Magdalena Císlerová

Frameová, Janet. Sněhuláku, Sněhuláku; Laguna.
Z anglických originálů
The Lagoon and Other StoriesSnowman Snowman: Fables and Fantasies přeložil Denis Molčanov.
1. vydání. Praha: Dauphin, 2019. 276 stran.
 

Když se řekne novozélandská literatura, mnohému českému čtenáři možná žádná jména ze země dlouhého bílého oblaku snadno nenaskočí. Tamní literatura je ve společnosti svých sesterských literatur z ostatních anglofonních zemí do jisté míry stále vnímána jako chudá příbuzná, zastíněna velikány z Británie a USA. I proto je českých překladů pomálu. Vydání sbírky povídek Laguna spolu s novelou Sněhuláku, Sněhuláku od Janet Frameové (1924–2004) nakladatelstvím Dauphin v překladu Denise Molčanova je tedy více než vítaným přírůstkem, i když přichází téměř sedmdesát let po vydání originálu povídek v roce 1951 (Sněhuláku, Sněhuláku vyšlo v roce 1963). Uplynulá léta však dílu Janet Frameové na kouzlu ani relevanci neubírají.

Frameová se narodila v roce 1924 na Jižním ostrově ve městě Dunedin do rodiny železničáře a služebné. Původně aspirovala na dráhu učitelky, ale nakonec se stala jednou z nejvýznamnějších novozélandských spisovatelek, její jméno bylo několikrát skloňováno v souvislosti s Nobelovou cenou za literaturu. Do zorného pole čtenářů po celém světě se dostala zejména díky filmovému zpracování své autobiografie Anděl u mého stolu od režisérky Jane Campionové z počátku devadesátých let, které poodkrývá spisovatelčin pohnutý osud ovlivněný smrtí dvou sester a chybnou diagnózou schizofrenie, kvůli níž strávila bezmála deset let života po psychiatrických léčebnách v dobách, kdy se léčebné metody omezovaly na elektrošoky a podobné praktiky. V jejím případě není nadsázkou říct, že jí život zachránilo psaní. Nařízené lobotomii se vyhnula právě díky vydání kritiky oceňované prvotiny Laguna ve svých sedmadvaceti letech.

Čtyřiadvacet povídek, které Lagunu tvoří, vtahují čtenáře do světa dětské představivosti, která je však pevně zakořeněna v realitě všedních dnů, jíž se dětské oči vypravěček snaží porozumět. Jak cituje Denis Molčanov z autorčiny autobiografie ve svém doslovu, Frameová měla jasno v tom, že chce své představivosti využít k vyobrazení reality, jakou znala ze svého života, i když ta tehdy neodpovídala dobovým literárním konvencím diktovaným britskými vzory:

Toužila jsem po představivosti, která by se zmocnila právě faktického světa, která by jak blesk rozzářila obyčejný život v naší Eden Street (holuby z Glen Street, naše švestky, borovice, co jsme zasadily, rokli, naše životy, mořské království), zkrátka abych nebyla nucena přecházet do „jiného světa“. Zásadně jsem odmítala, že k tomu, abych naplnila své tajné přání stát se básnířkou, bych musela celý život plnit svou představivost slavíky, a ne ptáky od nás, běloočky nebo pávíčky. Já jsem chtěla, aby tím „jiným světem“ nebylo nic jiného než právě realita mého života. (256)

Laguně svým slovům dostojí. Nejen prostředí novozélandské krajiny, ale i události jako smrt sourozence či pobyt v psychiatrické léčebně naznačují, jak silně autorka čerpala z vlastních zkušeností, když spřádala krátké příběhy, které čtenáři předkládají převážně dětské vypravěčky. Frameová v jejich hlasech mistrně kombinuje dětský nevinný pohled na svět s melancholií přicházející s životními zkušenostmi nabytými střety dětského vnitřního světa se světem společenských konvencí a smutnými realitami života, jakými jsou odmítnutí, nemoc či smrt. Propracovaný děj bychom však v povídkách hledali marně – jejich síla naopak tkví v tom, že pomocí lyrických obrazů, jež neobyčejným, až básnickým jazykem popisují obyčejné, a střípků z myšlenkových pochodů a fantaskních výjevů dokáží čtenáři zprostředkovat určující momenty života a poznání, ke kterému vedly. Velká část těchto obrazů znázorňuje přírodní motivy – lagunu, moře, lesy, zvířata –, které povídkami prostupují jako témata symfonií. Tak úvodní povídkou Laguna, jak název napovídá, proplouvá motiv špinavé vody a šedivého písku, jež ukrývá temná tajemství minulosti a připomíná, že ne vše je opravdu takové, jakým se na první pohled jeví. Podobná opakování motivů a ozvěny promluv představují jedny z hlavních stavebních kamenů povídek a čtenář musí zůstat ve střehu, aby zachytil jejich měnící se významy.

Ozvěn je plná i novela Sněhuláku, Sněhuláku z pera o více než desetiletí starší spisovatelky, která hlouběji rozvíjí až filosofické úvahy o smrtelnosti a vnímání reality, naznačené v prvních povídkách, ještě vytříbenějším básnickým jazykem. Tentokrát svět nahlížíme očima sněhuláka, který ze svého místa na zahradě rodinného domu po několik týdnů své existence pozoruje dění v ulici a rozjímá nad povahou svého i lidského života. Přichází na svět jako tabula rasa, když ho postaví malá Rozárka, netuší nic o světě a pomíjivosti svého bytí. Více či méně důvěryhodnou průvodkyní mu je Věčná Vločka z parapetu, jeho samozvaná rádkyně. Pro samý sníh sněhulák – napůl člověk, napůl sníh – nevidí nebezpečí, které pro něj představuje čím dál jasněji zářící slunce: Ale já jsem jen sněhulák. Mě se smrt netýká, pouze sklíčenost ze světa ve mně narůstá každým dnem, co žiju. Proč bych se já, jenž mám žít navěky, nechal znepokojovat konečností, jež se týká každé lidské bytosti? (176) V blažené nevedomosti se oddává pozorování dění okolo a svými postřehy spolu s Věčnou Vločkou přesně vystihují lecjaký lidský nešvar. Obzvlášť zvláštní jim přijde potřeba hledat lék na veškeré neduhy v materiálních věcech na úkor budování bližších vztahů s lidmi, což stojí mnohem víc úsilí:

Já osobně nevím, co se děje v lidech, kteří touží po blízkosti a dobrodružství s druhými a namísto toho dostanou bonboniéru s ručně zdobenou vyndavací náplní, nové šaty nebo nejlepší desku hitparády. S věcmi se lidským bytostem zachází skutečně mnohem lépe než se sobě rovnými: věci lze vyhodit, když už nejsou žádány, lze je zničit, roztrhat na kusy nebo spálit bez výčitek svědomí. Jediný účinný způsob, jak zničit lidi, je dát je do rovnice s věcmi – s ručně zdobenými výplněmi či lacinými písničkami zalitými do drážek. (163)

Ústřední téma smrti a pomíjivosti se tak snoubí se společenskou kritikou platnou tehdy stejně jako dnes. Přestože sněhulák upadá s postupem času do melancholie, jak kvůli chování lidí, tak kvůli pocitu blížícího se konce, Frameová ponechává na konci příběhu čtenářům naději, že smrt nutně nemusí znamenat konec, když zdůrazňuje koloběh života, který sněhuláka pasuje do role Věčné Vločky, jež osvětluje tento svět dalšímu sněhulákovi a připravuje ho na příchod jara. Smrt je tedy sice nevyhnutelná, ale nevylučuje znovuzrození, i když v jiné podobě.

Uvedením Laguny a novely Sněhuláku, Sněhuláku na českou literární scénu se Janet Frameové dostalo také určitého znovuzrození. Její lyrická próza plná neotřelých obrazů a podnětných myšlenek týkajících se samotných základních principů lidského bytí má stále co říct i dnešním čtenářům. Je dobře, že nakladatelství Dauphin zabrousilo do řádně nepropátraných novozélandských vod. Nezbývá než doufat, že to nebylo naposledy. Pokladů, jako je Janet Frameová, by se v Oceánii našlo více.