Anna Tkáčová

Elena Poniatowska (* 1932), mexická spisovatelka polského původu, je ojedinělou postavou mexické literární scény, osamělou hvězdou, která nejenže přežila své věhlasné vrstevníky a povětšinou celoživotní přátele, jakými byli Octavio Paz, Carlos Fuentes, José Emilio Pacheco či Sergio Pitol, ale dodnes je literárně činná. Mezi Mexičany se těší takové popularitě, že o ní mluví důvěrně jako o Elenitě. Ve vyhrocených politických situacích se totiž neuzavřela do své pracovny, ale vyšla mezi lidi a dala najevo, že je jednou z nich. Bylo tomu tak v roce 1968 po masakru studentů na náměstí v Tlatelolcu (La noche de Tlatelolco, Noc v Tlatelolcu, 1971), v roce 1985 po velkém zemětřesní (Nada, nadie: Las voces del temblor, Nic, nikdo: Hlasy zemětřesení, 1988) nebo při protestech proti zmanipulovaným volbám v roce 2006 (Amanecer en el Zócalo, Svítání na Zócalu, 2007).

Autorčiným celoživotním tématem je Mexiko a jeho kultura, zejména kultura vytvářená ženami. Zpracovala portréty malířek (Leonora Carrington), spisovatelek (Elena Garro, Rosario Castellanos), fotografek (Tina Modotti) a dalších významných žen, které sice spoluvytvářely mexické kulturní panorama 20. století, ale zůstávaly ve stínu svých mužských kolegů. Vždyť Elenu Garro, skvělou spisovatelku, společnost často vnímala jen jako manželku Octavia Paze.

Elena Poniatowska, původní profesí novinářka, si vytvořila svůj vlastní styl, vlastní metodu literární práce: jednak zpovídala nejrůznější osobnosti mexické kultury, jednak vycházela z důkladných archivních rešerší. Na tomto základě pak psala texty nabité fakty, do nichž rovněž promítla mnohé ze své vlastní povahy: pocit jinakosti, nezkrotnou energii, spontánnost, často chaotičnost, někdy i nelogičnost; svoji obrazotvornost a empatii k osobám, o nichž píše, přestože se s jejich postoji ne vždy ztotožňuje; schopnost zprostředkovat jazykem vůně mexických tržišť i sluchové vjemy. Většina jejích děl se proto řadí do tzv. žánru svědectví (crónica), balancujícího na pomezí žurnalistiky a beletrie. Autorka se považuje spíše za novinářku než spisovatelku, ale fakt, že jí v roce 2013 byla udělena Cervantesova cena, pomyslná Nobelova cena pro španělsky píšící spisovatele, dostatečně svědčí o literárních kvalitách jejího díla.

Překládat takovou autorku je velkým překladatelským dobrodružstvím. Překladatel musí být neustále ve střehu, aby do středoevropského prostoru a čtenáři, který není zvyklý na patos a jakousi vulkanickou energii, o níž hovoří sama autorka, přenesl jenom tolik, aby se nezpronevěřil autorčinu stylu a přitom nepopudil potenciálního čtenáře, který může knihu odhodit s pocitem, že se mu do rukou dostal kýč. Překladatel musí vyvažovat napětí mezi emocemi, které cloumají jednotlivými postavami, a strohými fakty. Současně musí neustále přemýšlet nad tím, co běžný český čtenář může o Mexiku znát, aby text zbytečně nezahltil poznámkami ať už pod čarou, nebo na konci textu.

A co si počít se všemi těmi zeleninovými a ovocnými produkty, jež se prodávají na mexických tržištích, která Elena Poniatowska tak často líčí? Aby toho nebylo málo, často jde o výpěstky, které jsou v Mexiku pojmenovány místními názvy v nahuatlu. Překládat, či nepřekládat? Vhodně v textu vysvětlovat, či nevysvětlovat? Tentýž problém vyvstane u mexických pokrmů. A co takové zdrobněliny, v nichž si mexická španělština tak libuje? V českém textu však působí jaksi nepatřičně. Samé otázky, neustálá nutnost rozhodování. Zkrátka a dobře, překládat Elenu Poniatowskou a přeložit ji tak, aby oslovila i českého čtenáře, je výzva a slast zároveň, zejména nese-li se překladatelka na téže vlně jako její autorka.

Zpět na číslo