Dan Maršálek

Labatut, Benjamín. Strašlivá závrať.
Ze španělského originálu
Un verdor terrible (2020) přeložila Anna Štádlerová.
1. vydání. Praha: Paseka, 2022. 208 stran.

 

Třetí kniha chilsko-nizozemského autora Benjamína Labatuta Strašlivá závrať postoupila do finále Mezinárodní Bookerovy ceny za rok 2021, díky čemuž získala celosvětovou pozornost a vyšla ve více než dvaceti jazycích. Překlad do češtiny zajistilo nakladatelství Paseka a překladatelka Anna Štádlerová. Kniha sestává z pěti uzavřených a rozličných částí: po narativním a historickém eseji následují dvě biografické povídky, jedna rozsáhlejší novela stejného zaměření a nakonec krátká autofikční povídka lyricko-esejistického rázu. Na primární rovině jsou tématem Strašlivé závrati zásadní vědecké objevy 20. století. Autor na základě historických rešerší vypráví příběhy skutečných objevitelů, jejichž teorie utvořily naši současnou každodennost nebo trvale změnily způsob, jak hledíme na lidstvo a vesmír.

Labatut k tématu přistoupil apolitičtěji, osobněji a realističtěji, než tomu bylo u jeho předchůdců, kteří se zaobírali etikou odpovědnosti za „vynálezy zkázy“. Například satirický sci-fi román Kurta Vonneguta Kolíbka (1963, č. 1976) pojednává o absolutním nezájmu vědců o lidské jedince a společnost. Podobně tragikomická divadelní hra Friedricha Dürrenmatta Fyzikové (1962, č. 1963) zkoumá důsledky poznání, které bude nevyhnutelně zneužito pro politické cíle a hrozí zničením lidstva. Drama také dohnalo ad absurdum klišé o blízkosti geniality a šílenství. To vše je v určitých podobách přítomno i ve Strašlivé závrati. Zde se ovšem zmíněné významy dynamicky prolínají, až vytvoří soubor podtémat, jež nelze snadno rozmotat. Z významové změti pak do popředí vystupují následující uzlové body: posedlost bádáním, osobní vliv na utváření teorií a paradoxnost skutečnosti, o kterou šlo Labatutovi především. Jediné, co čtenáři oproti dřívějším pojetím tématu v této knize určitě nenajdou, je ideologická výpověď.

Osobnější přístup spočívá v tom, že Labatut prezentuje postavy, které odhalily zákony skutečnosti, jako lidské jedince, jejichž uvažování se zvláštně odvíjí od jejich aktuálně žité přítomnosti. Například Karl Schwarzschild exaktně vyřešil Einsteinovy rovnice obecné teorie relativity, zatímco bojoval v zákopech. Nebo Louis de Broglie přišel na revoluční teorii o duální povaze kvantového světa, existujícího jako vlnění a zároveň jako hmota, právě poté, co „promrhal rodinné jmění, aby uctil památku jednoho ze svých milenců“. Či Werner Heisenberg odhalil dění uvnitř atomů během oslepující migrény a blouznění a tím nám umožnil ovládat realitu na její základní rovině.

Nejvýraznějším znakem v Labatutově pojetí vědců je práce s faktičností. Kapitoly Strašlivé závrati se blíží žánru nonfiction-fiction. Ten dle Miroslava Jindry reaguje na nedostatky tradiční literatury faktu, jež mnohdy nestačí na stále složitější skutečnost a nabízí estetické a emocionální prostředky, které jsou svým způsobem pravdivější. Jinými slovy: pomocí subjektivního obohacují objektivní. Ve Strašlivé závrati se tato tendence projevuje dvojím způsobem: Na jednu stranu Labatut přibližuje vědecké objevy 20. století širší vrstvě čtenářů. Věrně zprostředkovává uvažování, které je jinak vlastní hrstce vrcholných přírodovědců. Avšak na druhou stranu Labatutovi nešlo předně o věrohodnost skutečnosti, ale právě o věrohodnost specificky literární. Faktičnosti využil pro své umělecké vyjádření spíše než naopak. Správným náhledem a zprostředkováním lze podchytit vybrané aspekty skutečnosti (téměř fantastické), které nelze vyjevit jinak než umělecky. Tento „první zákon“ Strašlivé závrati rozhodně hraje mnohem podstatnější roli než nerozřešitelná debata, kde přesně končí fakta a začíná fikce. Co a jak tedy Strašlivá závrať vyobrazuje specificky literárně?

Napříč knihou se opakují stejné postupy. Vyprávění se vždy blíží k jistému temnému jádru nebo okolo něj neustále krouží. Ať už jde o smrtící jedy, bojové plyny, hrůzy světových válek, hvězdu, která se hroutí sama do sebe, zákony v nepředstavitelně malém světě atomů nebo určité „srdce v srdci“ matematiky.

Labatut také klade důraz na metaforické vnímání. Když umírá Schwarzschild, přenáší koncept nicoty černé díry ze světa hmoty do světa ducha a předznamenává tak kolektivní šílenství nacistického Německa. Niels Bohr zase poučuje svého žáka Heisenberga během horského výšlapu: „Úlohou fyzika – stejně jako básníka – není popisovat svět v jeho faktičnosti, nýbrž pouze vytvářet metafory a myšlenkové asociace.“ Případně postava takzvaného nočního zahradníka popisuje, jak přirozeně umírá citronovník: když strom přežije všechny nepřízně, uhyne z excesivní hojnosti, což následně vypravěč vztáhne na možnou budoucnost lidstva.

Mezi další důležité literární prostředky patří opakování motivů uvnitř dílčích částí knihy nebo napříč nimi. Například narativní esej Pruská modř o společné historii barviva, jedů a hnojiv končí motivem vychýlení přírody lidstvem z její rovnováhy a cykličnosti. V novele Když přestáváme rozumět světu se následně objeví obraz mšic, které se rodí již těhotné, a když na ně protagonistka nanese pesticid, zbarví se sklo „(…) pěkným odstínem modré, (…) jako původní barva nebe“. Povídka Srdce v srdci je pak vystavěna na paralelním vyprávění dvou v podstatě stejných osudů různých matematiků.

Za zvláštní pozornost také stojí provázanost prvků napříč vrstvami díla. Vědecké postavy uvnitř příběhu odhalují zákony o neuchopitelné singularitě, duální povaze částic, principu neurčitosti a relativitě. Nejde však o pouhé dějové informace; těmito fyzikálními motivy se řídí i kauzalita příběhů a zákony fikce. Kupříkladu asociativní vyprávění v Pruské modři je založeno na vrstvení paradoxních situací. Nebo fyzikální princip neurčitosti výrazně pronikl do tvůrčí práce s fakty a fikcí. Labatut totiž využil tří poloh práce mezi historickou věrohodností a fabulací: neobvyklé vyprávění dějin v prvním eseji, v dalších třech částech víceméně narativ „na základě skutečných událostí“ a v poslední povídce současnou autofikci. Podobně jako je postava Alberta Einsteina bezradná kvůli nemožnosti nalezení teorie všeho, nelze pojmout jednotlivé části Strašlivé závrati do univerzálního formálního shrnutí. Části jsou tedy formálně neslučitelné, a přitom silně intuitivně a tematicky propojené. Nakonec provázanost vrstev a prvků pronikla i do způsobu psaní. Text sugeruje pocit závrati svým zběsilým tempem. Souvětí o rozsahu odstavců, která jsou nabitá dějovými informacemi, neúprosnou silou vtahují čtenáře do víru štěpících se významů.

Labatut skrze zmíněné prostředky – temné jádro, metafory, vrstvení a sémantické propojení celkové struktury díla – vytvořil zvláštně komplexní svět. Dohromady tak vznikl dosti konkrétní a zároveň nesrozumitelný dojem temné zákonitosti a provázanosti, dojem všeobklopujícího chaosu, ve kterém se skrývá řád. Temně tajuplná povaha skutečnosti je nejvíce patrná v okamžicích, kdy badatelé učiní zlomový objev. Labatut zvolil k výkladu povahy vědců, vědy a skutečnosti fantaskní klíč. Fyzikové 20. století jsou v jeho očích novodobí alchymisté a mystici a jejich teorie a výpočty připomínají kouzelné formule a zaříkadla. Okamžiky prozření přichází v deliriích, halucinacích, vizích a při drogovém opojení. Protagonisté se ocitají mezi životem a smrtí a mezi rozumem a šílenstvím. Když nahlížejí do propastí poznání, jakoby skrze objektivní svět pronikali do jiné, skryté vrstvy skutečnosti. To, co pak za hranicemi známého světa nacházejí, dává lidstvu nezměrnou moc. Momenty prozření přicházejí během subjektivních vidin objevitelů. Nicméně jejich opakováním vzniká dojem, že se jedná o určitou nadreálnou podstatu. Ono „fantastično“ odpovídá i probíraným fyzikálním skutečnostem, které odporují zdravému rozumu. Uprostřed racionality nacházíme iracionalitu.

Primární téma vědců, kteří poznávají zákonitosti světa, představuje ideálního nositele sekundárního smyslu, jímž ve Strašlivé závrati není nic méně širokého než povaha skutečnosti samé. Hra s fakty a fikcí i další literární postupy Labatutovi nesloužily k jasnému sdělení, ale k osobitému zachycení dezorientující komplexity světa. Podařilo se – kniha je (strašlivě) závratně strhující.

Zpět na číslo