Věra Křížová
Letos si připomínáme stoleté výročí narození výrazné osobnosti italské literatury druhé poloviny 20. století, autora, jehož knihy čtenáře baví rozmanitostí témat i způsoby literárního zpracování. Italo Calvino se narodil 15. října 1923 na Kubě v Santiagu de Las Vegas italským rodičům, kteří působili na tamní Zemědělské experimentální stanici. Novorozenému synovi dali na počest své vlasti jméno Italo, na Kubě s ním ale dlouho nepobyli. Rodina se po dvou letech vrátila domů do San Rema. Právě dětství a jinošství prožité v okolní krajině, kdy s otcem botanikem objevuje flóru a kopcovitou krajinu strmě spadající k nekonečné vodní hladině Ligurského moře, zapustí v Calvinovi silné kořeny, ze kterých bude celý život čerpat. V jeho díle často najdeme nejenom ozvěny jeho vztahu k přírodě (a znalosti flóry), ale také jeho vnímání prostoru v čistých liniích vertikál a horizontál, kterému navykl při toulkách ligurskou přímořskou krajinou.
Za druhé světové války se jako mladík aktivně účastní partyzánského odboje. Touto zkušeností se následně inspiruje ve své prvotině, kratším románu Il sentiero dei nidi di ragno (1947, č. Cestička pavoučích hnízd, 1959), kde už najdeme, i přes pojednávané téma války, pohádkové prvky. S těmi se budeme v jeho knihách setkávat pravidelně. V poválečném období se Calvino zapojuje do politického života v rámci Italské komunistické strany, z ní však v padesátém šestém roce vystupuje rozčarován postojem čelných italských komunistů po sovětské intervenci v Polsku a Maďarsku. Tou dobou je již etablovaným redaktorem významného turínského nakladatelství Einaudi a uzavírá práci na sbírce pohádek Fiabe italiane (1956, č. Italské pohádky, 1982). Politická deziluze a práce na pohádkách se u něho v určité chvíli protnou a dávají vzniknout románu Barone rampante (1957, č. Baron na stromě, 1962; součást trilogie Naši předkové). Sledujeme příběh barona, který se jako chlapec rozhodne na protest vylézt na strom a již nikdy prostor mezi větvemi neopustit. V něčem připomíná samotného autora poté, co se odklonil od aktivního politického života, aby jej mohl zvenčí nezaujatě pozorovat a komentovat.
Padesátá léta se u Calvina nesou ve znamení bohaté povídkové tvorby, za sbírku prostě nazvanou I racconti (Povídky) získává prestižní literární cenu Bagutta. Podniká půlroční cestu do Spojených států, kde přednáší na konferencích a vyhledává díla amerických autorů, která pak doporučuje nakladatelství Einaudi k vydání. Z bezprostřední blízkosti tak poznává americkou literaturu, učarují mu i americká města, zejména New York, který ho dle jeho slov uchvátí svou „křišťálovou geometrií“. S tématem města se u něho pak budeme setkávat opakovaně. Například v roce 1963 vychází Marcovaldo ovvero le stagioni in cittá (č. Smolař Matěj aneb dvacet příběhů s neveselým koncem, 1974), kniha příběhů o postavě Matěje, milovníka přírody, žijícího s rodinou v ponurých podmínkách města, jehož proměnlivým prostorem je hrdina doslova vtahován do drobných příběhů, často s pohádkovými rysy.
V roce 1962 se Calvino v Paříži seznamuje s Esther Singer zvanou Chichita a o dva roky později se s ní ožení. Manželé se rozhodnou žít v Římě, Calvino však dál pracuje pro turínské nakladatelství Einaudi. V roce 1967 se pak s rodinou stěhuje do Paříže. Během pařížského pobytu se díky přátelství s Raymondem Queneauem sblíží s experimentální literární skupinou OuLiPo, do níž je posléze přijat. Již předtím se věnuje literárním experimentům a vydává Le cosmicomiche (1965, č. Kosmické grotesky, 1968, kompletně 2021), povídkový soubor žánru sci-fi, na který později naváže v Ti con zero (1967, č. T nula, 2022). Jeho fascinace potenciálem tarokových karet dává vzniknout knize Il castello dei destini incrociati (1969, č. Hrad zkřížených osudů, 2001), jiná experimentální próza Le Città invisibili (1972, č. Neviditelná města, 1986) je zase inspirována Milionem Marka Pola a graduje v ní výše zmiňované téma města. Plodné tvůrčí období vrcholí románem Se una notte d’inverno un viaggiatore (1979, č. Když jedné zimní noci cestující, 1998), knihou o knihách a o čtenáři samém, s komplikovanou strukturou, kde se prolínají různé příběhy a různé časové linky.
Ani v osmdesátých letech, kdy s manželkou žije opět v Římě, Calvino nepřestává cestovat a psát. Vzniká próza Palomar (1983, č. 2021), kniha drobných obrázků ze života pana Palomara, připomínající spíše básně v próze. Dostává pozvání od Harvardské univerzity, aby na její půdě v akademickém roce 1985/1986 přednesl sérii šesti přednášek. Pozvánku přijímá a začíná na přednáškách pracovat. Při práci na šesté z nich jej však postihne mozková mrtvice a 19. září 1985 Italo Calvino umírá. Pět dokončených přednášek vyjde posmrtně jako Lezioni americane (1988, č. Americké přednášky, 1999).
Úplný výčet Calvinovy práce by byl určitě obsáhlejší, významnou část jeho produkce tvoří články do novin a eseje, nezanedbatelná je také jeho redakční činnost v nakladatelství Einaudi. Téměř všechna díla zmíněná výše však byla přeložena do češtiny a jsou tak k dispozici všem, kdo nevládnou italštinou, přesto by si spisovatelovo významné výročí chtěli připomenout ve společnosti jeho knih.