Rozhovor se Šárkou Grauovou vedla Olga Pavlova
O omezeném výběru děl přeložených z portugalštiny, o špatných a dobrých překladech a o údělu portugalistek jsme mluvili se Šárkou Grauovou, jež ve volném čase překládá a řídí edici Lusobrazilská knihovna, vydávanou nakladatelstvím Triáda.
Olga Pavlova: Co bylo prvním podnětem pro založení edice Lusobrazilská knihovna?
Šárka Grauová: Myšlenka založit vlastní edici se zrodila v době, kdy jsem začala učit na filozofické fakultě. Při výuce přehledu dějin portugalsky psaných literatur jsem si uvědomila, kolik podstatných děl si studenti, kteří se studiem jazyka na fakultě teprve začínají, nemůžou přečíst. Kolik skvělých literárních děl si nemůže přečíst český čtenář – i ten, který třeba jede do Portugalska na dovolenou a chce poznat něco z jeho kultury. Navíc česká portugalistika je relativně mladá, takže v době, kdy se v nakladatelství Odeon (předtím SNKLU) v 50. a 60. letech soustavně vydávala klasika, nebylo na budování základů dost kvalitních překladatelů. Zejména když se musela vydávat díla, která vyhovovala ideologickým kritériím. Moje původní představa byla, že navážu na edici Světová četba a budu postupně doplňovat mezery. To bylo ještě v době, kdy se na univerzitě podporovaly smysluplné projekty.
OP: Jak konkrétně taková podpora vypadala?
ŠG: Když jsem edici zakládala, přála jsem si, aby v tom českém úhoru jednotlivé knihy obsahovaly informace, jež čtenáři umožní nahlédnout hlouběji do světa, který nám je stále ještě hodně vzdálený. Proto každý svazek obsahuje doprovodnou studii a chronologickou tabulku, která autora a dílo zařazuje do panoramatu doby. Edice tohoto typu byla považována za odbornou práci, obohacující českou kulturu. Dnes už to tak není – někteří nazývají ambici vnášet do českého kontextu velká díla světové literatury „obrozenštinou“. Ale já jsem přesvědčená, že právě tohle, poznávání druhých kultur, má stále ještě smysl. Takže je třeba na knihy hledat finanční prostředky z jiných zdrojů. A velký dík patří nakladatelství Triáda, že mě v té obrozenštině podporuje.
OP: Zdá se, že se počet dobrých překladatelů z portugalštiny nějak dramaticky nezvýšil.
ŠG: Je to tak. Studenti s portugalštinou začínají, máme k dispozici jen středně velké slovníky a k tomu, aby někdo začal dobře překládat z portugalštiny, musí odpracovat mnohem víc, než kdyby překládal z angličtiny, ale třeba i ze španělštiny či francouzštiny. Navíc je tady ta obrovská vnitřní rozrůzněnost portugalsky mluvících zemí. Když se například chcete zabývat Brazílií a nechcete to dělat povrchně, musíte do jisté míry znát i indiánské kultury, musíte znát kulturu Afrobrazilců, ale taky rostliny a živočichy od Amazonie po Rio Grande do Sul, něco z té obrovské země do sebe nasát. A když se chcete věnovat africkým literaturám, musíte zase znát koloniální dějiny, kulturu jednotlivých etnik, jejich mýty… A přitom platí, že se všichni tu a tam napájejí z původního portugalského pramene, který tím pádem musíte znát taky. Je toho strašně moc. Kromě toho začínající překladatel obvykle potřebuje redaktora, který bude redigovat překlad s originálem. Pokud si překladatel na začátku své dráhy zvykne, že stačí překládat přibližně, později už se to obvykle těžko napravuje.
OP: V edici vycházejí tituly z různých historických období: počínaje renesanční či pozdní středověkou literaturou až po současnost. Znamená to, že mezery v překladech portugalsky psaných literatur jsou opravdu tak rozsáhlé?
ŠG: Portugalsky dnes mluví přibližně 260 milionů lidí žijících na čtyřech kontinentech. V češtině máme z tohoto obrovského kulturního dědictví dostupný jen zlomeček. Začíná to zcela originální trobadorskou poezií a končí prozaickou tvorbou autorů portugalsky mluvící Afriky, které se v poslední době začíná věnovat Lada Weissová.
Sama zrovna procházím obdobím jakéhosi řízeného odchodu z filozofické fakulty. Kromě určité frustrace ze sterilnosti akademického života je za tím rozhodnutím touha ještě přeložit pár knih, které považuji za důležité a o které bych se chtěla podělit s českými čtenáři. Zrovna jsem dostala dvouletý grant ministerstva kultury na překlad souborných povídek Clarice Lispectorové. To je spisovatelka světového formátu, velké kultury překládají její dílo v úplnosti – a u nás z něho známe pramálo.
Ale chybí všechno možné: povídky portugalského realisty Eçy de Queiróse, dílo jednoho z mnoha portugalských samorostů Miguela Torgy, vrcholné prózy velkých portugalských spisovatelů současnosti, jako jsou třeba António Lobo Antunes nebo Lídia Jorge, většina děl zakladatelské osobnosti brazilské literatury Machada de Assis, mnoho skvělých textů brazilské literatury 20. století. A to nemluvím o poezii, kterou sama nepřekládám. Moc mě těší, že ještě letos vyjde v Lusobrazilské knihovně básnická skladba Raula Boppa Had Norato, kterou přeložila Lucie Koryntová. A doufám, že někdy spatří světlo světa taky překlady poezie portugalského básníka Carlose de Oliveiry v podání Vlasty Dufkové.
OP: Posledním titulem edice je román Any Teresy Pereiry, současné portugalské spisovatelky pocházející z Madeiry. Jak tato autorka zapadá do koncepce edice, která se soustředí především na brazilské a portugalské autory?
ŠG: Madeira, stejně jako Azorské ostrovy, patří k Portugalsku, v tom bych problém neviděla. Ale popravdě řečeno, dnes by se edice vlastně měla jmenovat Afrolusobrazilská knihovna. Vydali jsme totiž i román Angolana Agualusy a příští rok plánujeme vydat román Niketche Mosambičanky Pauliny Chiziane. [1] S Afrikou jsem v původním projektu nepočítala, myslela jsem, že Afričany by mohl vydávat někdo jiný. Ale nakonec jsem změnila názor.
OP: Spoluautorem překladu Hry o pekelné lodi Gila Vicenta je romanista Jiří Pelán. Co vás k této spolupráci inspirovalo?
ŠG: Původní impuls k překladu vzešel od Františka Listopada, který tu hru chtěl inscenovat — a taky to učinil v brněnském divadle Husa na provázku. Jiří Pelán a Vlasta Dufková byli kolegové z Odeonu, a protože Jiří Pelán překládá verše, domluvili se na spolupráci. A se skvělým výsledkem, který ukazuje, co ztrácíme neznalostí staré portugalské literatury.
OP: Zmínila jste, že kdysi v Odeonu vycházely špatné překlady z portugalštiny. Proč je považujete za nekvalitní?
ŠG: V počátcích chyběli lidé s filologickým myšlením, kteří si uvědomují, že jazyk může mít různé podoby a že pokud se v textu objeví nějaká zvláštnost, neznamená to, že autor byl negramotný trouba nebo podivín. Překladům z portugalštiny se tehdy věnovali ti, kteří se nějakým způsobem dostali do Brazílie, a když se vrátili, pustili se do překládání. Odeon, který tehdy chtěl systematicky mapovat jednotlivé světové literatury, si řekl, že tyto lidi využije – protože jiní k dispozici nebyli. Ale překladatelem nemůže být každý – je k tomu třeba talent a vzdělání. Proto by se některé důležité knihy měly přeložit znovu. Takto jsem trochu nezáměrně přeložila jeden titul do Lusobrazilské knihovny. Původně jsem počítala s reedicí Smutného konce Policarpa Quaresmy od Limy Barreta, ale když jsem se podívala na překlad, pochopila jsem, že je neredigovatelný, že je třeba knihu přeložit znovu. Mezi dobré překladatele se tehdy od píky vypracoval Zdeněk Hampl, ale ten zase neměl talent na rozpoznání literární hodnoty.
OP: Jeden jeho překlad vyšel ve vaší edici. Jak k tomu došlo? Zdeněk Hampl přece zemřel dávno před jejím založením.
ŠG: V knihovně Divadelního ústavu jsem objevila překlad hry Gonzaga aneb Revoluce v Minas od romantika Castra Alvese. U nás ho v padesátých letech prosazoval Jorge Amado. Tehdy jsem si uvědomila, že když nevyjde tiskem, nejspíš se někde navždy ztratí. Proto jsme ho vzali z mrtvého fondu, Vlasta Dufková ho upravila a dopřeložila verše. Ten překlad je součástí určité historické paměti.
OP: Všimla jsem si, že se dnes mezi překladateli z portugalštiny objevují především ženy. Jak se stalo, že se tento obor proměnil ve svérázný dámský klub?
ŠG: Je to pravda, žádný muž mezi námi není – na rozdíl od Slovenska. Vysvětlení nemám, prostě jsme takový šicí kroužek. Možná v tom hraje určitou roli to, že portugalsky psané literatury jsou vnímány jako jakási druhá liga, v níž se uplatní ti, kteří v první lize anglistů nebo germanistů neobstojí.
OP: Existuje mezi autory píšícími portugalsky v Brazílii, Africe či v Portugalsku jiné pojítko než jazykové?
ŠG: Brazílie je obrovská země, svět sám pro sebe. S portugalskou literaturou nemá žádná pojítka. Brazilci ji dnes vůbec nečtou a ani je nezajímá. Portugalci se tradičně zaměřují na nitro člověka, i když s novými generacemi prozaiků se situace maličko mění. Pořád však platí, že Brazílie je otevřená do okolního světa, kdežto Portugalsko cílí k vlastním problémům. Poslední část skládanky, lusofonní Afriku, bohužel tak moc neznám. Angola, Mosambik, Kapverdy… Tyto země získaly nezávislost až v sedmdesátých letech, proto se zabývají především vlastní identitou, mapováním původní kultury rozdělené mezi africká etnika a portugalského kolonizátora. Je tu taky otázka jazyková: tyto země mají své domorodé jazyky, ale ty nejsou obyvatelům jednotlivých zemí společné. Takže spisovatelé dnes píší portugalsky, ale s různými výhradami.
U nás je pořád představa, že portugalština je „malý jazyk“, „malý obor“ a tak dále. Ale kromě těch současných 260 milionů mluvčích právě portugalsky mluvící země v Africe rychle rostou, odhaduje se, že v roce 2100 bude v Africe největší počet portugalsky mluvících lidí na světě, mnohem víc než v současné Brazílii.
Šárka Grauová
Šárka Grauová (* 1965 v Praze) absolvovala obory angličtina a portugalština na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Pracovala jako redaktorka nejen překladové literatury v nakladatelstvích Mladá fronta a Kalich, redakčně spolupracovala s nakladatelstvím Torst. Překládá z angličtiny (C. S. Lewis, G. Steiner) a z portugalštiny (F. Pessoa, V. Ferreira, J. M. Machado de Assis, M. de Andrade, A. Miranda, C. Buarque, Lima Barreto). Její překlady byly oceněny řadou tvůrčích odměn Českého literárního fondu a Obce překladatelů a dvěma výročními cenami nakladatelství Mladá fronta. Je předsedkyní Společnosti českých portugalistů a Asociace brazilianistů v Evropě.
Poznámky:
1. Ukázku z jejího románu Niketche. Příběh polygamie v překladu Barbory Kraftové můžete najít v Plavu 9/2020: Hlasy žen lusofonní Afriky. (Pozn. red.) [Zpět]