Štítek: 2025 Stránka 4 z 8

Sláva nezrozeným. K třicátému výročí smrti Emila M. Ciorana

Karin Zamrazilová

 

Dne 20. června je to třicet let od smrti muže, který tvrdil, že „největším neštěstím pro člověka je jeho narození“. Emil Cioran (1911–1995), estét zoufalství, mistr nespavců a patron poražených, by nás právě dnes mohl oslovit víc než kdy dřív. A sice proto, že ve světě plném významů a řešení nabízel něco, co už skoro vymřelo: odvahu říci, že nic nemá smysl, a přesto v tomto absurdním světě setrvat do úplného konce. V Cioranově díle (viz ukázku v Plavu 2/2019) bychom horko těžko našli jakýkoli systém či řád; spíše se jedná o soustavu aforismů,

Mohu jen vrátit čtenářům dary mrtvých

Rozhovor s Tong Wei-gerem vedla a z čínštiny přeložila Pavlína Krámská

Patnáct let starý román Letní deště je čerstvým příspěvkem k překladu tchajwanské literatury u nás. Kniha, která osciluje mezi žánry, zachycuje život čtyř generací jedné rodiny, provádí čtenáře Tchaj-wanem do hor i na pobřeží a seznámí je také se zdejším folklórem. Tong Wei-ger v rozhovoru hovoří o tom, jak se z autora stal čtenářem své knihy, o možnosti literárního psaní na Tchaj-wanu a o paradoxním „neužitečném užitku“ literatury.

 

Román Letní deště byl v roce 2016 mezinárodním internetovým portálem pro čínsky psanou literaturu zařazen mezi třicet nejlepších tchaj­wanských románů z let 2001 až 2015.

Zavřít pravdu za dveře

Barbora Vacková

Besson, Philippe. Nech těch lží.
Z francouzského originálu Arrête avec tes mensonges (2017) přeložila Markéta Krušinová.
1. vydání. Praha: Paseka, 2024. 157 stran.

 

Vše začalo jedním letmým zahlédnutím. Mladý muž v hotelové hale mizí v davu kolem něj – tento výjev stačil, aby se mysl ponořila do dávných vzpomínek na čas plný touhy, vášně, ale také strachu a samoty. Zatím poslední přeložený román Philippa Bessona nás zavádí do Francie osmdesátých let, do jednoho konkrétního malého města a jednoho konkrétního období autorova mládí.

Stínohra z fjordu

Klára Soukupová

Fosse, Jon. To je Ales.
Z norského originálu
Det er Ales (2004) přeložil Ondřej Vimr.
1. vydání. Příbram: Pistorius & Olšanská, 2024. 88 stran.

 

Po dvaceti letech od vydání v norštině vychází český překlad novely Jona Fosseho To je Ales, iniciovaný pravděpodobně Nobelovou cenou za literaturu, již autor získal v roce 2023. V jádru příběhu stojí žena vzpomínající na svého muže, který kdysi zmizel na moři. Fosse svým specifickým stylem zachycuje cykličnost a repetitivnost myšlenek, které se popírají navzájem, při tom se upřesňují a posouvají od tématu k tématu.

Štěstí přeje připraveným

Barbora Svobodová

Zink, Rui. Instalace strachu.
Z portugalského originálu
A Instalação do Medo (2012) přeložila Martina Čáslavská.
1. vydání. Praha: Bourdon, 2024. 182 stran.

 

Letošním čestným hostem veletrhu Svět knihy bylo Portugalsko a do Čech zavítal také autor recenzované knihy: Rui Zink. Jeho doposud jediná přeložená kniha byla vydaná nakladatelstvím Bourdon v překladu Martiny Čáslavské, která v roce 2015 dostala za překlad úryvku Cenu Hieronymitae Pragenses (dnes Cena Pavly Lidmilové). O jazykovou redakci se postarala Šárka Grauová a text románu doplňuje obsáhlý úvod Karoliny Válové a poznámka samotného autora,

5/2025 – Flamendry, blázni a sadisti

Vychází nový Plav věnovaný tureckému undergroundu.

Vyždímat se do poslední kapky života

Rozhovor s Fethim Demirem vedl a z turečtiny přeložil Petr Kučera

Chápání toho, co je underground, může být dost různorodé. Profesor Fethi Demir z Vanské univerzity na východě Turecka zastává názor, že jde o projev naší – sdílené lidské – temné stránky, která si v různých dobách i kulturách hledá svůj způsob vyjádření. Tureckou undergroundovou literaturu tak v rozhovoru s Petrem Kučerou zasazuje do nejširších kontextů, ale zároveň ukazuje její specifika v kontrastu s tou evropskou, americkou nebo sovětskou. Pokud by vás překvapilo, že v poměrně konzervativním Turecku nepůsobí vulgární, násilná a jinak vyhrocená tvorba příliš skandálně,

Verše psané do hlíny

Michaela Melichová

 

Stalo se mi náhodou, že jsem se 31. března ocitla na uvedení knihy nových překladů japonské poezie haiku a waka Světlušky v rukávech (2024) v luxusní restauraci Miyabi. Na úzký seznam hostů mě připsala překladatelka Helena Honcoopová několik málo dní před akcí po rozhovoru, který by měl vyjít v některém z dalších čísel. „Hlavně o knize napište, ať se o ní lidi dozvědí,“ zněla překladatelčina prosba a mou vstupenkou do světa jemného japonského vkusu pěstovaného v centru Prahy se stal příslib, že to udělám: tak tedy píšu.

Představení antologie sestávající z dvou set dvaceti básní s hmyzími motivy příznačnými pro šintoistickou a buddhistickou citlivost proběhlo v dialogu obou tvůrců – Heleny Honcoopové a Petra Borkovce,

Proč dnešní osmáci čtou Deník malého poseroutky a nestydí se za to

Petra Paťchová

 

Přeleželé ruce, brnící prsty, ztuhlá záda. Hodinky ukazují 00.43, zbývá jen dočíst kapitolu. Jenže… ani si nepamatuji, kdy přesně to začalo, ale asi brzy.

O dobrých třicet let později stojím před tabulí a pozoruji neklidné děti kroutící se v lavicích, těkající pohledem po místnosti, po spolužácích, na strop, z okna, na hodiny. Čas se jim nepředstavitelně vleče. Když se jich po dvaceti minutách ptám, co četly a jak to hodnotí, jen ledabyle pokrčí rameny. Mají-li to vyjádřit na škále, zeptají se mě se spikleneckým pohledem, co je to škála.

Všichni jsme emigranti z vlasti svého dětství

Rozhovor s Georgim Gospodinovem vedl a z bulharštiny přeložil Ondřej Zajac

Další z textů bulharského spisovatele Georgiho Gospodinova, oceňovaný román Časokryt, vyšel minulý rok v českém překladu Davida Bernsteina. Z amnézie, již protagonista Gaustin nejprve léčí individuálně v klinikách minulosti, se v něm stává kolektivní epidemie a evropské vlády vyhlašují celospolečenská referenda o preferovaném historickém období, v němž by zakotvili bezčasou přítomnost. O iluzornosti a nebezpečí takové představy opakování dějin, o tom, jaké období lidé nejčastěji volí, i o mezigeneračním pochopení promlouvá Georgi Gospodinov v rozhovoru s balkanistou Ondřejem Zajacem.