Michael Alexa

Hubert Klimko-Dobrzaniecki. Samota.
Z polského originálu Samotność (2015) přeložila Lucie Zakopalová.
1. vydání. Brno: Větrné mlýny, 2015. 136 stran.
 

Hlavní postavou poměrně útlého románu Samota polského prozaika a básníka Huberta Klimka-Dobrzanieckého je krajně nesympatický intelektuál Bruno Stressmeyer (stres v jeho jméně nezaznívá náhodou), který ze všeho nejvíc připomíná protagonistu slavné Koupelny Jeana-Philippa Toussainta. Oba spojuje hledání útočiště, z jehož bezpečí zaznívá intenzivní komentář k současnému světu, který se jim jeví jako zvrácené, zlé a chaotické místo.

Stressmeyerovou odpovědí je vyhledávání samoty. Samota mi není cizí. Samota, to jsem vlastně já, zaznívá hned zkraje románu. Samota je zde spojena s vodou (podobně jako v Kieślowského slavném filmu Tři barvy: Modrá, ve zmíněné Koupelně i jinde) a s řádem, Stressmeyerovou životní metou a jistotou. Není náhoda, že se Samota odehrává ve Vídni, která se s řádem často spojuje (urbanisticky, reziduem ducha Rakousko-Uherska atd.), nehledě na to, že sám autor v současnosti ve Vídni žije. Město, styl a kritický ráz připomenou také „káleče do vlastního hnízda“ Thomase Bernharda, s nímž má Klimko-Dobrzaniecki leccos společného.

Pro Samotu je příznačná oslabenost fabule a zároveň důraz na narativní „tok“ (převažuje monolog, nepřímá a polopřímá řeč), který semele vše, na čem Stressmeyerovo kritické oko spočine. Jeho záchvaty hodnocení se týkají všeho atypického, vyšinutého či menšinového – nebo přesněji ne-většinového –, tedy toho, co narušuje ideál lidského bytí, jímž je hlavní postavě řád. Úhlavním Stressmeyerovým nepřítelem jsou potom někteří věřící, výrazní sousedi se svými zvláštními rituály, hloupí a hluční lidé obecně, pejskaři a psi, a to zvlášť pudlové, jedna z těch nejhloupějších stvoření na zemi, řidiči, homosexuálové a podobně. Vzhledem k autorovu původu se jeví jako pikantní, že se jeho hrdina velmi nevybíravě vyjadřuje o Slovanech (ač mají ve Vídni charakter zmíněných menšin). Stressmeyer všechny tyto skupiny trefně a sžíravě nálepkuje, zatímco si užívá objednávek z Amazonu, který je budoucnost (…) a naplnění samoty při výběru.

Stressmeyerovy úvahy a komentáře se dotýkají nejaktuálnějších problémů Evropy (edice K4, v níž román vyšel, je mimochodem koncipována tak, že knihy vycházejí v originále a v překladu tentýž den!) a je snadné podlehnout dojmu, že protagonista Samoty má v lecčems pravdu. Čtení knihy jako společenské sondy či koncentrátu životního názoru určité skupiny lidí ovšem problematizuje postava lékaře Stiegla, který má určité znaky psychologa a na kterého se Stressmeyer často odvolává. Je snad způsob života a uvažování hlavní postavy patologický, a tedy jeho názory nesprávné? Všechno se navíc převrátí vzhůru nohama, jakmile do Brunova života vstoupí láska a smrt, tedy témata, která zpravidla bývají v považována za určité mety či jistotu, ale v tom jeho představují spíše krajnosti samoty. Nový román Huberta Klimka-Dobrzanieckého je pozoruhodným zamyšlením nad jistotami a proměnami současného světa a zároveň o možnostech jeho geniálního, přestože pro společenské působení naprosto nepřipraveného pozorovatele.

Z nakladatelského hlediska jde jistě o krok správným směrem, nicméně kromě přehmatu v podobě grafické úpravy knihy (ohyzdná grafika, laciný a choulostivý materiál potahu a prakticky nečitelná anotace a medailonek autora na předsádkách, kontrastující se vcelku vkusnou sazbou knižního bloku) se kniha vyznačuje ledabylou redakcí, proběhla-li vůbec (v tiráži se hovoří pouze o přípravě knihy!). Výrazy jako „zadávám otázky“ (9), „muž se spadlou spodní čelistí“ (19 – lépe „bradou“), „adriatická městečka“ (36), záměna Moldávie a Moldavska (44) či disfunkce a dysfunkce (15), a naopak různý zápis výrazů „fair“ a „nefér“ (obojí 41), evidentní překlepy („aj“ místo „a“ – 59), přebytečné čárky („víte, že ne, je řecky ano?“ – 25), špatné přechodníky („Nikdy neusnu, když se budu chtíc nechtíc dívat na tu sračku“ – 72) a další pochybení jsou důkazem, že zkušeného redaktora k ruce potřebují i zkušení a pečliví překladatelé, mezi které Lucie Zakopalová bezesporu patří.



Zpět na číslo