Lukáš Novosad
Wilde, Oscar. Portrét pana W. H. / The Portrait of Mr. W. H.
Z anglického originálu přeložil Jiří Josek. Odpovědná redaktorka Jana Mertinová.
1. vydání. Praha: Romeo, 2008. 79 s.
Je to smutný fakt. Běžný tuzemský kritický provoz stíhá reflektovat jen hrstku z obrovského množství vydávaných titulů a až na výjimky se věnuje pouze autorům současným. Vyjde-li novinka od některého z autorů takzvaně klasických, je de facto odkázána k hodnocení až v studiích literárněvědeckých, na obyčejnou recenzi nárok takřka nemá. Zřejmě u takových případů zafunguje představa, podle níž podstatné texty významných autorů jsou do češtiny už dávno všechny přeloženy (případně díla od českých autorů vydána) a zbytek jsou jen drobničky, o nichž postrádá smysl referovat. Titulem potvrzujícím domnělé je třeba Middlemarch George Eliota, naopak čestnou výjimku z tohoto uvažování představují četností reakcí Buninovy deníky Proklaté dny. O loňských prázdninách vyšel v premiéře další titul „čítankového autora“, který by mohl aspirovat na událost, a sice povídka Oscara Wilda Portrét pana W. H. Třebaže je to dílo navýsost moderní, důvtipem a tahy srovnatelné s kterýmkoli vrcholem té literatury, jejímž zájmem je opět literatura, dočkalo se jen jedné recenze v Hospodářských novinách (Petr Matoušek 31. 10. 2008) a zmínky v Literárním kapsáři Pavla Mandyse v Týdnu 1. 12. 2008.
Vhodně představuje knížku její záložka: „Portrét pana W. H. vyšel v prvotní podobě v roce 1889 v Londýně v červencovém čísle časopisu Blackwood’s Magazine. Zrodil se z debat, které spolu vedli básník, prozaik a dramatik irského původu Oscar Wilde a jeho přítel Robert Ross. Ohlas byl skandální. Viktoriánská Anglie nebyla schopna připustit znevážení odkazu svého velkého národního barda Williama Shakespeara. Když pak Wilde text přepracoval, rozšířil a chtěl ho vydat knižně, nakladatelé se zalekli a od vydání ustoupili. V době Wildova uvěznění v Readingu se rukopis záhadně ztratil a ještě záhadněji se pak objevil v roce 1920 v USA. Kniha, v níž Wilde odkrývá identitu tajemného adresáta Shakespearových Sonetů, je na pomezí seriózní vědecké eseje a zábavné literární detektivky. S lehkostí a espritem předkládá autor výsledek svého usilovného bádání a ukazuje, jak jemné mohou být někdy hranice mezi fikcí a vědou. Oscar Wilde považoval Portrét pana W. H. za jeden ze svých nejlepších textů, ale jeho vydání se nedožil.“
Setkáváme se s blíže neurčeným vypravěčem a jeho přítelem Erskinem, kteří spolu rozprávějí o „kuriózním tématu“, hodnotě literárních falz. Záhy Erskine odvypráví příběh svého přítele ze studií, nadaného herce Cyrila Grahama, který pilným zkoumáním Shakespearových Sonetů jednou provždy odhalil, kdo se skrývá za monogramem W. H., a komu tedy je sbírka věnována. Erskine Grahamovu teorii představuje velice detailně, na textovém rozboru Sonetů, nevěří jí však, neboť jí chybí základní článek – důkaz, že dotyčný W. H. někdy skutečně žil. Erskinovu nedůvěru vykoupí Graham draze, protože víra ve vlastní pravdu ho tváří tvář přítelovým pochybám přivede nejprve k zoufalému podvodu s vymalováním portrétu záhadného W. H. a nakonec až k sebevraždě. Celou teorii Erskine vypráví jako v podstatě zajímavou anekdotu, zato jeho posluchač – a současně tedy vypravěč –, který se na počátku celého vyprávění vyznává, že žádná teorie o Sonetech ho již nemůže překvapit, této nové nakonec zcela propadá. Sonety začne zkoumat sám, a opět detailním rozborem textu (Wilde použije k výkladu celkem třicet šest Shakespearových sonetů, dedikaci sbírky i část Milenčina nářku; takový záběr už je třeba brát vážně) nachází nové a nové doklady potvrzující Grahamovu teorii, dokonce ji novými nálezy zpřesňuje. O svých závěrech zpravuje Erskina, nakonec však teorii sám začne nedůvěřovat. Nyní právě Erskine podléhá kouzlu teorie a vydává se najít konečný důkaz o existenci W. H. I Erskine zemře, předtím však jako memento mortis odkazuje vypravěči Portrét pana W. H.; užití názvu povídky je zde na místě, neboť Erskine nezůstavuje vypravěči pouhý jeden vyvedený obrázek, nýbrž celé Grahamovo vědění.
Chování postav je nevěrohodné a přehnané, leč o ně také Wildovi nejde (koneckonců o postavách ani nic nevíme, známe jen Erskinův přibližný věk a něco málo údajů ke Grahamovi). Samozřejmě že autor toužil svým přehnaným, přesto fungujícím výkladem popíchnout zájemce o osud Sonetů, ale jejich záhada mu jen posloužila jako prostředek k úmyslu esejisticky či beletristicky zachytit proces výkladu textu; k samotným Sonetům se vyslovuje ústy svých hrdinů tak: jediné, na čem záleží, je dílo. Těžištěm Wildova snažení povýšit jazyk interpretace na hrdinu textu je druhá kapitola. (Upozorňuji, že v následujícím výkladu se nevyhnu vyzrazení některých point.) Začíná vytyčením interpretačního rámce: „Zejména dva sonety mi přišly nadmíru pozoruhodné, a sice sonety 53 a 67. V prvním z nich Shakespeare obdivuje na Williem Hughesovi mnohotvárnost jeho herectví, schopnost ztvárnit širokou škálu rolí od Rosalindy po Julii, od Beatrice po Ofelii. Říká mu: Z jaké jsi látky, z jaké podstaty, / že milionkrát násobíš svůj stín? / Dav ostatních ti šlape na paty / a jejich stíny splývají s tím tvým“; a následným ubezpečováním o vhodně zvoleném tématu: „Jak těžko pochopitelné by byly tyto verše, pokud by se nevztahovaly k herci. (…) Tyto sonety zjevně patří k těm, v nichž se Shakespeare zabývá povahou hereckého umění a zvláštního, vzácného nadání, které herec musí mít.“ Těžko v posledních dvou souvětích přehlédnout důraz na trojici pokud by – zjevně – musí být mající čtenáře ujistit, že výklad je seriózní. To ještě nějakou chvíli trvá: „A přece pak Shakespeare v sonetu 67 shledává… Jak je však zjevné ze sonetů 110 a 111…“, než přijde vrchol: „Konečně jsem na to kápl. Tím manželstvím, k němuž básník vyzývá Willieho Hughese, je manželství s jeho dramatickou Múzou, s jeho uměním. Tento výraz se objevuje v sonetu 82…“ Postup je okatě vždy týž – nejprve je představen nápad, a ten je vzápětí umně vkomponován do celku Sonetů tak, aby mu seděl. Na pohled logické vyústění v nezvratné, jediné a bezproblémové řešení, vlastně ideologické přesvědčení „Skládal jsem tak k sobě verš po verši pasáže, které mou domněnku potvrzovaly, a jejich výpověď na mě udělala obrovský dojem. Ukázala mi, jak nevyvratitelná teorie Cyrila Grahama skutečně je.“ se však současně stává prvním okamžikem pochyb nad všemi zjištěními. Za prvé se v první větě citovaného souvětí autor přiznává, že si vybírá jen taková místa ze Sonetů, která se mu hodí do krámu, za druhé závěrečné ujišťující skutečně tentokrát není mířeno na čtenáře, nýbrž na vypravěče textu. Je to obdivuhodná Wildova zkratka. Od tohoto okamžiku je výklad opatrnější, plný pochyb (např. „Bylo by rovněž nanejvýš svůdné povšimnout si…“). Nakonec je přece ještě přidána pointa v záměrně nepřesvědčivé finální analýze: „V mladíkově ‚nestálosti‘ a ‚falši srdce‘ lze snadno najít neupřímnost a předstírání, které jsou nedílnou součástí umělecké tvorby.“
Wilde na několika stranách popíše veškeré duhy i neduhy jazyka interpretace. Má to jediný výsledek: ať člověk o jeho textu smýšlí jakkoliv, ať o něm cokoli napíše, vždy bude odkázán na tytéž rétorické figury, z nichž si Wilde utahuje. To je jedna ze dvou pastí, jež Wilde ve své povídce čtenářům nachystal; totiž poznat sám sebe v textu (kongeniální k tomu je grafické vyvedení obálky, na jejíž přední straně je vprostřed nalepeno matné oválné zrcadlo; člověk se sice vidí, jenže k dokonalosti má daleko). Druhou pastí – oč méně důmyslnou, o to veselejší – je dějové vyvrcholení. Z něj jasně plyne, že člověk do detailu seznámený s Grahamovou teorií je odsouzen k brzkému úmrtí. Sám to tedy mám spočítáno, přičemž nechci ani pomyslet na osud chudáků překladatele a redaktorky; kdokoli další se však ještě může rozhodnout: literatura nebo život?
Ještě douška k překladu: Jiří Josek přeložil a vydal Wildovu povídku jako rovnocenný doplněk svých shakespearovských překladů, logicky najmě Sonetů uveřejněných též loni. Ostatně na homepage jeho nakladatelství Romeo najdete fotografii v řadě vyskládané dosavadní edice Shakespearových spisů, v jejímž čele stojí právě titul Portrét pana W. H. Jako vždy u svých překladů W. S., i v případě O. W. měl J. J. dost odvahy vydat text dvojjazyčně. Vedle ojedinělé hrubky („vinou révou“, s. 67) je překlad, tradičně u Joska vynikající, poznamenán ještě drobnými posuny vůči originálu. To sice je běžná praxe, jenže u detektivky, žánru posedlého detaily, může natropit škodu. Několik příkladů překladatelovy práce ze začátku povídky: Přibližuje-li Wilde Grahama pokaždé jako „young man“, Josek píše nejprve „člověk“, teprve podruhé „mladík“ (7); v jediném zdůrazněném popisu povídky, tedy v detailním popisu vyobrazení W. H., uvádí Wilde „a young man (…) with his right hand resting on an open book“, Josek údaj o pravačce pomíjí („s rukou položenou na jakési otevřené knize“; 7). Daleko volnější je u Joska zacházení s hraběcími tituly, ačkoli Wilde s nimi šetří a důsledněji než Josek užívá obecného lord. Josek též maličko posouvá emoce vyjadřované originálem, např.: „‘Mr. W. H.!’ I exclaimed; ‘who was Mr. W. H.?’“ vs. „,A kdo je to ten pan W. H.?‘ otázal jsem se.“ (9). Nejde o pranýřové prohřešky, jen těžko nevidět Joskovu volnost tam, kde Wilde chce být konsekventní.
Nakonec ukázka jednoho z „rouhavých“ Wildových sdělení:
It may seem strange that so great a dramatist as Shakespeare, who realised his own perfection as an artist and his humanity as a man on the ideal plane of stage-writing and stage-playing, should have written in these terms about the theatre; but we must remember that in Sonnets 110 and 111 Shakespeare shows us that he too was wearied of the world of puppets, and full of shame at having made himself ‘a motley to the view’. The 111th Sonnet is especially bitter:
O, for my sake do you with Fortune chide
The guilty goddess of my harmful deeds,
That did not better for my life provide
Than public means which public manners breeds.
Thence comes is that my name receives a brand,
And almost thence my nature is subdued
To what it works in, like the dyer’s hand:
Pity me, then, and wish I were renewed.
and there are many signs elsewhere of the same feeling, signs familiar to all real students of Shakespeare.
Může se zdát podivné, že tak velký dramatik jako Shakespeare, který zasvětil své literární mistrovství a své humánní cítění dramatické tvorbě a herectví, mohl tak příkře mluvit o divadle. Jak je však zjevné ze sonetů 110 a 111, Shakespeare byl vskutku tímto „pimprlovým“ světem dosti unaven a nezřídka pociťoval dokonce až hanbu, že ze sebe „dělá kašpara“ (Sonet 110). V sonetu 111 se o své divadelní profesi vyjadřuje obzvlášť trpce:
Ach, nespílej mi, spílej Štěstěně,
ta hříšnice mě svedla na scestí,
kvůli ní neživím se důstojně
a předvádím se na veřejnosti.
Způsoby nemám, ztrácím dobré jméno
i moje povaha je pokřivená.
Celé mé bytí je tím pohaněno.
Mě může zachránit jen rázná změna.
Záznamy podobných pocitů, tak důvěrě (sic, chyba; L. N.) známých skutečným znalcům Shakespeara, jsou zde četné.
Mimochodem zkuste si sami, jak budou v citovaném místě sedět překlady od jiných autorů; z fondů naší obecní knihovny mohu nabídnout Jarmilu Urbánkovou (Fortuně vyčiň! Bohyně ta zlá / má hlavní vinu na mých prohřešcích: / nic lepšího mi nevynalezla, / než abych žil všem lidem na očích. / Proto cejch vepsaný mám do jména, / má povaha se skoro stejně mění / jak barvířova ruka zmáčená – / polituj mě a přej mi potěšení!), Martina Hilského (Štěstěnu vem si na paškál, ne mě, / tu hříšnou bohyni mé hříšné slávy, / to kvůli ní se živím veřejně – / že prodávám se, prodejné mám mravy. / Tak svoje jméno špiním pořád znova, / vždyť čím kdo zachází, tím také schází – / barvou se ztřísní ruka barvířova – / slituj se, slituj, ušetři mě zkázy.), Jana Vladislava (Štěstěnu kárejte za všecko, co se stalo / to božstvo vinu má, ach, za každý můj hřích / tím, že mi pro život dalo tak strašně málo – / žít pro dav: je pak div, že jsem jak jeden z nich? / A tak cejch hanby už nesejde z mého jména / a má tvář se v nánosu cizí špíny / jak ruka barvíře barvami potřísněná / Ó, mějte útrpnost, dovolte mi být jiný –) a ne-li nejstarší, tedy jeden z nejstarších českých převodů Sonetu 111 od Antonína Klášterského (Ó, pro mne Osud plísněte, neb to / je bůh, jenž může za zlobu mých mravů; / nic pro můj život neměl lepšího / než živnost pro dav, jež dá mravy davu. / A odtud vpálen znak je v moje jméno, / ba nitro mé jak barvíře dlaň tím, / v čem pracuji, je všecko potřísněno, / ó, slitujete se, ať se polepším;).