Dóra a Jakub Ehrenbergerovi
Na současnou maďarskou literaturu jsme nahlíželi už v Plavu 7/2020. Do článku nepřímo navazujícího na vystoupení řady maďarských autorek a autorů na festivalu Měsíc autorského čtení se tehdy nicméně nevešlo vše, hned několik talentovaných spisovatelek zůstalo takříkajíc pod čarou. Následující řádky se pokoušejí tuto křivdu alespoň zčásti napravit.
K pozoruhodným hlasům nejstarší generace, tedy autorkám debutujícím ještě za komunismu, patří Zsuzsa Takácsová (* 1938) a Zsuzsa Rakovszká (* 1950). Obě spojuje silný příklon k poezii, třebaže mají v bibliografiích i pár prozaických textů, a také dlouholetá překladatelská činnost. Takácsová překládá hlavně z románských jazyků, mimo jiné Jorgeho Luise Borgese, Federica Garcíu Lorcu či Fernanda Pessou, zatímco Rakovszké maďarská scéna vděčí například za převod veršů Elizabeth Bishopové, Roberta Frosta, Adrienne Richové či u nás méně známého britského básníka Tonyho Harrisona. Jejich vlastní tvorbu lze stěží shrnout do několika slov. Zmiňme alespoň tolik, že u Takácsové se čtenář opakovaně setkává s náměty jako mateřství, ženství či vzpomínání. Rakovszká s ní téma ženství sdílí, ve svých verších se ale často vrací také k motivu plynoucího času. Ostatně stěžejní svazek její poezie se příznačně jmenuje Visszaút az időben (Návrat v čase, 2006). Česky vyšly verše Zsuzsi Takácsové ve výboru Zakázaný jazyk (2009), sestaveném Lucií Szymanowskou. Ukázku z historického románu Zsuzsi Rakovszké A kígyó árnyéka (Stín hada, 2002) otiskly v překladu Marty Pató Souvislosti (1/2007).
Velmi silnou skupinu tvoří spisovatelky střední generace. Vedle stálice Krisztiny Tóthové (* 1967), autorky umně se pohybující napříč prózou a poezií, o jejíž bohaté tvorbě byla řeč už v předchozím textu, si hlasité uznání kritiky v posledních letech vysloužila Andrea Tompová (* 1971). Tompová, původním povoláním divadelní kritička, ohromila literární obec zejména svým třetím románem Omerta (2017). Jeho děj se odehrává v padesátých a šedesátých letech minulého století v autorčině rodné Kluži a líčí osudy čtveřice rozdílných protagonistů, jejichž životy modeluje tehdejší režim. Zatímco z ambiciózního sobeckého šlechtitele růží Vilmose se v kolotoči dějin stává významný partajní funkcionář, řádová sestra Eleonóra končí z politických důvodů za mřížemi. Paletu doplňuje dobrosrdečná dospívající dívka Annuska, která se musí popasovat s bolestivou ztrátou matky, a služka Kali prchající před manželem alkoholikem. Každý ze zmíněných protagonistů promlouvá ke čtenáři vlastním hlasem a poodhaluje střípky ze života v socialistickém Rumunsku. V následující próze Haza (Vlast, 2020) autorka, která pochází z rumunské maďarsky hovořící menšiny, na příkladu několika postav zpracovává neukotvenost mezi národy a hledání identity.
Dalším jménem, které by ve výčtu nemělo chybět, je Edina Szvorenová (* 1974). Absolventka oboru dirigování na prestižní budapešťské hudební akademii, jež kromě psaní vyučuje hudební teorii na uměleckém gymnáziu, se zatím největší chvály dočkala za sbírku Verseim (Mé verše, 2018), kterou odborná porota roku 2019 ocenila Literární cenou Libri, tedy maďarskou obdobou ceny Magnesia Litera. Vzdor názvu jde o sbírku povídek, v níž Szvorenová se svým tradičním citem pro formu a rytmus ohledává životy obyčejných lidí. Často se však vyhýbá doslovnému vykreslení kontextů a kauzalit, což povídkám propůjčuje nádech hádanek a zdůrazňuje motiv zamlčování a nevyřčenosti. V češtině v překladu Roberta Svobody nedávno vyšel autorčin starší povídkový soubor Nincs, és ne is legyen (2012, č. Nemá, a dobře, že nemá, 2021), oceněný Cenou Evropské unie za literaturu.
Trochu stranou zájmu širší čtenářské veřejnosti stojí Noémi Kissová (* 1974), které loni vyšla sbírka povídek Balaton. Kissová se v ní navrací do období vlastního dětství a letních pobytů u stejnojmenného jezera, tehdy ještě okupovaného početnými turisty z NDR. Hutně vystavěné povídky spojuje právě dětský pohled na drsný svět dospělých, souběžně se ale v příbězích odráží i občas zneklidňující zákruty dětské duše.
Pouze na okraj zmiňme další dvě jména, Annu T. Szabóovou (* 1972), jejíž tvorba se rozpíná od překladů knih pro děti přes autobiograficky laděné povídky až po citlivě vystavěné subjektivní verše, a Noémi Szécsiovou (* 1976), která se ve svých prózách nebojí opustit teritorium očekávatelného a zavléci čtenáře mezi budapešťské anarchisty, k vegetariánskému řezníkovi či do rodiny dospívajícího hluchého chlapce. Kromě beletrie se Szécsiová navíc věnuje také výzkumu života žen na konci 19. a počátku 20. století a je (spolu)autorkou několika populárně-naučných knih na toto téma.
A v přehledu přirozeně nemohou chybět mladé, nastupující hlasy. V loňském článku už byla řeč o Anně Mécsové (* 1988), jejíž prvotina Gyerekzár (Dětský zámek, 2017) byla roku 2018 oceněna Cenou festivalu Margó pro nejlepší debut. Loni vydaný soubor povídek Kapcsolati hiba (Chyba spojení, 2020) vykročil směrem do budoucnosti a předkládá čtenáři absurdní příběhy o nápadech a vynálezech, které ještě nebyly realizovány, dost možná jsou ale hudbou blízké budoucnosti. V jedné z povídek tak kupříkladu vystupuje robotický kněz, který si na malé vesnici nejprve musí získat důvěru farníků, později se mu ale přílišná oblíbenost stane osudnou. V jiné zase postarší akademik navrhuje, aby se proti změnám klimatu bojovalo povinnou amputací dolních končetin.
Pod pozoruhodným, konvenčnějším debutem Évszakhoz képest hűvösebb (Vzhledem k ročnímu období chladněji, 2019) je podepsaná Anita Haragová (* 1988). Sbírka pečlivě vycizelovaných, zármutkem prostoupených povídek si vysloužila Cenu festivalu Margó a v recenzích srovnání s tvorbou Krisztiny Tóthové. Haragová nepopírá, že právě Tóthová jí je v mnohém blízká, v rozhovorech ale jedním dechem zmiňuje i povídky Ediny Szvorenové a minimalismus Raymonda Carvera, který v ní zanechal silný otisk. Snad i proto chce i nadále zůstat žánru povídky věrná. Cítí, že právě na malém prostoru může nejlépe prozkoumat témata, která ji fascinují. Zpoza jejích všednodenních příběhů prosvítají mezigenerační konflikty, partnerská rozčarování či ztráty blízkých.
Závěrem je třeba zmínit další významný debut uplynulého roku, román Mély levegő (Hluboký nádech, 2020) historičky umění Rity Halászové (* 1980). Protagonistkou příběhu vyprávěného v první osobě je třicátnice Vera, jejíž manželství se dostane do bodu, z něhož se návrat zpět do normálu zdá takřka vyloučený. Další hrozby a výpady panovačného a násilnického manžela Pétera už by mladou ženu srazily do kolen definitivně, a tak sebere poslední síly a společně se dvěma dětmi se odstěhuje ke svému rozvedenému otci. Autorka v knize citlivě, bez příkras a s notnou dávkou ironie mapuje bolestivý rozpad vypravěččina manželství i její trnitou cestu ke svobodě a novému životu.