Martin Šplíchal
Reportáž | Minirecenze
Den po skončeném Světě knihy, na němž vystoupili Serhij Žadan, Vladimir Sorokin nebo Rosa Montero, dorazila do Prahy další literární hvězda, francouzský prozaik Édouard Louis. Na pozvání nakladatelství Paseka a Francouzského institutu přijel představit svůj poslední román Jak se stát jiným (Changer: Méthode, 2021), čerstvě vydaný v překladu Sáry Vybíralové. V zaplněném sále Kina 35 nejprve 15. května bezmála dvě hodiny debatoval s politoložkou Evou Svobodovou, o den později pak s literárním kritikem Janem Bělíčkem.
Třicetiletý Louis vstoupil do literárního světa nekompromisním debutem Skoncovat s Eddym B. (2014, č. 2017), v němž účtoval s dětstvím stráveným v nuzných poměrech na severofrancouzském venkově. V další knize Dějiny násilí (2016, č. 2019) se vyrovnával s brutálním znásilněním, poté následoval diptych novel-esejů věnovaný vlastním rodičům (viz recenze v Plavu 1/2023) – Kdo zabil mého otce (2018, č. 2021) a Boje a proměny jedné ženy (2021, č. 2022). V pořadí pátá kniha Louisova autobiografického univerza navazuje na zmíněnou prvotinu. Ta končila hrdinovým nástupem na gymnázium v Amiensu, v Jak se stát jiným sledujeme chronologii autorova života od gymnaziálních let přes studia sociologie a filosofie na elitní École normale supérieure (ENS) až po spisovatelskou dráhu.
Louisův styl bychom mohli označit za beletrizující sociologii; autor si všímá nejrůznějších každodenních činností a úkonů, které převádí do obecnějších, vzájemně provázaných kategorií typu třída, identita, rodina, gender, maskulinita, sexualita či tělesnost, aniž by přitom nadužíval terminologický jazyk. Nejrománovějším a scelujícím prvkem Louisova díla je potom on sám, respektive postava, již ze sebe ve svých textech (i životě) učinil. V popisech vlastní touhy po slávě, uznání a prosazení jako by navazoval na tradici francouzského románu s postavou tzv. parvenu. Až manická snaha po vlastní proměně a úspěchu tak upomene na hrdiny Stendhalovy či Balzacovy. Neustálé toužení a pocit nenaplněnosti navzdory dosaženému cíli pro změnu na Emmu Bovaryovou. Nechybí ani další úběžník všech snů a tužeb, a sice přesídlení do Paříže a následný společenský triumf.
Louisovy románové texty jako by mimochodem potvrzovaly platnost teze francouzského antropologa Reného Girarda o zprostředkovanosti touhy. Když ještě pod rodným jménem Eddy navštíví v sedmnácti letech přednášku Didiera Eribona o knize Návrat do Remeše (2009, č. 2019, viz recenze v Plavu 5/2020), je mu po ní rázem Amiens těsný; okamžitě ví, že musí odjet do Paříže, tam vystudovat na ENS, o níž do té doby neslyšel, a stát se slavným spisovatelem. Rovněž začíná poprvé v životě číst, hltá jednu knihu za druhou a vyplňuje jimi svůj veškerý volný čas (dočetl se, že Sartre zvládl přečíst jednu knihu denně).
Právě kultura hrála v Louisově životní proměně klíčovou roli. Coby šikanovaný homosexuální chlapec se poprvé našel v divadelním kroužku, díky zájmu o divadlo se následně dostal i na gymnázium. Současně kultura vystupuje v Louisových knihách v širším smyslu – jako způsob života, který odlišuje jednu společenskou třídu od druhé. Louis se potom jeví jako dokonalý chameleon, člověk s mimořádnou sociální inteligencí, herec vlastního života schopný přejímat kódy a znaky dané vrstvy, od způsobu mluvy, oblékání, zájmů až po změnu vlastního jména, smíchu či držení těla. V této logice dává v Jak se stát jiným smysl i občasné vypravěčské přecházení z první do třetí osoby – vlastní já je zde spíše performancí, společenskou rolí ovlivňovanou danou situací a okolnostmi.
V obou pražských rozhovorech nabídl Louis tuzemskému publiku to, co dělá ve svých textech – na základě vlastní zkušenosti s různými sociálními světy přesně, nebanálně a empaticky pojmenovával konkrétní sociální jevy. S odpověďmi na otázky moderátorů si dával zpravidla načas, ale jakmile spustil, nebyl takřka k zastavení. Obdivně se například zmiňoval o filmech Kena Loache nebo bratří Dardennů, vyznával se z přátelství s Didierem Eribonem – o němž pravidelně referoval pouze jako o „Didierovi“ – nebo Annie Ernaux. Přiznal také, že studia na vysněné ENS nesnášel. V obou dnech se po skončení debat ochotně podepisoval a na přání i fotil se čtenářkami a čtenáři, třebaže média měla fotit zakázáno. Nebylo by vůbec divu, pokud by na někoho měla Louisova vystoupení obdobně formativní vliv jako kdysi na něj ona Eribonova přednáška. Jedno je nicméně jisté – roli spisovatele i veřejného intelektuála naplnil Édouard Louis při návštěvě Prahy dokonale.