Giovanni Papini
Z italštiny přeložil Luděk Liška
Co by se stalo, kdyby se celý svět v určitou chvíli najednou zastavil a všechno by zůstalo na svém stávajícím místě? Lidé by znehybněli jako sochy, mohli by však nadále přemýšlet o minulosti i budoucnosti, o všem, čeho dosáhli a čeho ještě dosáhnout chtějí. Byli by šťastní? Byl by to pro někoho z nich faustovský okamžik, který si přejí zadržet? Co o tom soudí tajemný „Člověk, jehož jsem neznal“? A jak se k tomu všemu hodí právě přijíždějící vlak?
Jednoho podivného zimního rána na jednom známém nádraží se mi člověk, jehož jsem neznal – v knoflíkové dírce kabátu se mu vyjímaly dvě fialky – jal dokazovat, že lidé jsou šťastní, život ohromný a svět krásný. Naslouchal jsem mu se zájmem, a co chvíli jsem odklepával popel cigarety, kterou stravoval vítr, aniž bych si z ní stačil potáhnout. Naslouchal jsem mu s úsměvem a Člověk, jehož jsem neznal, se čím dál víc rozohňoval, z žertů přesedlal na city, posléze přidal na zanícení, až nakonec dočista třeštil. Příliv jeho rychlých, houževnatých slov mě obtékal, jako by je právě odlil, jako by je před chvílí znovu vynalezl a opájel mě stejným způsobem jako šampaňské. V hlavě mi šumělo a vířilo – najednou jsem měl chuť objímat a tu zase plakat, smát se a hned pak tančit…
Náhle zaslechnu jeho hlas, říká mi: „Jen považte, pane, považte velikost pokroku, jenž nám probíhá před očima – pokrok lidi přenáší z minulosti do budoucnosti, z toho, co už není, do toho, co ještě není, z toho, na co se vzpomíná, do toho, v co se doufá. Divoši budoucnost nepředvídají, nemyslí na to, co přijde; nepředvídají a nepřipravují se. Ale my, lidé civilizovaní, lidé noví, žijeme pro budoucnost a z její milosti. Veškerý náš život se obrací k tomu, co přijde, a je koncipován s ohledem na to, co nastane. Naši současníci obětují neustále dnešek zítřku, každý probíhající den tomu zítřku, jenž jej vystřídá – a činí to s úctou a odvahou.
Nesmírný pokrok prorockého ducha odvaluje nebezpečenství, do rukou nám vkládá sílu, dává nám objevovat nové možnosti, činí z nás vládce země, moře, nebe a toho, co má cenu nejvyšší, milý pane – nás samých!“
V tu chvíli dojel na nádraží mohutný vlak. Jeho vítězný supot na křížení kolejí a krátký, rozhodný, popuzený hvizd přerušil Člověka, jehož jsem neznal. Když se vlak uklidnil a ozývalo se jen tlumené odfukování lokomotivy, cestující se rozutekli a Člověk se nadechoval k další promluvě, ale já ho zarazil:
„Milý Člověče,“ povídám mu, „vlak, co právě přijel, vám k naší záležitosti nic neřekl? Unikla vám jeho odpověď? Přejete si, abych vám ji zopakoval já, skromný tlumočník, který rozumí řeči vlaků a mnoha dalších věcí? Ještě před několika minutami tento vlak – malý, přeplněný a prosvícený svět – projížděl rychlostí sto kilometrů za hodinu liduprázdným a zamlženým venkovem. Najednou se ale zastavil, obyvatelé tohoto splašeného městečka zmizeli a strojvůdce si s pramálo spokojeným výrazem utírá čelo. Kola líně spočívají na kolejnicích, prázdné a potemnělé vagony oplakávají švitoření cestujících a pestrobarevná zavazadla. Tak končí útěk, když se cestuje po kolejích. Nechme ale vlak vlakem a vraťme se k lidem. Myslím teď na jednu absurdní věc, povím vám o ní, milý Člověče, povím vám o ní, protože tu nejsou zástupy, jež by mě vyslyšely. Kdyby tu však byli ti všichni, co bych si přál, řekl bych:
‚Jen si, lidé, představte věc nemožnou, absurdní, bláznivou, neuvěřitelnou a hrozivou. Představte si, že v určitou chvíli by se celý svět najednou zastavil, všechny věci by zůstaly na místě, kde se zrovna nacházely, lidé by připomínali sochy, znehybněli by v pozici, v níž v onu chvíli byli, zachyceni při tom, co právě vykonávali… Pokud by k tomu došlo, a lidé i přes to mohli nadále přemýšlet, vzpomínat na vše, čeho se jim podařilo od narození dosáhnout, přemítat nad tím a znovu si rozmyslet, co by ještě chtěli před svým skonem dokázat, představte si jen, jaké zoufalství by zaplálo pod tragickým tichem nenadále zastaveného světa!‘
Netuším, zda máte dostatek odvahy představit si, jak hrozivé by to bylo. Jen se na chvilku pokuste zahlédnout všechny ty lidi znehybněné uprostřed jejich počínání, když poháněni mrzkými vášněmi a ve vleku obhroublých žádostí supí za svými sny. Jen si je představte, rozeseté po celém světě, jako by je zastavila nějaká katastrofa a proměnila je v myslící loutky, zoufalé sochy. Jen se podívejte, v jakých nechutných, směšných, únavných a hloupých pozicích se nacházejí. Tu muž, zaskočen v hlubokém spánku, má pootevřená ústa jako opilá mrtvola; další pak uprostřed aktu lásky běsní jak zvíře nad ženou, která má zavřené oči; chlapík s falešným pohledem krade pod rouškou tmy, v ruce lampu, která už nezhasne; soudce v černém rozsévá z vysokého stolce smrt a peklo a krev; chudák se prodírá bahnem města hledaje kůstku a drobák; žena s lascivním úsměvem a napudrovanou tváří se mírně naklání; obchodník máchá kostnatýma rukama, jen aby dostal o deset floků víc; hladový venkovan s okovanou holí v ruce stojí u nehybného skotu; elegantní řečník zaražený v půli úsměvu i komplimentu; voják s nasazeným bajonetem před zavřenými dveřmi; vrah v podkroví míchá jedy; ospalý dělník ohnutý nad obrovskými zamaštěnými, nehybnými a zlověstnými stroji; vědec, který nemůže odtrhnout oko od mikroskopu, pod nímž svůj tanec přerušily neviditelné bestie…
A teď, máte-li srdce, si představte, na co všichni tito lidé, odsouzení ve stejný okamžik k vědomí vlastní smrti, myslí. Věříte snad tomu, že by se mezi nimi našel jediný člověk – jeden jediný, chápete? – jenž by v ten moment, kdy jej osud znehybnil, byl šťastný a spokojený? Věříte snad tomu, že alespoň pro jednoho z těch lidí by to byla ona faustovská chvíle, krásný okamžik, který si přejeme zadržet, zachytit a zachovat na věčné časy? Tomu samo sebou nevěříte, nemůžete tomu věřit!
Milý Člověče – vy, jenž mi stojíte tváří v tvář – řekl jste velkou a strašlivou pravdu. Lidé myslí na budoucnost, žijí pro to, co nastane, veškeré dnešky neustále obětují zítřkům, které mají přijít. Každý člověk žije jen pro to, co předvídá, očekává a v co doufá. Život si pořádáme tak, že každý okamžik jako takový má smysl pouze tehdy, když je přípravou na okamžik příští, hodině nynější dává smysl ta, která bude následovat, dni den, co přijde po něm. Náš život se skládá ze snů, tužeb, plánů a očekávání; veškerá přítomnost je upředena z myšlenek na budoucnost. Vše přítomné nám připadá mlhavé, chabé, nedostatečné a méněcenné, takže nás utěší jen představa, že veškerá přítomnost je pouhou předehrou, dlouhou a nudnou předehrou překrásné symfonie budoucnosti. S tímto přesvědčením žijí, ať už vědomě či bezděky, všichni lidé. Pokud by jim někdo pověděl, že do hodiny do posledního zemřou, veškerá jejich přítomná i minulá konání by ztratila jakoukoli chuť a říz, neměla by pro ně žádnou hodnotu. Bez zrcadla budoucnosti by se jim vlastní přítomnost zdála hnusná, odporná a bezvýznamná. Bez zítřejší naděje na odvetu, vítězství, vzestup, růst, povýšení, výdobytky a zapomnění by lidé už nechtěli dále žít. Bez vzdálené předzvěsti zítřka by nechtěli jíst dnešní černý chléb.
Jen se zamyslete nad těmi nenadále zastavenými lidmi, kteří už nemohou jednat, ale stále přemýšlejí. Pomyslete na ty vězně nekonečného dneška, kteří nemohou uniknout svému vědomí. Co se jim honí hlavou? Jaká muka jim musí svírat útroby a trhat nervy! Znehybněni v ostudných, zločinných, smutných a idiotských pózách bez možnosti dělat si naděje, beze světla snů, bez sladkých vyhlídek, s přistřiženými křídly, nohama svázanýma, rukama v řetězech jako nedozírný dav michelangelovských vězňů uvízlých v uličkách svých mrzkých, zoufalých a úděsných životů; v uličkách onoho života, jejž snášeli jen v naději na život hezčí a velkolepější, rozeznávají tito odsouzenci k věčné nehybnosti v bezedném vzteku veškerou absurdní hloupost svého předchozího života. Měli za to, že veškerou přítomnost obětují budoucnosti, z níž se obratem stala přítomnost znovu obětovaná jiné budoucnosti, a tak až do poslední přítomnosti, do okamžiku smrti. Dnešek zhodnocoval zítřek a zítřek měl cenu jen kvůli dalšímu zítřku, až nadešel dnešek poslední, dnešek definitivní, a celý život tudíž proběhl v přípravách den ze dne, z hodiny na hodinu, z momentu na moment, které nikdy nepřijdou. A tak dojdou k hrozivému zjištění, že budoucnost jako taková neexistuje, budoucnost je jen výtvorem a součástí přítomnosti a že snášet neklidný, smutný a bolestný život kvůli budoucnosti, jež den ze dne uniká a vzdaluje se, je tou nejbolestnější pošetilostí tohoto pošetilého života.
Lidé, život ztrácíme pro smrt, skutečností mrháme pro fantazie, dnů si ceníme jen proto, že vedou ke dnům jiným, jejichž hodnotu spatřujeme v tom, že nás přenáší do dalších, jim podobných dní… Lidé, celý váš život je hrozný podvod, který jste k vlastní škodě sami zosnovali, a jen zrůda se může nezúčastněně smát vašemu běhu za zrcadlem, které uniká!“
Do stanice přijel další supějící a hřmící vlak, cestující se znovu rozutekli a strojvůdce si s pramálo spokojeným výrazem otřel čelo. Člověk, jehož jsem neznal, stál pořád přede mnou – na sobě kabát se dvěma fialkami v knoflíkové dírce – třebaže jsem na něj dočista zapomněl.
„Takové,“ povídám mu, „chovám názory na pokrok, na budoucnost a na život. Zřejmě se mnou nebudete souhlasit, ale já přece jen zajedno s něčím jsem – například s mlhou, která se zhusta snaží pokrýt svět a skrýt jednoho člověka před druhým, bídu před pohrdáním, ošklivost před smutkem. A mám moc rád, milý Člověče, vlaky, které se po nesmyslném útěku zastaví, a mlhu, jež zastírá to, co nelze zničit.“
Člověk, jehož jsem neznal, znervózněl a veškeré jeho nadšení bylo to tam, vypařilo se jako pára nad hrncem. Namísto odpovědi vytáhl z knoflíkové dírky jednu fialku a podal mi ji. Přijal jsem ji s poklonou, přiblížil ji k nosním dírkám a její lehká vůně mě potěšila.
Originál: Papini, Giovanni. „Lo specchio che fugge“. Letras – Poesía – Psicoanálisis. 21. května 2015. WordPress. 14. prosince 2017 <https://letraspoesiapsicoanalisis.wordpress.com/tag/lo-specchio-che-fugge/>
Giovanni Papini
Italský prozaik, básník, literární kritik a esejista Giovanni Papini se narodil roku 1881 ve Florencii a zemřel roku 1956 tamtéž. V italských kulturních dějinách se zapsal zejména svou redaktorskou činností. Periodika, v nichž působil a u jejichž vzniku stál, vytyčují jeho intelektuální cestu. Časopis Leonardo, který roku 1903 založil s Giuseppem Prezolinim, se odřízl od tradice i akademie a přiklonil se k pragmatismu a individualismu. Stejná dvojice vydává od roku 1908 nejvlivnější italský předválečný časopis La Voce. Papinimu v něm ovšem chybí filosofie, a tak o tři roky později zakládá periodikum L’Anima. V roce 1913 opouští La Voce a na stránkách časopisu Lacerba hlásá futurismus. Koncem 30. let se přiklonil k fašismu a nakonec došlo u přesvědčeného ateisty k náboženské konverzi. Za druhé světové války vstoupil Papini jako terciář do františkánského řádu. V českém kontextu je znám zejména díky překladu knihy Gog (1931, č. 1933), souboru originálních hyperbol, které se dotýkají významných dobových témat a osobností: Freuda zde představuje jako nenaplněného literáta, leninskou revoluci jako prodloužení carského samoděržaví, zesměšňuje malthusiánství či strojovou sériovou výrobu.
Luděk Liška
Luděk Liška (* 1979) pochází z černého Kladna. Vyzkoušel studium kulturní historie, nyní studuje na FF UK italianistiku. Překládá z angličtiny, francouzštiny, italštiny a příležitostně z katalánštiny. S Plavem spolupracuje od roku 2011. Podílel se na překladu antologie bretonských povídek Kde i mrtví pochodují (2015), dvou knih esejů polozapomenutého ekonoma Frédérika Bastiata (2015, 2016). Letos vyjde jeho překlad knihy Francise Fukuyamy Politický řád a úpadek.