Lucie Koryntová
Enrightová, Anne. Shledání.
Z anglického originálu The Gathering (2007) přeložila Dominika Křesťanová. Doslov Hledání, shledání, nalézání napsala Alice Hyrmanová McElveen. Odpovědný redaktor Jindřich Jůzl.
1. vydání. Praha: Odeon, 2009. 249 stran.
Shledání je čtvrtým románem Anne Enrightové, anglicky píšící autorky, Irky narozené v Dublinu (1962), za nějž v roce 2007 obdržela Man Bookerovu cenu. Román, který vypráví a píše Veronika žijící v manželství se dvěma dětmi, se odehrává v průběhu života tří generací, přičemž časově začíná shledáním Veroničiny babičky Ady Merrimanové s rodinným přítelem Lambertem Nugentem roku 1925. Jeho společenskohistorickým pozadím je proměňující se irská společnost vymaňující se ze svého puritanismu (v doslovu Alice Hyrmanová McElveen píše, že ještě v šedesátých letech měla v Irsku katolická církev pozici absolutní autority a teprve v průběhu osmdesátých a devadesátých let se začínalo veřejně mluvit o takových věcech jako např. do té doby ilegální antikoncepci). Vypravěčka ze své paměti a fantazie rekonstruuje rodinnou historii, avšak nikoli tu oficiální, prezentovanou v rodinných albech, ale tu skrytou, tělesnou: Historie je čistě biologická záležitost, o tom jsem přesvědčená. Vybíráme si z ní jen skutečnosti, které se týkají nás – odkud pocházíme a co to znamená. Sedím, čistím si kůžičku pod nehty a myslím na poslední manikúru, kterou Liamovi udělal ten milý anglický funebráček – odřená špína z barového pultu, lak a pot, rozlité pivo a kůže jiných lidí. Přetrvá to, co je zapsané v těle, zbytek je jen letmý otisk. (148) Proto také vynáší na světlo věci spojené s tělem, především tabuizovanou lidskou sexualitu, která v románu hraje důležitou roli v problematice mezilidských vztahů.
Dějově román začíná smrtí: Veronika se vrací do rodného domu, aby zpravila matku o úmrtí svého bratra Liama. Odchod bratra, který jí byl ze všech sourozenců nejbližší, ji navíc zastihuje v životní krizi, kdy má pocit, že se jí vzdaluje rodina, muž a její dvě děti, stejně jako se jí vzdálili její rodiče a sourozenci. Liamova smrt je pro ni zastavením, v němž v ostrém světle pozoruje to, co tvoří mezilidské vztahy, potažmo hodnotu člověka: Smrt v sobě nese tuhle úžasnou vlastnost, všechno se najednou zastaví a nic z těch desítek úkonů, ve kterých si připadáte nepostradatelní, najednou nejsou ani za mák důležité. (27) V tomto vytržení z normálního běhu věcí začne po nocích psát knihu, kterou čtenář právě drží v ruce. Psaní je pro ni návratem v rodinné historii, cestou na počátek bratrovy smrti: Semena smrti mého bratra padla do země už před spoustou let. (16) Proto se v myšlenkách vrací k onomu prvotnímu setkání v roce 1925, kterým do rodiny vstoupil Lambert Nugent, jenž podle Veroniky bratrovo úmrtí zapříčinil. O tom, jakým způsobem bratr zemřel, i o tom, co se v jeho dětství mezi ním a panem Nugentem stalo, se čtenář dovídá postupně, z náznaků. Toto neustálé oddalování palčivého jádra sdělení se odráží ve Veroničině obtížném hledání vhodných slov.
Veronika tak svou svědeckou výpověď, uvedenou prvními větami románu (Chtěla bych zapsat, co se toho léta, kdy mi bylo osm nebo devět, odehrálo v babiččině domě, ale nejsem si jistá, jestli se to doopravdy stalo. Cosi mě nutí předložit svědectví o neprokazatelné události, cítím, jak se ve mně s řevem dere ke slovu, byť se dost možná vůbec nestala. Nevím ani, jakým jménem ji označit. (5)), naplno vysloví až na jeho konci. Avšak Veronika, jak sama několikrát zdůrazňuje, je svědkem nespolehlivým: Neznám pravdu, nebo nevím, jak ji vypovědět. Mám jen příběhy, noční myšlenky, všechny ty náhlé úsudky plozené nejistotou. (6) Román tak není vyšetřováním viníků, ale paměti. Vždyť také pan Nugent je již po smrti, a Veronice tudíž nezbývá než onu událost rekonstruovat z vlastní mysli, v níž se v nerozlišitelné směsi matných vzpomínek a dohadů propojuje skutečnost a fantazie.
Román je složen ze tří prolínajících se časových rovin – tou první je Veronikou prožívaná a vyprávěná přítomnost okolo úmrtí a pohřbu bratra, druhou je Veronikou prožitá minulost dětství a tou třetí Veronikou neprožitá, ale fabulovaná minulost života babičky a jejího přítele Lamberta Nugenta. Jednotlivé časové roviny se střídají každá podle vlastního rytmu. Základní rovinou je přítomnost, do níž proniká minulost podle toho, jak se Veronice vybavují vzpomínky na dětství. Zatímco tyto vzpomínky se tu a tam vynořují podle skrytých spojitostí s přítomností a trvají krátce, vzdálená fabulovaná minulost života prarodičů bývá vyčleněna v samostatných kapitolách a odvíjí se velmi pomalým tempem. Tyto dva způsoby střídání rovin bych charakterizovala metaforami domu a krabice od bot; v románu dům i krabice od bot vystupují jako předměty, jejichž metaforický potenciál lze vztáhnout na strukturu vyprávění.
Rodný dům, který se kvůli noci společně probdělé u mrtvého stane dějištěm shledání Veroničiny početné rodiny, tedy matky a jejích dětí s vlastními rodinami, je vlastně slepencem různých časů, jelikož se skládá z věcí aktuálních více či méně svou minulostí či přítomností – v následující ukázce je takovou věcí aktuální svou minulostí vedle uchovávaných nepoužívaných předmětů také zářez po noži, který Liam kdysi hodil po své matce; a věcí aktuální svou přítomností např. vroucí konvice. Dům odráží to, jak se na člověka neustále nabaluje minulost, která jej determinuje; a Veronice přináší na mysl, že co se v životě stalo, těžko lze odestát: Lehnu si, dívám se do střechy z vlnitého plexiskla a říkám si, jestli by se daly odstranit všechny ty kůlny a nástavby a vrátit domu podobu, jakou míval na začátku. Jestli by to všechno šlo odestavět a začít nanovo. (25) Dům, kde ve věcech leží minulost vedle přítomnosti, takže člověk v něm, kam se podívá, naráží na různé časy, je tak obrazem rychlého střídání prvních dvou časových rovin románu.
Zato krabice od bot, charakterizující třetí časovou rovinu románu, je deponovaná, a je tudíž třeba ji sundat ze skříně či vytáhnout zpod postele a vyhradit si čas na prohlížení jejího obsahu: zašlých fotografií, účtů, dopisů a jiných důležitých drobností upamatovávajících na něčí osobu. Při vzpomínání na babičku se Veronika právě takovou krabicí probírá: Ada Merrimanová, moje skromná, nezkrotná babička byla tím, co v roce 1925 opěvovali básníci. Má moje chodidla. Nebo já její, dlouhá, s nesourodými prsty. (…) Tudíž i Adiny velké nohy jsou v saténových střevíčcích tak trochu dojemné. Je vdaná. Je šťastná. Tak si ji aspoň představuji, když ukládám fotku zpátky do krabice od bot, kde teď spočívá všechno, co zbylo z jejího příběhu. (23) Nadto přechody k pasážím, v nichž Veronika evokuje život prarodičů, jsou často stylizovány jako vytahování fotografií: A tady máme mého dědečka. Charlie Spillane právě jede po O’Connellově třídě směrem k hotelu Belveder a své budoucí ženě. (30) A tady máme Adu s Charliem o rok později v posteli. (54) A tady je máme všechny, konečně se jede na dostihy. (97) A tady máme další scénu. Odehrává se mnohem později v Adině domě v Broadstone. O celá léta později. (125) Na těchto neexistujících fotografiích utvořených fantazií Veronika zachycuje intimní okamžiky, kdy se zdánlivě nic nebo nic zvláštního neděje, v nichž je ale napětí zlomové situace – takovou fotografií je např. třetí kapitola románu, v níž je líčeno právě setkání Ady Merrimanové s Lambertem Nugentem v hotelové hale roku 1925. Veronika momentky pomalu vyvolává na světlo, zaměřuje se na detaily, jako je oblečení, a přitom jí uniká celek scény, a proto se opravuje a leckdy nechá výjev jako výplod fantazie zase zmizet: Nebo třeba taky ne. Nepadlo ani slovo. Nikdo se nepohnul. Co když se to odehrálo jen v Nugentově fantazii – nebo v té mojí? Třeba je ve třiadvaceti postavička k politování, mladíček s vystouplým ohryzkem a užmolenou čepicí v nervózních rukou. Třeba si ho Ada přes místnost vůbec nevšimne. (19)
Nejenom minulost je unikavá, ale ba co hůř i přítomnost: Veronika si uvědomuje, že její blízcí se jí přes snahu s nimi navázat nebo udržet vřelé vztahy vzdalují. Středobodem veškerého tohoto vytrácení je Veroničina matka: Jsou dny, kdy si na matku vůbec nevzpomínám. Dívám se na její fotografii a uniká mi. (7) Matka, jež se místo toho, aby plnila roli maminky starající se o osobnost svých dětí, spokojila s úlohou rodičky, a to postupně dvanácti dětí. V takto početné rodině – kde právo vykonávají starší sourozenci a již vede otec, který nedovoluje, aby se jakákoli starost o děti k matce donesla, jakoby realita jeho postele byla jediná realita, kterou si tahle žena zaslouží nést na bedrech (13) – dítě strádá nedostatkem mateřské péče. Matku měla Veronice vynahradit babička Ada, k níž byla s bratrem Liamem dána na opatrování: (…) Ada byla přítomná naprosto zřetelným způsobem, jakého moje matka nebyla schopná. (45) Veronika proto vytkne irské puritánské společnosti, že vytvářela podmínky pro vznik takových politováníhodných případů, jako jsem byla já, jejichž rodiče si prostě nedokázali pomoct a rozplozovali se stejně přirozeně, jako kadili (26).
Problém vytrácení osobnosti člověka a jeho redukce na pouhou funkci pak provází Veroniku celý život. O bratra Liama vlastně přijde ještě před jeho sebevraždou v okamžiku, kdy Liam propadne alkoholismu: Jeho problém nebylo pití, ale postupem času se z toho problém stal a všem zúčastněným se ulevilo. „Dělá mi trochu starosti to jeho pití,“ – až nakonec jeho samotného nikdo doopravdy nevnímal. (…) Pijan přestává existovat. Ať říká, co chce, vždycky z něj mluví pití. Nebo existuje jen v záblescích. (52) V období Liamova pohřbu na Veroniku dolehne vědomí toho, že se jí odcizuje i vlastní muž: Tom se mnou souložil tu noc, kdy jsme bděli u mrtvého, jako by Liamova smrt odvála všechny ty pavučiny starostí a zmatků (…). Vrátil se k tomu nejzákladnějšímu, když mi dal najevo, že mě miluje a že můj bratr je možná mrtvý, ale on sám je náramně naživu. (…) Miluji svého muže, ale tehdy jsem ležela s nohama po stranách jeho křepčících boků a nepřipadala si živá ani v nejmenším. Připadala jsem si jako čtvrcené kuře. (39) Veronika zjišťuje, že se vytrácí i ona sama. Její útěchou jsou děti: Mám pocit, že kdybych s nimi nemohla mluvit, umřela bych samou, řekněme, bezvýznamností. Prostě bych vybledla, dočista se vytratila. (37) Jsou ale útěchou slabou a prozatímní: Vlastně o mě doopravdy nestojí, říkám si. Jen mě prozatím snášejí. (38)
Veroničino zoufalství vyústí v pokus odejít od rodiny. Na letišti, kde zakusí pocit ztráty minulosti, dojde potřebné katarze a rozhodne se nebourat vystavěný domov: Ale já nechci jiný osud, než je ten, který mě přivedl na tohle místo. Nechci jiný život. Chci ho jen moct žít, to je všechno. (237) A proto se odhodlá matce a sourozencům sdělit, co se odehrálo v babiččině domě mezi bratrem Liamem a panem Nugentem, a tak tuto skrytou tragédii integrovat do rodinné historie. Román končí příslibem budoucnosti v početí dalšího dítěte a další shledání se už odehrává mimo jeho stránky.