedna za čtrnáct dní, ale poměrně k počtu obyvatel je to víc. Jinak je to hodně podobné. V obou zemích, ostatně stejně jako kdekoli jinde, tvoří největší část pachatelů intimní partneři.

Co se týče společenské odezvy, Rakousko má silnější protestní tradici. Británie má ovšem obdivuhodnou protestní tradici v duchu aboli­cionistického feminismu a odporu proti represivním složkám. Skvělou práci v tom odvádějí Sisters Uncut, hlavně jejich aktivita po vraždě Sarah Everard v roce 2021, kterou znásilnil a zavraždil policista Wayne Couzens. Tento případ vyvolal v zemi velikou vlnu odporu, lidé si začali dávat dvě a dvě dohromady a chápat, že policie není řešením, že nás neochrání. V posledních letech bylo v Británii zaznamenáno mnoho případů genderově podmíněného násilí ze strany policie a na to konto vzniklo několik velice významných výzkumů ohledně toho, jak systematické je násilí na ženách.

V Rakousku tahle abolicionistická perspektiva úplně chybí. V minulém semestru jsem vedla seminář na univerzitě a jedna studentka srovnávala statistiky toho, jak moc společnost v Rakousku a Británii důvěřuje policii. V Británii bylo to procento výrazně, výrazně nižší.

Trochu mě frustruje, že Rakousko se soustředí na věci, jako je zavedení pokut za obtěžování na ulici. Nepovažuju to za produktivní využití našeho času a energie. Když v tomhle dáme moc policii, vzdáváme se tím vlastní moci provést potřebné změny ve společnosti. A když jí dáme moci příliš, bude to ohrožovat především mladé muže jiné barvy pleti, protože právě oni budou čelit nejhoršímu výkladu tohoto druhu zákonů.

Poslední dobou se ve svém výzkumu a psaní věnuju vztahu mezi ideou ochrany žen a rasovým násilím. Kimberlé Crenshaw píše o tom, jak se v 19. století cíleně budoval obraz černochů jako hrozby pro bílé ženy, což se pak stalo pretextem mnoha lynčování. V průběhu let až dodnes můžeme sledovat mnoho variací a mutací na totéž. Zaštiťování se ochranou žen se v rasistických výrocích objevuje stále znovu a znovu a znovu.

Abych se tedy navrátila k původní otázce, myslím, že je opravdu těžké to srovnávat. Existuje zde trochu jiná protestní kultura, lidé jsou v trochu odlišných politických situacích, ale obecně žádné velké rozdíly nevidím. Rasismus i problém femicidy existují v obou zemích.

Ptala jsem se i proto, že v České republice nemáme žádné oficiální statistiky. České zákony termín femicida neznají a policie takové informace neshromažďuje. Chybí nám proto úplně jakákoli společenská diskuse, protože tu není s čím pracovat. Ty jsi říkala, že Rakousko je v Evropě co do případů femicidy na předních příčkách, ale není to jen kvůli tomu, že u vás ta data existují?

Může to tak být, ale nemyslím si, že by Rakousko odvádělo nějak výrazně lepší práci ve shromažďování dat než jiné země. Ty statistiky, které používáme, zveřejňuje nezávislé azylové centrum pro ženy Frauenhäuser, kde je získávají z médií. Ve Velké Británii také neexistují žádné vládní statistiky, je to všechno DIY.

A ani si nemyslím, že by to bylo tak potřeba. Uznání femicidy jako právní kategorie není podle mě nijak zvlášť užitečné. Roxana Gutiér­rez-Romero nedávno zkoumala, jaký vliv mělo zavedení zákonů proti femicidě během poslední dekády napříč Mexikem, a ukázalo se, že počet zavražděných nebo pohřešovaných žen v této zemi se prakticky nijak nesnížil.

Domnívám se, že se příliš mnoho energie vynakládá na změnu zákonů. Argumenty s odstrašujícím účinkem považuju za nesmyslné. Vražda přece už nelegální je a těm mužům to je zjevně jedno, tak proč by je femicida jako právní kategorie měla nějak víc odstrašit? Nemyslím si, že tlak na přísnější tresty tento problém vyřeší. Stále více se přikláním k abolicionistickému feminismu a myslitelkám jako Mariame Kaba a Angela Davis. Nezajímají mě zákony, tedy co se děje poté, ale jak zabránit tomu, aby se vražda vůbec stala. A opravdu si myslím, že by bylo dobré, kdybychom na to mohli soustředit víc naší kolektivní energie.

Jak se ty sama vyrovnáváš s tak náročným tématem, když se s ním denně ocitáš v kontaktu? Cítíš smutek, vztek?

Pro mě to není tak těžké, protože nikdo z mých blízkých nebyl přímo femicidou dotčen a moje práce je protestem proti široké kultuře. Mám přátele, kteří působí v první linii, jsou v kontaktu přímo s oběťmi. Moje kamarádka Janey Starling vedla ve Velké Británii rozsáhlou kampaň za doporučení pro média ohledně informování o femicidě. V rámci tohoto projektu pracovala s mnoha dotčenými rodinami – například s dětmi, jejichž otec zavraždil jejich matku. Tohle jsou opravdu náročné věci a s těmi já se přímo nesetkávám, což je obrovský rozdíl.

A roli hraje ještě druhý aspekt. Věnuji se tomuto tématu v Rakousku, takže o všech místních případech čtu v rakouských médiích, a moje němčina je velice slabá. Myslím si, že jazyková bariéra mě skutečně významně chrání, protože ten jazyk pro mě není vůbec zatížen emocemi, a můžu si tak udržet odstup.

Ráda bych se ještě vrátila k tvému projektu. Proč quilt? Co pro tebe symbolizuje?

Pro mě je to metafora sociálních hnutí. Velkým bodem zlomu v mém aktivismu pro mě bylo, když jsem si uvědomila, že jsem jen maličkou součástí obrovského společenství. Navedla mě k tomu svým psaním Rebecca Solnit – především myšlenkou, že historické změny se dějí tak, že velké množství různých jednotlivců a skupin lidí koná a třeba o sobě ani vzájemně nevědí. Quilt může sloužit jako metafora tohoto typu změny.

Důležitý je také samotný materiál prostěradel, ze kterých jsme vyráběly transparenty na demonstrace a jež pro mě symbolizují fakt, že osobní je politické. Předmět z postele – jednoho z nejintimnějších míst, kde se zároveň velmi často odehrává genderově podmíněné násilí – vynášíme na ulici s politickými hesly. Na začátku to nebyl záměr, vzaly jsme prostěradla, protože jsou to levné, velké kusy látky. Ale pak se to pro mě stalo příznačné. A já hrozně ráda pracuji s použitými látkami, protože ten materiál nese spoustu emocí. Když se pak lidé na quilt dívají, nastává moment propojení. Poznávají kousky látek třeba z nějakého svého oblečení, a zažívají tak velice osobní, i když ne vždy příjemný kontakt s uměním. Také se mi velmi líbí, že se kousky různých tkanin objevují na mnoha panelech – co je na jednom kouskem něčích šatů, je na druhém částí slova a podobně.

A další věcí je samozřejmě to, že podobné projekty s velkoplošnými quilty mají svou historii, jíž jsme si vědomi a hlásíme se k ní. Především jsou to AIDS Memorial Quilt nebo The Monument Quilt Project ve Spojených státech.

Navíc stříhání a sešívání je praxe i metafora, se kterou pracuji ve svém umění už dlouho. Hraju v punkové kapele Petrol Girls a jedno z našich alb jsme pojmenovaly právě Cut and Stitch.

Na to album jsem se tě taky chtěla zeptat. Jak používáš tuhle techniku ve vytváření hudby?

Způsob tvoření naší hudby je velice kolaborativní. Někdo přijde s nějakým nápadem – já s vokální linkou nebo kytarista s riffem – a pak společně skládáme celek dohromady, přidáváme každý po troškách. A je možné se na to dívat také z hlediska struktur a vzorů. Nikdy nejde o volnou formu, hudba stejně jako quilt má vlastní vzory a struktury. Můžete si s nimi hrát, rozebírat je a znovu je sestavovat, zpochyb­ňovat je a vyvracet. A celá ta metoda je velice punková. Přišívání nášivek na oblečení, sešívání různých kousků a podobně, to je všechno podstatou DIY estetiky punku.

Punk je v mé tvorbě tak hluboce zakořeněný, že všechno, co dělám, se k němu nakonec vrátí. Protože myslím, že punk je něco mnohem víc než unavený žánr ze sedmdesátek. Je to neustále se vyvíjející, antihegemonní hnutí, které samo sobě pořád staví výzvy. Punk také ovlivnil můj přístup k vedení workshopů, protože vám dává pocit, že můžete vytvořit svou vlastní kulturu. A pokud můžete vytvořit vlastní kulturu, můžete vytvořit i vlastní společnost. Nejdůležitější je, že to nemusí být dokonalé, ale musíš v tom být ty. Co si myslíš? Jak by ses chtěla vyjádřit? Jde o hledání, o výraz. A to stejné je důležité u politických hnutí. Domnívám se, že jednou z největších chyb feministického hnutí posledních let je perfekcionismus. Musíme vytvořit prostor pro chyby a dát lidem příležitost rozvíjet se, růst, rozpárat své chyby a spojit je znovu a jinak. S tou metaforou bychom se mohly ještě vyřádit, co? Šlo by ji rozvíjet mnoha směry.

Mně přijde ještě zajímavý určitý protiklad tvé tvorby. Na jedné straně stojí punková hudba, tedy hluk, vztek a řev, a na druhé sešívání, vyšívání, které asociuje ztišení, soustředění a pomalost. Jak tyhle dva přístupy kombinuješ? Soupeří mezi sebou, nebo se doplňují?

Já myslím, že se doplňují. Punk dělám už hodně dlouho a už jsem na tom pěkně vyhořela. Být naštvaný je důležité a má to své místo a svůj čas, ale není to udržitelné. O textilních technikách a zpomalení se dá říct mnoho. Pro mě je nejdůležitější dělat něco se skupinou lidí – stvořit prostor, kdy můžete sedět a povídat si. Během těchhle okamžiků, kdy něco kolektivně vytváříte a u toho sedíte a bavíte se spolu, se dozvídám hrozně moc zásadních věcí. Lidé, kteří by si rozhodně nevzali mikrofon a nevylezli na pódium, toho mají často spoustu co říct. Pro mě je tedy zásadní rozvíjet obě polohy. Jsme komplikované bytosti s širokou paletou emocí a je dobré mít na ně na všechny prostor.

Na začátku quilt projektu sis položila otázku, co lze udělat pro ukončení femicidy. Co jsi během celého procesu zjistila? Co s tím může udělat umění? A co můžeme udělat my jako jednotlivci a jako společnost?

Myslím si, že základem všeho je budování silných komunit. V dnešním kapitalismu, ať už ho nazvete jakkoli, jsme stále více izolovaní a stále více oddělení od komunity. Možná nám jen schází kolektivní víra v to, že společně můžeme věci měnit. Přitom jsem mluvila se spoustou lidí, kteří dělají jednotlivě malé činy. A na tomhle základu musíme stavět naši sílu. Ženská protestní hnutí v Latinské Americe nebo to, co se děje v Polsku a na Islandu – tomu bychom měli věnovat pozornost.

Obrovský potenciál vnímám ve sloganu „když se zastavíme, svět se zastaví s námi“, protože mnoho žen, i když se neoznačují za feministky nebo se o to nezajímají, ví, kolik práce odvádějí a také co je stojí udržet se v bezpečí.

Je třeba si uvědomit, že člověk není sám, a budovat spojení a kolektivní sílu. Umění v tomto hraje velice důležitou roli. My totiž potřebujeme kulturní změnu. Musíme změnit naše chápání genderu a genderových rolí. A skrze umění začínáme vidět věci jinak nebo si je představovat jinak. Pro mě je to momentálně opravdu vzrušující, protože se začínám zabývat futurologií, možnými budoucnostmi a podobnými oblastmi výzkumu. A domnívám se, že umění v tom hraje klíčovou roli, protože v něm vždy šlo o představování si jiných možností.

Pro mě je proto zásadní vytvářet různé prostory, kde se můžeme scházet mimo naši každodennost, kde se můžeme zúčastnit nějakého workshopu nebo podivného rituálu, který není běžnou součástí našeho života, protože právě tam můžeme začít věci zpochybňovat. V politických změnách hraje obrovskou roli komedie – považuji za velice účinné lidi odzbrojit a přinutit je, aby nahlédli věci v jejich absurditě a surrea­litě. Přerámovat je, postavit do jiného světla. Já v tyto možnosti umění velmi věřím. Jenom si myslím, že to musí být zakotveno v komunitě, ne v nějaké elitářské galerii, kam nikdo nechodí.

To byl nadějeplný závěr. Úplně poslední otázka: jaké jsou tvé další plány s quiltem odporu nebo s jinými projekty?

Právě mě přijali do jednoho výzkumného uměleckého projektu nazvaného Budoucnost feministického stárnutí, kde budeme společně se skupinou starších žen zkoumat jejich vztah k technologiím a budoucnosti. Mám z toho obrovskou radost, protože v tom vidím mnoho souvislostí se svou dosavadní prací – je zajímavé, jakou roli mohou hrát technologie v genderově podmíněném násilí, a starší ženy jsou v tomto kontextu obzvláště ohrožená a přehlížená skupina. Ale jde také o to, že mnoho technologií pro starší ženy je vyvíjeno velice paternalistickým způsobem. Představuje je jako slabé, křehké a neschopné. Tady vidím spoustu paralel s tím, jak vzniká legislativa a zákony a jak je nám v obou těchto případech upírána schopnost samy věci vytvářet a měnit.

Takže mě opravdu zajímá, jaké různé souvislosti se dají najít. Quilt projekt jsem teď odsunula trochu stranou, potřebovala jsem od něj pauzu. Chtěla bych s ním ale vyrazit do více zemí, osahat si více jazyků. Přála bych si jet do Latinské Ameriky a setkat se se všemi lidmi, kteří mě tolik inspirují. Obecně moje hlavní zájmy souvisejí se zkoumáním různých forem zranitelnosti a prosazování vlastní vůle, především u žen, na úkor paternalistických technologií a institucí.

 

Ren Aldridge (* 1991, Bristol) je umělkyně, spisovatelka, badatelka a frontmanka feministické punkové kapely Petrol Girls. Vystudovala výtvarné umění na Goldsmith College na Londýnské univerzitě a výzkum kreativní praxe na Glasgow School of Art. Zabývá se genderově podmíněným násilím, stárnutím, očekáváními, zranitelností a participativními uměleckými metodami. Od roku 2019 žije ve Štýrském Hradci, kde se výrazně angažuje v místní tvůrčí a feministické komunitě. Stala se jednou z iniciátorek tamních demonstrací proti femicidě a našla v nich inspiraci k vytvoření uměleckého komunitního projektu The Resistance Quilt Project. V současnosti působí na Univerzitě Štýrský Hradec v rámci umělecko-výzkumného projektu Feminist Ageing Futures in Datafied Worlds (Budoucnost feministického stárnutí ve světech popsaných daty). 

Alžběta Knappová (* 1995, Praha), autorka koncepce a odpovědná redaktorka tohoto čísla, vystudovala bohemistiku a komparatistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Pracuje v literárním průmyslu, věnuje se redakční práci a překládá z polštiny. Zajímá se o střední Evropu a feministické aspekty v literatuře. Toto číslo v ní samovolně nabobtnalo skrze texty, které stravuje.

Zpět na číslo