Rozhovor s  Virgiliem S. Almariem

Z angličtiny přeložila Lucie Gillová

Zatímco u nás se o tvorbě Virgilia S. Almaria a vlastně o filipínské poezii obecně ví velmi málo, z obrácené perspektivy je tomu jinak. Rio Alma – tak zní literární pseudonym Virgilia S. Almaria – už na přelomu 60. a 70. let přeložil z angličtiny Hříšné město Jaroslava Seiferta a jeho tvorbu, stejně jako i další české básníky, dobře zná. Už při našem prvním setkání na podzim loňského roku navrhl vydání výboru z jeho díla na Filipínách. Díky letos v červenci podepsané dohodě o podpoře vydávání filipínské literatury v češtině a naopak bude tato idea zrealizována ještě letos.
 

Jaroslav Olša, jr.: Toto číslo Plavu je věnováno literatuře z Filipín. Většina textů je přeložena z anglických originálů, máme zde také po dvou krátkých ukázkách z děl filipínských autorů píšících španělsky a čínsky, ale co chybí – vzhledem k tomu, že zároveň chybí i překladatelé – jsou převody přímo z tagalštiny. Můžete nám říct něco o literární tvorbě ve filipínských jazycích?

Virgilio S. Almario: Rád bych nejprve poznamenal, že termínem filipínské jazyky bychom měli označovat veškerou literaturu vydávanou na Filipínách, tedy díla napsaná jak v našem národním jazyce – filipínštině, Filipino, tak v angličtině nebo dalších původních jazycích, v nichž vzniká literatura v různých částech Filipín. [1] Tím myslím například literární texty v ilokánštině, Ilocano, visájanských jazycích, Visayan –, což jsou cebuánština, warajština a hiligajnonština – Cebuano, Waray, Hiligaynon či Ilongo, v pampangštině Kapampangan, batangasštině Batangueño, bikolštině Bikol, v některých původních jazycích ostrova Mindanao a jeho okolí, jako je třeba suluština, Tausug, a ranajština, Maranaw, dále v ivatanštině, Ivatan, a samozřejmě v nejrozšířenější tagalštině, Tagalog.

Jedním z úkolů filipínštiny je zprostředkovávat překlady textů z regionálních jazyků. Překlady z filipínštiny do dalších cizích jazyků, jako je i čeština, jsou pak úkolem následujícím.

Současná podoba filipínské literatury, tak jak ji reprezentuje národní jazyk i jazyky regionální, je taková, že nyní mnoho autorů skutečně začíná psát ve filipínštině, takže velká část současné literatury je psána filipínsky. Poptávku po vydávání plní především univerzitní nakladatelství, ale obecně, a dokonce celosvětově platí, že vydávání beletrie není pro komerčně zaměřené nakladatele tak atraktivní, protože cílových čtenářů není mnoho.

Současně je třeba si uvědomit, že mnoho našich autorů je bilingvních a řada z nich píše i ve více jazycích, tedy angličtině, tagalštině a rodném jazyce jejich regionu. Dochází tak vlastně k obnově psaní i vydávání děl v regionálních jazycích.

I tak ale bude nějakou dobu trvat, než bude literatura mnoha lokálních jazyků přeložena do filipínštiny, angličtiny nebo dalších cizích jazyků.

JO: Jedním z momentů klíčových pro rozvoj literatury v místních jazycích je překlad. Když jsem procházel seznam knih v tagalštině, který vyšel před deseti lety, nalezl jsem jen velmi omezený počet překladů z cizích jazyků do tagalštiny. Ze střední Evropy jsem našel pouze velmi starý překlad Sienkiewiczova Quo vadis a krátkou divadelní hru našeho bývalého prezidenta Václava Havla přeloženou před čtvrtstoletím. Vzhledem k tomu, že seznam zahrnuje pouze období do roku 2000, změnilo se od té doby něco? Existuje nyní více překladů?

VSA: Právě teď zažívá překlad jisté obrození, nicméně především na univerzitách. V rámci své role začala Komisyon sa Wikang Filipino, Komise na podporu filipínštiny — se zpožděním, ale dohání tak vzniklou potřebu — vydávat edici překladů děl klasické evropské a západní literatury. Děje se tak v rámci projektu knihovna vědění — Aklat ng Bayan, Knihy lidstva. Do konce roku 2015 vydá Komise dvanáct knižních titulů. Literární sdružení Linangan sa Imahen Retorika, at Anyo – LIRA – v současnosti pracuje na speciálním projektu, v jehož rámci se překládá výběr z poezie Jaroslava Seiferta.

JO: A jaká je role vaší komise v podpoře rozvoje literatury?

VSA: Naše komise je jedinou vládní institucí, která má na starosti rozvoj a podporu filipínštiny. V současnosti probíhá po celé zemi intenzivní kampaň, která podporuje standardizaci filipínštiny. Předseda komise a její další členové se setkávají s řediteli škol a rektory univerzit, s představiteli místní samosprávy a se zástupci médií, čímž představují a podporují standardizovaný pravopis filipínštiny. Co se týče vlády a úřadů, komise kromě jednotného pravopisu usiluje také o používání filipínštiny ve veškeré úřední korespondenci na základě nařízení, které vydala bývalá prezidentka Corazon Aquinová. A současná vláda prezidenta Benigna „Noynoy“ Aquina III., jejího syna, snahy komise rovněž podporuje.

Kromě kampaně na podporu standardizace a používání filipínštiny v úřední korespondenci pracuje komise také na dalších projektech, které podporují užívání, rozvoj a obohacování filipínštiny. Patří mezi ně ceny pro Mistry jazyka a osobnosti s výjimečnou znalostí domácího jazyka, používající jej nejenom v literatuře, ale také ve vzdělávání a ve vědě; dále také národní soutěže, v nichž je možné získat vysoké peněžité odměny za překlad, vlastní tvorbu či literární vědu či lingvistiku. Jedním ze stále probíhajících programů je nakladatelský projekt Knihy lidstva a také vydávání recenzovaného časopisu pro filipínštinu s názvem Pandiwa. [2]

Komise je velmi vytížená, protože se musí věnovat všem dosud zanedbávaným oblastem a úkolům v jazykovém plánování a rozvoji. Převzala organizaci dubnových oslav Měsíce národního jazyka vyhlášeného prezidentem Aquinem, což je příležitost pro pořádání celonárodních konferencí zaměřujících se na jazyk, překlad a jazykové plánování, dále má na starosti Salita ng Taon, Slovo roku, a také Ambagan, Příspěvek, což je projekt věnující se sledování a výběru nových slovních záznamů, které filipínština přejímá z různých místních jazyků.

V poslední době Komise začala řídit organizování oslav během dubnového Národního měsíce literatury, který vyhlásil filipínský prezident, a také se podílela na vztyčení bronzového pomníku v provincii Bataan. Jedná se o pomník Franciska Balagtase, předního tagalského básníka 18. století, autora romance ve verších Florante at Laura. [3]. která inspirovala filipínské národní hrdiny a vůdce povstání proti Španělsku. Balagtas je pro komisi zároveň kandidátem na prvního nositele titulu národního básníka-hrdiny a také hrdiny národního jazyka.

JO: Jsem obeznámen s poměrně význačnou literární produkcí v cebuánštině, ale jak je to s literaturou v jiných menších místních jazycích? Je už moderní literatura rozvinutá třeba i ve warajštině nebo hiligajnonštině?

VSA: Jak jsem říkal, probíhá obrození psaní v regionálních jazycích. Kromě hiligajnonštiny, která vykazuje skutečně pokračující produkci, se nová literární aktivita objevuje také ve warajštině. Dalším regionálním jazykem, který prochází renesancí, je bikolština. Pozoruhodné na těchto hnutích je fakt, že je vedou mladí spisovatelé. V bikolském regionu na jihu ostrova Luzon jsou to titíž spisovatelé, kteří také píší v tagalštině, respektive filipínštině, a někteří z nich i anglicky. Ale oživení jazyků svých vlastních regionů, především v rámci literatury, berou smrtelně vážně.

JO: Když jsem si četl o španělsky psané literatuře na Filipínách po druhé světové válce, povšiml jsem si prudkého úbytku děl a ztráty její pozice na úkor angličtiny. Mohlo by se něco takového stát anglicky psané literatuře vzhledem k vzestupu filipínských literatur v původních jazycích? Nebo bude rozvoj literatury na Filipínách obecně pokračovat stejnou cestou, kterou se dalo mnoho bilingvních spisovatelů?

VSA: Pro naši komisi je nejzásadnější rozvoj, obohacování a rozšiřování užívání národního jazyka a zároveň rozvoj a ochrana dalších národních a regionálních jazyků. Tagalština, respektive filipínština nyní na Filipínách dosáhla postavení lingua franca — používá se všeobecně v médiích a samozřejmě také ve školách. Nyní by se tedy mělo přikročit k dalšímu stupni jazykového plánování a managementu — k záměrné snaze o integraci a upevňování všeho, čeho už tagalština, respektive filipínština dosáhla.

V případě španělštiny je její odstranění ze školních osnov v 60. letech jedním z příkladů špatného jazykového plánování. Nicméně znalost španělštiny je stále nutností pro ty, kdo se věnují oborům, jako je historie nebo diplomacie. Skutečnost, že většina záznamů z koloniálního období je na Filipínách psána španělsky, se ovšem ukazuje jako obrovská nevýhoda pro všeobecný výzkum filipínských historiků a vědců, kteří znají jen jeden cizí jazyk, angličtinu.

Sama angličtina by se mohla vydat cestou španělštiny, i když její celosvětový status mezinárodního jazyka pravděpodobně mnoho Filipínců od jejího používání a udržování určité jazykové znalosti neodradí. Přepokládám, že zde také ještě dlouhou dobu bude část filipínské literatury psaná anglicky. Nicméně úspěchy filipínštiny jakožto národního jazyka — jazyka literatury a později i jazyka vědění a národního pokroku — se už dále nedají popírat a zvrátit, a to ani těmi, kteří jsou proti ní. A zachování a ochrana těchto úspěchů je a vždy byla součástí cílů Komise na podporu filipínštiny.

JO: Vaše literární dráha pokrývá půl století a zároveň je velmi rozmanitá: jste vydavatelem knih pro děti, překladatelem, editorem, kritikem, ale především jste básníkem. Evropská poezie je na ústupu a zájem čtenářů je velmi omezený. Jaký je stav poezie na Filipínách?

VSA: Myslím si, že takzvaný úpadek zájmu o poezii je celosvětovou záležitostí. Ale domnívám se, že dochází i k vývoji opačným směrem. Uživatelé internetu musejí umět číst. A dokonce i básníci používají internet. Publikovat online je tedy příležitostí pro všechny, ve vztahu k literatuře i dalším oblastem. Jak jsme zjistili, technologie není něco, co funguje na principu buď–anebo. Žádná nová technologie nenahrazuje tu starou. Říkalo se, že televize nahradí rádio, ale nedošlo k tomu, oboje teď stále existuje vedle sebe. Elektronické knihy nenahradí ty tištěné, přinejmenším ještě dlouho ne. Sám jazyk se bude rozvíjet za přispění internetu. Všechny jazyky, nejenom angličtina.

Poezie přežije. Mnozí lidé pro ni nacházejí nová využití. Třeba při čtení šifer a symbolů nebo při luštění šifer, dále jakožto nástroj managementu v obchodě, v psychoterapii. Bylo vypozorováno, že děti ve všech kulturách se nejdřív učí kreslit postavičky a potom recitovat či zpívat veršované skladby, poezii. Nemyslím si, že by se toto ve věku technologie příliš měnilo, alespoň dokud technologie – a také kultura, jejíž součástí technologie je – slouží lidem nebo se vztahuje především k nim.

Poezie nás zpomaluje. To je nezbytnou protireakcí na zrychlování života způsobené technologiemi. Budeme se potřebovat zastavit a přemýšlet. A to je úloha poezie.

Poznámky:

1. Už od 30. let 20. století se filipínští politici snažili vytvořit prvek sjednocující více než stovku národů a národností žijících na zhruba sedmi tisících ostrovech tvořících Filipíny. V roce 1935 parlament odhlasoval, že je nutno podpořit vznik národního jazyka, jemuž bude základem jeden z existujících místních jazyků. Ještě před 2. světovou válkou a pak opět v roce 1973 se už hovořilo o tomto jazyce jako o Pilipino a později Filipino, ale teprve ústava schválená po svržení Marcosovy diktatury v roce 1987 jasně uvedla, že národním jazykem Filipín je filipínština. Současně ale dodává, že s jejím postupným vývojem bude rozvíjena a obohacována. V realitě je tak filipínština zatím pouze upravovanou a revidovanou verzí tagalštiny a zatím nedošlo k jejímu širokému rozšíření a používání. (Pozn. aut.) [Zpět]
2. „Sloveso“. (Pozn. překl.) [Zpět]
3. „Florante a Laura“. (Pozn. překl.) [Zpět]



Zpět na číslo