12/2006 – Číslo nesvobody

Úvodník

Josef Šlerka

Od rozpadu SSSR uplynulo letos patnáct let. Během své existence se změnil v největší žalář všech dob a komunistický sen o ráji na zemi v noční můru. Po pádu komunismu se zdálo, že svobodě a demokracii nestojí nic v cestě. Jenže dnes je situace v drtivé většině postsovětských zemí stejná jako za dob vrcholného brežněvismu, ne-li horší. Lukašenkův režim v Bělorusku likviduje národní jazyk i umění své země. Putinovo Rusko pod pláštěm boje proti terorismu omezuje občanská hnutí po celé zemi. Velký Turkmenbaši v Turkmenistánu slaví jedinečný úspěch: propojil kabaret s diktaturou do takové dokonalosti, že zprávy o něm vyvolávají asociace s dílem Eugena Ionesca. Ne tak humorně však vypadá realita tisíců politických vězňů. Truchlivější situace je v blízkém Uzbekistánu. Jeho vůdce a diktátor Islam Karimov pochopil, že vstřícnost vůči Západu a veliké zásoby zemního plynu umožňují vytvořit totalitní režim s dobrou budoucností.
Právě z uvedených zemí Vám v tomto čísle přinášíme ukázky literární tvorby autorů spojených s odporem proti nelidským režimům. Největší část ukázek je z Běloruska, jehož opozici je naše země patronem.
Otázka zní, proč vlastně takové číslo vydáváme. Odpověď je prostá. Musíme. Je tu totiž určitý závazek. Západní Evropa a hlavně její inteligence podporovala opoziční hnutí ve východní Evropě do doby, než totalitní režimy prohrály svůj boj. Nikdo ze Západu nechtěl po nás, Východoevropanech, abychom splatili svůj dluh vůči nim. Jedinou možností jak tedy dostát svému závazku, je podpora disentu v zemích, které jsou na tom podobně špatně jako my před lety. Proto jsme se rozhodli vydat „číslo nesvobody“. Přijměte prosím toto číslo jako znamení solidarity s těmi, kteří – ať již v exilu nebo přímo v porobených zemích – vedou boj za svobodu. Přijměte jej jako splátku za půjčku, kterou dostala před léty naše opozice.