Petra Ben-Ari
Čítanka klasické korejské literatury. Ed. Miriam Löwensteinová.
Z korejských originálů přeložili Jaroslav Bařinka, Vladimír Glomb, Tomáš Horák, Kateřina Kocinová, Miriam Löwensteinová, Markéta Popa, Petra Sváková, Karolína Šamánková a Marek Zemánek.
1. vydání. Praha: Nová vlna, 2020. 272 stran.
Na jaře loňského roku spatřila světlo světa Čítanka klasické korejské literatury, soubor starších i nedávných překladů pořízených pod hlavičkou Oddělení koreanistiky Ústavu asijských studií na Filozofické fakultě UK. Většina textů vznikala v průběhu delšího časového úseku pro studijní účely v rámci oboru, a nebyla tudíž dříve publikována, ačkoliv ve sbírce nalezneme i pár ukázek z knižně dostupných českých překladů. Čítanka představuje první ucelenou antologii staršího korejského písemnictví u nás a bude jistě vítaným pomocníkem nejen pro studenty koreanistiky, ale i pro zájemce o korejskou literaturu z řad širšího čtenářstva.
Svazek editovala vedoucí koreanistiky Miriam Löwensteinová a připravila rovněž doprovodné texty. Löwensteinová stála u vzniku řady dalších publikací (ať již jako autorka, nebo editorka), které lze považovat za základní kameny české koreanistiky, jako například Slovník korejské literatury, Korejská náboženství či vícero antologií moderní korejské literatury. Společně s nestorem české koreanistiky Vladimírem Puckem sepsala rovněž Studie z dějin starší korejské literatury. Ty lze v jistém směru chápat jako předchůdce Čítanky.
Za klasickou literaturu je v Koreji považován historicky ohraničený okruh písemné kultury navázaný na použití čínského písma. Psaný jazyk, v korejské tradici označovaný jako hanmun, vznikl výpůjčkou klasické čínštiny, jejíž užití se v korejských podmínkách vyvíjelo a modifikovalo. Nejstarší dochované písemné památky v hanmunu pocházejí z 2. století př. n. l., přičemž jiný způsob zápisu v Koreji tehdy neexistoval. Korejští literáti se tudíž po staletí písemně vyjadřovali v jazyce, který se od korejské řeči radikálně typologicky lišil.
Teprve v 15. století získala korejština své vlastní písmo – hangul –, tvořené elegantními fonetickými symboly, jejichž osvojení se dá (na rozdíl od klasické čínštiny) zvládnout za jedno dopoledne. Tvorba literátů a učenců, rekrutujících se z nejvyšších společenských vrstev a propojených s úřednickým aparátem panujícího dvora, nicméně dále spoléhala na hanmun. Hangul si pro svou jednoduchost udržel popularitu na periferii intelektuálního života a až do počátku 20. století byl znám jako tzv. ženská abeceda. Přitom, možná trochu paradoxně, vytvoření hangulu zaznamenává snad nejznámější dílo klasické literatury, Hunmindžongum, v překladu Správné hlásky pro poučení lidu. Dokument, formálně datovaný do roku 1446, ohlašuje uvedení nové abecedy, představuje jednotlivá písmena, vysvětluje jejich původ a funkci. Jakožto unikátní doklad o vynálezu národního písma byl roku 1997 zapsán na seznam UNESCO. V Čítance samozřejmě překlad tohoto pozoruhodného spisu nechybí.
Výběr v Čítance je řazen chronologicky a je rozčleněn na čtyři oddíly dle periodizace korejských dějin: (I.) Tři království a Sjednocená Silla, (II.) Korjo, (III.) Raný Čoson a (IV.) Pozdní Čoson. V prvním oddíle nalezneme kapitolu věnovanou nejstaršímu korejskému poetickému žánru, hjangga („domácí písně“), blíže pojednanému ve Studiích z dějin starší korejské literatury, dále úryvek z díla mistra Wonhjoa, zřejmě nejvýznamnější postavy korejského buddhismu, [1] nebo Životopisy hwarangů, „květinových rytířů“, členů elitní vojenské družiny z doby dynastie Silla, jejichž postavy inspirovaly mnoho historických seriálů, ačkoliv se o pravosti ztraceného a znovuobjeveného díla z 8. století vedou spory. Druhý oddíl zmiňuje jak nejstarší dochovanou korejskou kroniku, Kim Pusikovy Dějiny Tří království, tak její neoficiální družku, kroniku Nepominutelné události Tří království, což je souborný přehled dochované protohistoriografické tradice, zejména mýtů a legend, zapsaný buddhistickým mnichem Irjonem. Třetí oddíl obsahuje kromě již zmíněného dokumentu Hunmindžongum například Válečný deník generála I Sunsina, nejslavnějšího korejského vojevůdce, jemuž želví čluny a porážka japonské flotily vynesly majestátní sochu na centrálním náměstí Kwanghwamun v Soulu. V posledním čtvrtém oddíle figuruje kapitola věnovaná zpěvohrám pchansori, které jsou možná některým čtenářům známé díky Im Kwontchekovu filmu Sopchjondže, natočenému na motivy stejnojmenného románu moderního spisovatele I Čchongdžuna.
V klasickém kánonu převažují texty nebeletristického charakteru, kroniky, životopisy, deníky, anekdotické záznamy, dopisy, eseje, zamyšlení. Historiografické ladění textů, jejich mnohdy didaktické vyznění či přímo určení, ozvláštňuje organické začlenění snových výjevů, šamanských rituálů, mytických zvířat a duchů. Nelze se ubránit srovnání s repertoárem klasické čínské prózy, pro niž se historiografie stala nejvyšší metou. Způsob zápisu měl reflektovat mravní postoje aktérů a zároveň umožnit žádoucí výklad a hodnocení čtenářem, což by nebylo myslitelné bez odkazů na složitou symboliku literátského kurikula. Ideál takového díla byl často spatřován v S’-ma Čchienově Knize vrchních písařů, zahrnujícím jak samotné anály, tak právě životopisy, anekdoty a další stylistické útvary, které se na dlouho staly předlohou hodnou nápodoby. Čínský vzor přiznaně ctí i korejské písemnictví – odtud žánrové podobnosti, kladoucí důraz na hodnotový systém konfuciánského vzdělance a omezující tvorbu zdánlivě samoúčelnou, určenou pro pobavení. Přesto Čítanka nabízí maximální prostor i žánrům vytěsňovaným na okraj kánonu, zábavné próze, vyprávění, ponaučením pro ženy aj.
Významnou přidanou hodnotou Čítanky jsou doprovodné texty, zpracované velice fundovaně, aniž je přetěžuje množství terminologie a znaků. Díky tomu umožňují bezproblémovou navigaci i bez předchozí znalosti korejské literatury. Pro srovnání: v podobně koncipované antologii Klenoty čínské literatury tyto scelující pasáže chybějí, čímž je přístupnost Klenotů pro nesinologa značně limitována. Poezie je v Čítance zmíněna jen zběžně, editorka odkazuje na dostupné překlady z klasického korejského básnictví. Za zvláštní pozornost stojí výrazné zastoupení ženských autorek, přestože klasická literatura byla jednoznačnou doménou mužů. Editorka v úvodu poznamenává, že v tomto směru byly beze zbytku vytěženy veškeré zdroje. Nemohu si nicméně odpustit dvě formalistní libůstky – dle mého názoru by Čítance spíše než světový pchin-jin slušela česká transkripce čínštiny, která by lépe korespondovala s použitou českou transkripcí korejštiny. Rovněž bych uvítala rozsáhlejší bibliografii zařazených překladů.
Závěrem bych ráda potvrdila, co v úvodu o Čítance říká její editorka – že se podařilo vybrat to nejlepší a nejčtivější z dvou tisíc let klasického literárního období. Texty ostatně prošly náročným testem několika ročníků mladých adeptů koreanistiky. Přehledné zpracování včetně informativního úvodu a vysvětlujících komentářů činí z Čítanky nepostradatelnou příručku každého zájemce o Dálný východ.
Poznámky:
1. Z mistra Wonhjoa cituje například Han Kang ve svém doslovu k Bílé knize (Praha: Odeon, 2019). [Zpět]