Stránka 67 z 105
Ivana Myšková
Haring, Keith. Deníky.
Z anglického originálu Journals (2010) přeložil Ladislav Nagy.
1. vydání. Zlín: Kniha Zlín, 2013. 468 stran.
Nejsem si jistá, zda vydání Haringových deníků tak, jak vyšly ve Spojených státech v roce 2010, bylo rozhodnutím šťastným. To, jak je Haring prezentován českému čtenáři, je totiž přímo v rozporu s jeho jasnou a srozumitelnou výtvarnou řečí.
Zapomeňte na deníky Gombrowiczovy, Kafkovy, Juráčkovy, Hančovy, Divišovy, Woolfové a dalších výtečných literátů. Pak teprve zvědavě přikročte k této knize. Tady autor nevyráží dech přesností svých úvah,
…Luděk Liška
Vladislav, Jan. Otevřený deník: 1977–1981.
Editor Jan Šulc. 1. vydání. Praha: Torst. 2012. 1005 stran.
Psát recenzi na knihu, která vyšla před rokem, by bylo, třebaže se na pultech před nedávnem objevil dotisk, trochu opozdilé a docela pošetilé. Jistě má ale smysl nad Vladislavovým deníkem přemítat, vracet se k němu a konfrontovat se s ním – proto patero následujících, snad ne úplně náhodných, zastavení.
Don Quijote s otevřeným hledím?
Troufám si tvrdit, že vydání Otevřeného deníku: 1977–1981 Jana Vladislava loni před Vánoci bylo jednou z nejzásadnějších literárních událostí posledních let: na téměř ihned vyprodanou knihu jsou ostatně v knihovnách dosud dlouhé čekací lhůty.
…David Beaver
Přeložila Silvie Mitlenerová
Geoff Pullum v krátkém příspěvku o jedné z griceovských maxim správně upozorňuje na jednu věc: je náročné blogovat stručně. Což mě, jakožto blogerského zelenáče a učedníka, přivedlo k úvahám, jaká jsou vlastně pravidla Blogu.
Krása Griceových maxim spočívá v tom, že a priori působí jednoznačně. Navádí nás být natolik informativní, jak je potřeba, ale nikoli více, sdělovat pravdivá fakta podložená dostatečnými důkazy, poskytovat relevantní údaje a být (abychom to zkrátili) struční. Prostě starý dobrý selský rozum, že? Ale přinejmenším od Keenanovy studie z roku 1974 se lingvisté zabývají otázkou,
…Jaroslav Otčenášek
Jergović, Miljenko. Sarajevské Marlboro. Přeložil Jiří Hrabal. Odpovědný redaktor Milan Orálek. 1. vydání. Olomouc: Periplum, 2008. 125 stran.
Literární prostředí Bosny a Hercegoviny bylo a zůstává poměrně komplikovaným, což souvisí nejen s dějinami a mnoha různými zvraty včetně poslední války (1992–1995), ale také s proměnami vnímání Bosny a Hercegoviny jako žitého prostoru. [1]
Pokud nahlédneme např. jen do 20. století, v jehož počátku koexistují v Bosně tradice židovské sefardské literatury, [2] bohatá literární tvorba bosenských Chorvatů i Srbů [3] a teprve se utvářející identita Bosenců muslimského vyznání s nadmíru bohatou tradicí turecko-arabsko-perského písemnictví, uvědomíme si, jak ve srovnání s dnešním stavem fatální proměna tento malý kousek Evropy postihla.
…
Rozhovor s Bernardem a Michèle Lesfarguesovými
Na okcitánskou kulturu i na samotnou okcitánštinu existuje množství pohledů, rozdíly mezi nimi nám může objasnit odborná literatura. Pro proniknutí do tématu nicméně bývá klíčové setkání se zajímavou osobností, proto v tomto čísle přinášíme rozhovor s básníkem, překladatelem, pedagogem a editorem Bernardem Lesfarguesem a s jeho ženou Michèle.
Vít Pokorný: Na začátek bych se vás rád zeptal, co to je okcitáština. Zatímco někteří odborníci tvrdí, že množství dialektů tvoří jednu okcitánštinu, podle jiných se jedná o skupinu jazyků. Jak byste okcitánštinu definoval vy?
Bernard Lesfargues: Pro okcitanisty je okcitánština jedním jazykem podobně jako italština nebo rumunština.
…Richard Vacula
Titul následující úvahy je samozřejmě míněn jako nadsázka, má však své opodstatnění. Hned úvodem je třeba si položit otázku: jestliže je toto číslo Plavu zaměřeno na okcitánskou literaturu, bude český čtenář schopen představit si pod tímto pojmem něco konkrétního? Jsem přesvědčen, že v drtivé většině případů nikoli. O něco konkrétnější představu však získá, zjistí-li, že číslo obsahuje mj. texty provensálské nebo gaskoňské. Je tedy na místě upřesnit, co označují výrazy okcitánština a okcitánská literatura, Okcitánie a Okcitánec.
Kde leží Okcitánie?
Je nutné konstatovat, že zmíněné výrazy se nevztahují k žádné geopolitické entitě či konstituované národnosti: žádná taková totiž neexistuje ani v minulosti neexistovala.
…Ivan Malý
Guenassia, Jean-Michel. Klub nenapravitelných optimistů Z francouzského originálu Le Club des Incorrigibles Optimistes (2009) přeložila Helena Beguivinová. 1. vydání. Praha: Rybka, 2013. 292 stran.
Představte si zadní místnost pařížské restaurace padesátých let 20. století. V zakouřené místnosti sedí muži a téměř mlčky hrají šachy. Výjimečně se rozhoří vášnivá diskuze, která přítomné rychle vyvede z poklidu, aby stejně rychle ustala. Pro malého chlapce vytváří směs špatné francouzštiny a mnoha dalších, vesměs slovanských jazyků v takovou chvíli téměř předobraz orientálního bazaru. Bazaru, kde může slyšet tisíc a jeden neuvěřitelný příběh. Do tohoto netradičního světa je v románu Jeana-Michela Guenassii Klub nenapravitelných optimistů vržen malý chlapec Michel.
…Rozhovor s Lucií Hlavatou
Vietnamská literatura a její rozšíření a recepce u nás, její cenzura ve Vietnamu, úskalí jejího překladu – o tom všem hovoří odbornice na národnostní problematiku Indočíny, vietnamistka a překladatelka Lucie Hlavatá.
Zuzana Henešová: Působíte již léta jako odborná asistentka na Ústavu Dálného východu FF UK, přičemž sama jste na téže fakultě absolvovala obor orientalistika-vietnamistika. Na úvod se tedy nabízí otázka: Jak jste se vlastně k vietnamistice a vietnamštině jako takové dostala?
Lucie Hlavatá: Možná vás trochu zklamu, ale k vietnamistice jsem se dostala víceméně náhodou. Hlásila jsem se na orientalistiku s jinou kombinací,
…