Jan Musil
Wallace, David Foster. Zapomnění.
Z anglického originálu Oblivion (2004) přeložil Jaroslav Hronek.
1. vydání. Praha: Rubato, 2022. 508 stran.
Zapomnění, v originálním znění vydané poprvé v roce 2004, je již druhým souborem povídek Davida Fostera Wallace publikovaným v nakladatelství Rubato. V roce 2018 mu předcházely Krátké rozhovory s odpornými muži, studie mužství na ose křehkost–mizogynie–incelství, které zároveň představovaly první překlad Wallaceova díla do češtiny. Dál už nám toho moc nezbývá. Anebo naopak příliš mnoho. Román Infinite Jest (Nekonečný žert, 1996), s nímž autor prorazil, čítá přes tisíc stran a je proslulý svým rozbujelým poznámkovým aparátem. Mnohým ale asi chybět nebude.
David Foster Wallace je v angloamerickém prostoru a v rámci populární kultury obecně znám jako hlasitý odpůrce ironie a zastánce nové upřímnosti (New Sincerity). Své postoje rozvádí mimo jiné ve slavném eseji E Unibus Pluram: Television and U.S. Fiction z roku 1993, v němž se, jak z názvu vyplývá, věnuje vztahu televize a beletrie v USA. Shrnout by se dal tak, že postupy literárních textů Wallacem označovaných za postmoderní, které využívaly ironii a parodii a mezi jejichž autory spadají například Pynchon či DeLillo, ukradla televize a dovedla je do extrému. Nivelizace hodnot, všudypřítomný narcismus, umrtvující relativizace jakékoli závažnější myšlenky či upřímné emoce – soutěžní kolotoč, v němž nikdy nikdo nevyhraje a všichni se tomu smějí tak dlouho, až se smějí tomu, že se smějí. Ironií je, že Wallace je sám velkým ironikem. Navíc ironie není jen jedna.
Podobně jako v předcházející povídkové knize s návodným názvem Rozhovory s odpornými muži i v Zapomnění vystupují postavy převážně lidsky odpudivé či přinejmenším otravné. Většinou jsou zaneprázdněny především sebou samými; nejsou schopny navázat upřímnější lidský kontakt, řešit spory kompromisem; ani je nenapadne přehodnotit vlastní svět tak, aby byl otevřený někomu či něčemu jinému. Na rozdíl od předchozího souboru, kde byl děj často delokalizovaný, v Zapomnění plní důležitou zcizující funkci prostor. Wallace vyprávění zpravidla dělí na dvě místa, kde se odehrávají ostře kontrastující situace – jedna z nich ukazuje zapojení člověka do každodenních činností, neschopnost se vymanit ze společenských struktur a rolí, druhá, tělesná, čtenáře bere za žaludek. V povídce Inkarnace popálených dětí vypravěč prokládá hrůzný výjev vřeštícího novorozeněte, které se opařilo vroucí vodou z převrhnutého hrnce, zmínkami o dveřích, které šel bezprostředně před nehodou otec instalovat na vchod podnájemníka a které visí špatně posazené na pantu jako na vlásku. (Ironie verbální.)
Zcizující účinek má i využití odborného jazyka. Vypravěč první povídky souboru Mr. Squishy pomocí kombinace marketingové, psychologické a chemické terminologie odměřeně a podrobně popisuje průběh úmorně nudného sezení, jehož výsledkem má být vylepšení čokoládového dortíku. Protagonista Terry Schmidt, odborník na statistickou chemii a Oněgin v korporátu, již dávno vzdal svůj sen opustit agenturu, v níž pracuje a jejíž praktiky už dávno prostoupily celou jeho osobnost, a svou vysněnou kolegyni místo pozvání na skleničku už pouze sleduje tak, jako facilitátor sezení sleduje své subjekty, odborně odhaduje její reakce na vyznání a nakonec se uchyluje k tomu, že si vizualizuje pleskavý kancelářní styk. (Ironie romantická.)
V téže povídce také nalezneme scénu, která je komentářem mnohovrstevnaté sebereflexivity postmoderního myšlení, které bylo silně ovlivněno televizí. Sezení marketingového výzkumu je prokládáno prostřihy na postavu, která s přísavkami na rukách a nohách šplhá po skleněné stěně budovy, kde sezení probíhá, a na dav srocující se dole na zemi: Několik mladých křiklo na postavu v osmém NP, že může skočit, ale jejich tón byl sebeironizující a bylo zřejmé, že tím pouze parodují typické pořvávání otupělých diváků, kteří přihlížejí tomu, jak postava v 82metrové výšce a za silného větru balancuje na úzké římse a přitom shlíží na dav hluboko dole na chodníku nákupního centra. Přesto jeden dva důchodci probodli pokřikující omladinu nevraživými pohledy; zdálo se nepravděpodobné, že by vůbec tušili, co taková sebeironie je. (61) V povídce Další průkopník se zase Wallace obrací ke společenským vědám a ukazuje, jak bezejmenný antropolog přednáší skupině posluchačů o několikrát převyprávěném příběhu, nebo exemplu, jak sám říká, a své povídání zahušťuje makarónskými floskulemi a nahodilými přirovnáními z torny komparativní kulturologie či religionistiky typu svého druhu taoistické comme on dit „dolce far niente“ (213). Nespolehlivý zde není ani tak samotný vypravěč, jako spíš celé zadání nahlas vyprávět vyslechnutý příběh, které je naznačeno na začátku povídky. Snad se jedná o – zřejmě ironický – pokus o návrat k oralitě v rámci odborné komunity, která je z podstaty založená na textu.
Soubor uzavírá povídka TV Utrpení. Malý buclatý novinář Skip Atwater se v ní snaží do připravovaného čísla vlivného magazínu Style prosadit článek o muži, který je autorem nezvyklého druhu umění, které nejlépe shrnuje výměna s vedoucím editorem na samém začátku povídky: „Jenže jsou to hovna.“ „Ano, ale současně umělecká díla. Dokonce nádherná umělecká díla. Jsou doslova dechberoucí.“ „Ne, v pravém slova smyslu jsou to hovna.“ (365) Mezi Atwaterovými kolegyněmi a kolegy vzbudí tento jev pozdvižení. Současně vedení rozhodne, že umělec by měl vystoupit jako host na TV Utrpení, kanálu, který vysílá autentické záběry nejhorších podob lidského neštěstí: útok žraloka, hromadné znásilnění, strhávání obvazů z těžce popálené osoby. Redakce, která chystá nový trhák, sídlí v několika patrech jižní věže Světového obchodního centra, je léto 2001 a vydání nového čísla se plánuje na 10. září. Nikdo nic netuší. Vedle skleněných stěn mrakodrapu ve vzduchu visí letadlo. (Ironie dramatická.)
To, proti čemu se Wallace snažil bojovat v eseji zmíněné na začátku recenze i během četných rozhovorů, které během relativně krátkého života ukončeného sebevraždou poskytl, by bylo lépe nazývat spíše cynismem než ironií. Ironii a různé další zcizující efekty a strategie Wallace používá ve svém díle běžně a účinky jsou vzdálené tomu, co se snažil pojmenovat v souvislosti s televizní kulturou. Postavy ve Wallaceových povídkách berou své jednání vážně, nedoprovází ho zvláštní typ sebereflexe v podobě v duchu slyšeného sitcomového smíchu. Napětí nemá kudy unikat a od nevolnosti není možné si ulevit. To až v absurdnosti celé situace, díky tomu, že si uvědomíme, že celý vtip se odehrává na úplně jiné úrovni. Snad by bylo možné mluvit o nerozhodnutelné postironii, kdyby si Wallace nevybíral tak laciné cíle.
Wallace bývá často srovnáván s autory komplexních románů jako Laurence Sterne, James Joyce či Thomas Pynchon a v jistém smyslu je v této řadě de facto kanonizován. V posledních několika letech však zejména v americkém prostředí dochází k zásadnímu přehodnocení Wallace jako člověka i jako vypravěče. Podle mnohých zdrojů se autorova biografie podobá příběhům odporných mužů. Chyby jednoho konkrétního člověka jsou jedna věc, ale svědectví roztroušená po internetu, v nichž se ženy svěřují s tím, že se staly obětí bezohledného, až násilného chování mužů, kteří Wallace nekriticky obdivovali, dále komplikuje vztah skutečnosti a fikce a představuje další interpretační problém. To samozřejmě nedělá ze čtenářů Wallace automaticky mizogyny. (Ironie historická.)
Není však třeba se zde zabývat Wallaceovým chováním nebo otevírat otázku, že i psaní fikčních textů je svého druhu jednáním, můžeme zůstat na čistě textové rovině. Při četbě exploatačních, až kýčovitých fabulí Zapomnění nebo dříve i Krátkých rozhovorů, které drží při životě hlavně syžet, se lze jen obtížně zbavit dojmu, že autor kultuře, s níž se snaží vyrovnávat, zcela podlehl. Zoufalství, odosobněnost, neschopnost dorozumět se a osamělost rozepisované ad nauseam brzy přestanou být ve své beznadějnosti přesvědčivé – o nic už totiž nejde. [T]oto je jediný velký konflikt americké duše, který se dere na povrch. Nakládání s bezvýznamností. (435) Wallace je pozoruhodným diagnostikem neduhů euroamerické konzumní společnosti přelomu tisíciletí, ale ve věku, kdy nás může zachránit už jedině sounáležitost, působí jeho dílo spíš jako historický dokument.