Martin Šplíchal
Den po skončeném Světě knihy, na němž vystoupili Serhij Žadan, Vladimir Sorokin nebo Rosa Montero, dorazila do Prahy další literární hvězda, francouzský prozaik Édouard Louis. Na pozvání nakladatelství Paseka a Francouzského institutu přijel představit svůj poslední román Jak se stát jiným (Changer: Méthode, 2021), čerstvě vydaný v překladu Sáry Vybíralové. V zaplněném sále Kina 35 nejprve 15. května bezmála dvě hodiny debatoval s politoložkou Evou Svobodovou, o den později pak s literárním kritikem Janem Bělíčkem.
Třicetiletý Louis vstoupil do literárního světa nekompromisním debutem Skoncovat s Eddym B. (2014, č. 2017), v němž účtoval s dětstvím stráveným v nuzných poměrech na severofrancouzském venkově. V další knize Dějiny násilí (2016, č. 2019) se vyrovnával s brutálním znásilněním, poté následoval diptych novel-esejů věnovaný vlastním rodičům (viz recenze v Plavu 1/2023) – Kdo zabil mého otce (2018, č. 2021) a Boje a proměny jedné ženy (2021, č. 2022). V pořadí pátá kniha Louisova autobiografického univerza navazuje na zmíněnou prvotinu. Ta končila hrdinovým nástupem na gymnázium v Amiensu, v Jak se stát jiným sledujeme chronologii autorova života od gymnaziálních let přes studia sociologie a filosofie na elitní École normale supérieure (ENS) až po spisovatelskou dráhu.
Louisův styl bychom mohli označit za beletrizující sociologii; autor si všímá nejrůznějších každodenních činností a úkonů, které převádí do obecnějších, vzájemně provázaných kategorií typu třída, identita, rodina, gender, maskulinita, sexualita či tělesnost, aniž by přitom nadužíval terminologický jazyk. Nejrománovějším a scelujícím prvkem Louisova díla je potom on sám, respektive postava, již ze sebe ve svých textech (i životě) učinil. V popisech vlastní touhy po slávě, uznání a prosazení jako by navazoval na tradici francouzského románu s postavou tzv. parvenu. Až manická snaha po vlastní proměně a úspěchu tak upomene na hrdiny Stendhalovy či Balzacovy. Neustálé toužení a pocit nenaplněnosti navzdory dosaženému cíli pro změnu na Emmu Bovaryovou. Nechybí ani další úběžník všech snů a tužeb, a sice přesídlení do Paříže a následný společenský triumf.
Louisovy románové texty jako by mimochodem potvrzovaly platnost teze francouzského antropologa Reného Girarda o zprostředkovanosti touhy. Když ještě pod rodným jménem Eddy navštíví v sedmnácti letech přednášku Didiera Eribona o knize Návrat do Remeše (2009, č. 2019, viz recenze v Plavu 5/2020), je mu po ní rázem Amiens těsný; okamžitě ví, že musí odjet do Paříže, tam vystudovat na ENS, o níž do té doby neslyšel, a stát se slavným spisovatelem. Rovněž začíná poprvé v životě číst, hltá jednu knihu za druhou a vyplňuje jimi svůj veškerý volný čas (dočetl se, že Sartre zvládl přečíst jednu knihu denně).
Právě kultura hrála v Louisově životní proměně klíčovou roli. Coby šikanovaný homosexuální chlapec se poprvé našel v divadelním kroužku, díky zájmu o divadlo se následně dostal i na gymnázium. Současně kultura vystupuje v Louisových knihách v širším smyslu – jako způsob života, který odlišuje jednu společenskou třídu od druhé. Louis se potom jeví jako dokonalý chameleon, člověk s mimořádnou sociální inteligencí, herec vlastního života schopný přejímat kódy a znaky dané vrstvy, od způsobu mluvy, oblékání, zájmů až po změnu vlastního jména, smíchu či držení těla. V této logice dává v Jak se stát jiným smysl i občasné vypravěčské přecházení z první do třetí osoby – vlastní já je zde spíše performancí, společenskou rolí ovlivňovanou danou situací a okolnostmi.
V obou pražských rozhovorech nabídl Louis tuzemskému publiku to, co dělá ve svých textech – na základě vlastní zkušenosti s různými sociálními světy přesně, nebanálně a empaticky pojmenovával konkrétní sociální jevy. S odpověďmi na otázky moderátorů si dával zpravidla načas, ale jakmile spustil, nebyl takřka k zastavení. Obdivně se například zmiňoval o filmech Kena Loache nebo bratří Dardennů, vyznával se z přátelství s Didierem Eribonem – o němž pravidelně referoval pouze jako o „Didierovi“ – nebo Annie Ernaux. Přiznal také, že studia na vysněné ENS nesnášel. V obou dnech se po skončení debat ochotně podepisoval a na přání i fotil se čtenářkami a čtenáři, třebaže média měla fotit zakázáno. Nebylo by vůbec divu, pokud by na někoho měla Louisova vystoupení obdobně formativní vliv jako kdysi na něj ona Eribonova přednáška. Jedno je nicméně jisté – roli spisovatele i veřejného intelektuála naplnil Édouard Louis při návštěvě Prahy dokonale.