Jaroslav Stanovský
Balzac, Honoré de. Neznámé veledílo a jiné prózy. Povídky o umělcích.
Z francouzských originálů Le Chef-d’œuvre inconnu et autres nouvelles (1994), Sarrasine – Gambara – Massimilla Doni (1995) a La Maison du Chat-qui-pelote et autres Scènes de la vie privée (1970) přeložil Jan Petříček.
1. vydání. Praha: Maraton, 2021. 248 stran.
Kniha Neznámé veledílo a jiné prózy, vydaná nakladatelstvím Maraton jako třetí svazek edice Světoví klasici, si jednak klade za cíl ukázat šíři Balzacova tvůrčího rozpětí, jednak tvoří součást širšího nakladatelského záměru. Edici zahájila v roce 2020 biografie z pera Stefana Zweiga Balzac: Román jeho života (1946, č. 1949), ve stejném roce pak vyšel román Lilie v údolí (1835, č. 1922). Volba právě této části Lidské komedie, komplexního literárního světa tvořeného více než devadesáti texty různé délky i různých žánrů, není náhodná a poukazuje na záměr celého projektu, který lze nazvat „Balzac známý neznámý“ nebo též, slovy nakladatele, „nový“ Balzac. Lilie v údolí nejspíše nepatří mezi knihy, které si čtenář v souvislosti s Balzacem vybaví „na první dobrou“, a přece se jedná o autorův mistrovský kousek, autobiografickými prvky poznamenaný tragický příběh opravdové lásky. Prizmatem „Balzac známý neznámý“ lze pohlížet i na recenzovaný výbor.
Ten zaujme při prvním prolistování právě tím, že se nejedná o „klasického“ Balzaca: nenajdeme zde žádné dlouhé romány, nýbrž pouze povídky a novely, jejichž názvy navíc nemusí být čtenáři úplně povědomé: žádný Otec Goriot ani Lesk a bída kurtizán, ale tajemný Gambara či titulní, zvídavost vzbuzující Neznámé veledílo. Všechny tyto „povídky o umělcích“, jak zní podtitul výboru, spojují motivy umění, tvorby a tvůrčí geniality na hranici šílenství. Toto téma se Balzaca coby tvůrce pohlceného svým dílem bytostně dotýkalo a ve svých textech mu věnoval značnou pozornost. Vybrané texty tak problematizují otázku tvorby a umění vůbec: Posláním umění není napodobovat přírodu, ale vyjádřit ji! (14) prohlašuje malíř Frenhofer. Zároveň ale jednotlivé části souboru dávají čtenáři možnost nahlédnout na Balzacovo (vele)dílo z několika možných úhlů.
První povídka Neznámé veledílo (1831, č. 1903) se odehrává na počátku 17. století a rozvíjí motiv geniálního tvůrce a vizionáře. Malíř Frenhofer sice pronikl do nejhlubších tajů malířského umění, své životní malířské dílo však nedokáže dokončit. Naproti tomu v následující novele Dům U Pálkující kočky (1830, č. 1913) hraje umění a tvorba spíše vedlejší roli. Pozorujeme bouřlivé manželství osob pocházejících z odlišných společenských okruhů – dcery pařížského řemeslníka, krásné, leč v otázkách umění neznalé Augustiny a nadaného, vášnivého a přelétavého malíře Théodora de Sommervieux. V novele Gambara (1837), věnované především světu opery, se setkáváme s italským skladatelem, který ve snaze vytvořit přelomové hudební dílo trestuhodně zanedbává svou krásnou a oddanou ženu. Tu mu pod záminkou přátelství přebere hrabě Marcosini, navíc skladatelem očekávaný velký operní úspěch je v nedohlednu. Zcela jinak pak tematika umění rezonuje v povídce Pierre Grassou (1839, č. 1911). Tento krátký text plný balzacovské ironie vypráví příběh pilného a poctivého, leč nepříliš talentovaného malíře. Titulní hrdina ale přesto dosáhne značného renomé a skvělého postavení, neboť jeho obrazy, které jsou často jen napodobeninami velkých mistrů, vyhovují soudobému vkusu zbohatlíků. Poslední povídka Sarrasine (1830, č. 1915) se pro změnu věnuje sochařství, a především otevírá „skandální“ téma kastrátů v 18. století: její hrdina, talentovaný sochař Sarrasine, se při pobytu v Itálii zamiluje do zdánlivé zpěvačky a tato vášeň se mu stane osudnou. Tento kompozičně i tematicky neobvyklý text zaujal řadu badatelů, známá je zejména studie Rolanda Barthesa S/Z (1970, č. 2007).
V povídkách a novelách samozřejmě nechybí ani některé charakteristické prvky Balzacových próz: detailní popisy (domovní znamení v Domě U Pálkující kočky), ironický pohled na společnost (umělecký vkus bohatých Pařížanů v Pierru Grassouovi) nebo postavy „monomanů“, ovládaných a posedlých jedinou vášní, často se zhoubnými účinky (malíř Frenhofer, skladatel Gambara, sochař Sarrasine, do jisté míry i nešťastná Augustine z Domu U Pálkující kočky). Pro texty je rovněž typická autorova snaha o zachycení co nejširšího spektra nejrůznějších jevů, zde se tato neutuchající zvídavost projevuje ať například Frenhoferovými úvahami o povaze malířství nebo hudebními analýzami skladatele Gambary, jejichž faktická přesnost byla oceňována i odborníky.
Zmínku zaslouží také redakční a jazyková stránka. Kniha upoutá příjemnou a nápaditou obálkou, výřezem z obrazu Edgara Degase, a rovněž kvalitě typografické úpravy v zásadě není co vytknout. Co se týče stránky jazykové, jedná se o nový překlad Jana Petříčka, přičemž novela Gambara je českému čtenáři předložena vůbec poprvé. Tuto iniciativu lze jedině přivítat, neboť dosavadní překlady Lidské komedie už začínají zastarávat. Překlad Jana Petříčka zachovává tvárnost a bohatost Balzacova stylu, aniž působí archaicky. Ocenit rovněž zaslouží poučený doslov Evy Blinkové Pelánové, vysvětlující Balzacův pohled na tvorbu a na umění v kontextu jeho doby, což kontrastuje zejména s marxisticky orientovanými doslovy starších českých vydání, které posouvaly a zároveň zužovaly interpretaci Balzacova díla na „kritický realismus“. S redakční péčí tohoto vydání se ale pojí jistý nedostatek, a sice absence poznámkového aparátu. Ten se ve francouzských vydáních klasických autorů objevuje zcela běžně nejen v kritických edicích, ale i ve verzích určených širšímu publiku. Nemáme snad na mysli textologické srovnání jednotlivých verzí povídek (např. Neznámého veledíla, které autor výrazně přepracoval), ale spíše vysvětlení některých pojmů, především dobových reálií. Uveďme namátkou: přírodovědec Cuvier (47), malíř Girodet (56), operní skladatelé a libretisté počátku 19. století (146), povstání šuanů (177). Tyto odkazy a narážky mohou být pro čtenáře málo srozumitelné a bylo by více než vítané přidat k nim alespoň dílčí vysvětlení.
Závěrem lze položit otázku, co tento výbor může nabídnout dnešnímu publiku? Balzacovy texty k nám mohou promlouvat pronikavou analýzou lidské povahy, tématy umělecké tvorby a výstřednosti ve vášni, v neposlední řadě i krásou literárního textu, ve kterém se ukazuje široká paleta Balzacova románového umění. Na druhou stranu ovšem zůstává otázkou, nakolik budou Balzacovy úvahy o podstatě umění přístupné současným čtenářům, vezmeme-li v úvahu, že se v nich dotýkáme jednoho z nejvíce spekulativních a abstraktních aspektů Lidské komedie. Zde ale platí slova samotného autora ze závěru Předmluvy k Lidské komedii, jeho uměleckého manifestu: to rozhodne publikum, jakmile bude dílo publikováno. Celkově vzato lze tento výbor považovat za neobvyklý, ale pozoruhodný exkurz do Balzacova díla, do světa Lidské komedie a v důsledku i do světa klasického románu.