Michaela Otterová

Schmidt, Joachim B. Kalmann.
Z německého originálu
Kalmann (2020) přeložila Marta Eich.
1. vydání. Praha: Prostor, 2023. 249 stran.

 

Islandskou literaturu netvoří jen rodilí Islanďané, může to být klidně původem Švýcar. Za to poznání vděčíme Joachimu B. Schmidtovi, jehož román Kalmann v překladu Marty Eich vyšel v nakladatelství Prostor. Je ovšem třeba zdůraznit, že německy píšící autor ve své knize neždímá nějakou svou nahodilou návštěvu tohoto exotického ostrova, nýbrž vychází ze zkušeností starousedlíka, který v roce 2007 dokonce získal islandské občanství. Jeho reáliím tedy můžeme stoprocentně věřit, i když jsou někdy těžko uvěřitelné, jako popis přípravy typického pokrmu hákarl ze shnilého žraloka. Stejně tak na mapě najdeme dějiště příběhu – nejsevernější islandskou obec Raufarhöfn. Jak prohlašuje matka hlavního hrdiny, je to na konci světa doleva. Dokonce si můžeme vygooglovat i fotografii Arktického monumentu (Heimskautsgerðið), kde celý příběh začíná i končí. Schmidt vzdává tímto svým románem zapomenuté končině hold, ale zároveň si dává pozor, aby z něj neudělal cestovatelský blog. O okolní přírodě se toho mnoho nedozvíme: jednak proto, že pro místní vesničany jde o přirozené prostředí, k němuž nemají potřebu se vyjadřovat, a také proto, že vypravěčem je duševně zaostalý mladý muž jménem Kalmann, lovec žraloků, kterému dědeček předal nejen pravidla svého řemesla, ale také základní návyky pro přežití.

Mnohem více než přírodními krásami se Kalmann v myšlenkách zaobírá chováním zvířat (hlavně žraloků či polárních lišek) a počasím, které je pro něj jako pro lovce klíčové. Meteorologické výkyvy ho neděsí, protože podléhají jistému stereotypu, kterému se dá naučit a přizpůsobit, stejně jako se musel přizpůsobit svému intelektuálnímu deficitu. Ostatně pro život v Raufarhöfnu netřeba být génius, protože život ve vesnici je jednoduchý jako facka: bývalý prosperující přístav ztratil od šedesátých let následkem masivního úbytku sleďů hospodářský význam a kvůli spekulacím s povolenkami k rybolovu hrozí, že o práci přijde většina zbylých rybářů – s výjimkou klikaře Kalmanna, kterého se kvóty netýkají. Obyvatelé Raufarhöfnu vymírají nebo se vytrácejí: Kalmannova matka do bytu ve městě, dědeček do pečovatelského ústavu, kam za ním vnuk pravidelně dojíždí, i když už ho dědeček málokdy pozná. Kalmannův guru se stává bezmocnějším než on sám. I bez dědečkovy podpory Kalmann dál žije v přehledně nastaveném světě: chodí kontrolovat žraločí návnady, občas se s někým sveze do města, chatuje s neznámým „kamarádem“ Noiem a sleduje televizní show Vem si mě. Tento panic romantik neustále spřádá plány, jak si najít ženu, a v hlavě si prochází všechny obyvatelky vesnice, kterých je ovšem málo a všechny jsou moc staré nebo moc nedostupné. Někdy je to pomyšlení k nesnesení, a to si pak třeba roztříská o hlavu talíř. Ale to se stává.

Skutečně rozrušit ho dokážou jedině situace, které nezná – a jedna taková nastane, když se ocitne sám nad kaluží krve nedaleko Arktického monumentu. Ve stejné době se začne pohřešovat místní boháč a spekulant s rybářskými kvótami Róbert McKenzie. Kalmann se tak nedobrovolně stává ústřední postavou policejního vyšetřování a současně objektem zájmu novinářů, byť je celou svou bytostí mediálně nepoužitelný. Čtenář, podobně jako vyšetřující policistka, tomuto outsiderovi, který se nikdy nenaučil psát, zato perfektně zvládne okopírovat mapu Islandu, podvědomě drží palce. Navíc ho autor vybaví dojemně trapnou stylizací do šerifa, který se rád potlouká po okolí s kloboukem, hvězdou a starou mauserovkou. Ale úplně neškodným idiotem Kalmann není: trpí občasnou ztrátou sebekontroly, provázenou násilnickým chováním – sám vzpomíná, jak jednou shodil spolužačku ze schodů, protože tam jen tak stála. Máme tu co do činění s ideálním podezřelým, který však podezřelým nemůže být, protože všechno na něj až příliš ukazuje. A také proto, že vypravěč Kalmann neumí lhát, není zákeřný a myslí až fatálně přímočaře: „Jen někdy prostě nechápu, o čem je řeč. To se stává. Pak radši neříkám nic. Stejně to nikam nevede.“ Jenže vypravěč, který raději neřekne nic, není úplně spolehlivý. Schmidt zapojuje do své hry inteligenci čtenáře, který na některé věci přijde dříve než neschopná hlavní postava, což je iritující, ale osvědčený princip. V závěru pak využívá Kalmannovy šerifské image, aby rozehrál scénu, která svou zlověstností připomene westernové filmy – tedy pokud akceptujeme fakt, že se nezvedá prach, ale padá mlha. Finále pochopitelně proběhne jinak než ve westernech, ale rozhodně mu nelze upírat jistou epičnost.

Jako ryzí detektivka román Kalmann příliš neobstojí. Není vyspekulovaný, dějové linie nejsou spletité, indicie nejsou vynalézavé, vedlejší postavy nejsou psychologicky prokreslené – jak by také mohly, když je prezentuje Kalmann… Na druhou stranu je dnešní publikum, po léta krmené krimiseriály na milion způsobů, v tomto žánru natolik zběhlé, že už ho beztak nic nepřekvapí. Detektivní story je pro Schmidta vlastně jen záminkou, jak zobrazit osud zanikající islandské vesnice, kde každý zná každého a každý se na vlastní pěst snaží vyznat ve složitém světě za pomoci jednoduchých pravd typu „komanč je kámoš Rusáků, co nechce, aby lidi byli bohatý“ nebo „za všechno můžou Rumuni“. Nakonec je Kalmann zdaleka nejmenší loser mezi všemi ostatními losery.

Milovník severských detektivek bude touto četbou nejspíš zklamán. Ale pro toho, kdo chce dostat Island pod kůži, není Schmidtova kniha vůbec špatnou volbou. Protože její autor ostrovu rozumí a má ho rád. A vystačí si bez gejzírů…

Zpět na číslo