Rozhovor s Antoniem Lópezem Ortegou vedla Graciela Yáñez Vicentini
Ze španělštiny přeložila Dita Aguilera
Rozhovor autorky koncepce čísla s venezuelským editorem a básníkem, který v současnosti žije ve Španělsku, představuje svébytný úvod do venezuelské poezie 20. a 21. století. Rukama Lópeze Ortegy totiž prošla velká část děl nejvýznamnějších básnířek a básníků daného období, z nichž mnohá pomáhal připravit k vydání. V širších politických, historických, ale také literárně provozních souvislostech popisuje situaci této specifické literatury, která je podle něj i přes hrozivý stav země, jejž nazývá „debaklem“, v dobré kondici – především díky hluboké tradici, pospolitosti a silné mladé generaci. Z důvodu rozsahu je rozhovor zkrácen, plnou verzi najdete na webových stránkách časopisu.
Graciela Yáñez Vicentini: Na začátek s tebou budu hrát hru na zpovídaného tazatele, jelikož vím, že právě připravuješ knihu rozhovorů, které jsi za život udělal s více než třiceti kulturními osobnostmi, Venezuelany i cizinci. Co nám řekneš o venezuelských básnících, které jsi do ní zahrnul? Proč jsi vybral právě tyto? Pokud se nemýlím, za tímto účelem právě vedeš rozhovor s esejistkou, profesorkou a básnířkou Maríou Fernandou Palacios…
Antonio López Ortega: Rozhovory se spisovateli jsem vždycky považoval za samostatný literární žánr. Některé z nich jsou nezapomenutelné, nezbytné, jsou to referenční texty. V intimní konverzaci často vyjdou na povrch témata mnohem hlubší než obsah leckterého eseje. Osobně mám nejraději ty, kde spisovatele zpovídá jiný spisovatel, takový dialog je vždy objevný. Kniha vzešla z nápadu dát dohromady rozhovory, ke kterým se opakovaně vracím.
Bylo by mi milé mít v tomto výběru více básníků, ale z třiatřiceti zpovídaných je jich celá třetina. Nejstarší z nich je Juan Liscano, náš velký esejista, kritik, polemik, pořadatel kulturních akcí. Jeho profil coby básníka stojí trochu ve stínu všech těchto dalších aktivit. V rozhovoru mluví o své tvorbě jen málo, zato se dost rozpovídal o směřování naší země, které ho tenkrát velice skličovalo. Liscano byl vždy velmi velkorysý ke svým souputníkům, hodně mluvil o ostatních, ale ke své vlastní práci se stavěl velice skromně. To považuji za důležité.
Liscano dlouze vyprávěl o své rodině, kamarádech, svých současnících, špatných vládách a špatných rozhodnutích. Jeho vize tenkrát vyzněla hodně pesimisticky, nicméně čas mu dal za pravdu. Líbila se mi celistvost jeho vize, zahrnovala vše, mluvil o kultuře s velkým K, nebo jejích částech a jednotlivostech. Pak přišli Rafael Cadenas a Eugenio Montejo, básníci, ke kterým jsem měl hodně blízko, bez nich by se můj výběr neobešel. Guillerma Sucreho jsem přidal, protože byl vždycky ceněn jako esejista, a ne jako velký básník, kterým bezesporu byl. Rozhovor s ním je jeden z nejdelších a mám radost, že se mi tolik otevřel. Rozhovor s Maríou Fernandou Palacios byl od začátku jednou z mých priorit. Vždycky byla významná myslitelka, esejistka, profesorka, ale zapomněli jsme, že je také básnířka, snad proto, že tak málo publikovala.
Tuto opravdovou hodnotu jí musíme přiznat a doufám, že právě rozhovor s ní tomu napomůže. Dělal jsem ho, stejně jako rozhovor se Sucrem, ve spolupráci s Gabrielou Kizer. V případě Igora Barreta a Yolandy Pantin, kteří oba patří k mé generaci, jsem pro nakladatelství Pre-Textos připravoval společný výběr z jejich tvorby. Jejich verše znám opravdu do hloubky a mám je rád, to jim zajistilo místo mezi zpovídanými. Nakonec jsem chtěl přidat Octavia Armanda, jako básníka si ho velmi vážím, spisovatelů tak skvělých je jen málo. V osmdesátých letech jsem četl jeho Cosas pasan (Dějí se věci), a jeho poezie mě poznamenala. Myslím si dokonce, že za to, jak jsem tehdy psal, jsem do velké míry dlužil jemu.
GYV: Zaujalo mě, co jsi říkal o básnické tvorbě zastíněné ostatním působením autora, což pozoruješ třeba u Liscana, Sucreho nebo u Maríi Fernandy Palacios. Všichni jsou to básníci s neoddiskutovatelným přesahem, přesto nejsou vždy vnímáni. Zastavila bych se u Maríi Fernandy Palacios, která v antologii Poesía en el Espejo (Poezie v zrcadle), publikované v polovině devadesátých let Juliem Mirandou, sice byla zmíněna v úvodu, ale do samotného výběru textů už začleněna nebyla, možná proto, že její poezie byla vydávána jen málo. Snad z toho samého důvodu není zahrnuta ani do antologie Rasgos comunes (Společné rysy), kterou jsi pro nakladatelství Pre-Textos nedávno dokončil spolu s Miguelem Gomesem a Ginou Saraceni, nicméně právě Palacios jste si vybrali, aby na představení knihy pronesla zcela nezapomenutelnou řeč, což mě – stejně jako Mirandu – přesvědčuje o tom, že jste si dobře vědomi relevance její básnické tvorby, jakkoliv málo vydávané, doposud jen dvě sbírky. Pověz mi něco o nelehkém úkolu sestavit výběr pro Rasgos comunes, tolik potřebnou antologii, která nás na svých více než tisíci stranách provází venezuelskou poezií 20. století. Jak jste vybírali, kdo se do ní dostane? Museli jste nějaké básníky z redakčních důvodů vypustit, i když pro jejich význam byste je byli rádi v antologii měli?
ALO: Občas zapomínáme, že naši básníci, hlavně ti z 20. století, měli složité životní osudy. V řadách těch velkých bardů najdeme sebevrahy, nemocné, vězně, alkoholiky, sirotky, žebráky, bezdomovce nebo hlavy rodin nucené zajišťovat obživu. Mezi tvorbou a životem autora často narazíme na propast, oni ale hranice každodennosti dokázali překonat. Každý z nich se živil jinak, ale skoro všichni měli vysilující zaměstnání. Například Montejo ponocoval, jeho poezie se rodila v noci, Julio Miranda, o kterém ses zmínila, psal verše mezi korekturami textů, které dennodenně dělal. Mnoho z nich si zvolilo akademické zákopy, to jim umožňovalo být poezii nablízku, ne přímo ji psát, ale určitě ji číst nebo ji dávat číst jiným. Tolik si vážím všeho, co pro nás María Fernanda Palacios neúnavně dělala, abychom byli lepší, abychom psali a vydrželi, často na úkor vlastní tvorby, která je jako cenný kov. Miranda ve své antologii Poesía en el espejo (Poezie v zrcadle) naprosto správně zdůraznil její význam coby básnířky, ale udělal to už v době vydání její první knihy. Domnívám se, že Palacios musí mít spoustu nevydaných textů a že si je dřív nebo později budeme moci přečíst. Pro mě byla velká pocta, že s námi představovala antologii Rasgos comunes. Nedovedu si na to představit nikoho lepšího. Její proslov byl nezapomenutelný a dodnes je to to nejlepší, co bylo o sbírce řečeno. Všichni víme, jak jsou antologie polemické: koho do nich zařadit, a koho už ne? V předmluvě, kterou jsme nadepsali slovy Silvy Estrady Las zonas del canto (Zóny zpěvu), jsme Gina, Miguel a já jasně stanovili kritéria pro výběr, a navíc jsme se dohodli, že aby nějaký autor prošel, musí získat tři hlasy, prostě že musí projít jednohlasně. Naše diskuse, když měl někdo hlasy jen dva, nebo když někdo navrhoval básníka, kterého kolegové zase tak moc neoceňují, byly fascinující, ale s antologiemi to tak prostě je, jde o umění dohodnout se.
GYV: Ráda bych se zastavila u názvu antologie, který není ani v nejmenším náhodný – sami jste se opakovaně zmínili o tom, že pochází z básnické sbírky Juana Sáncheze Peláeze a prolog je nazván Zonas del canto (Zóny zpěvu), podle Alfreda Silvy Estrady. Vezmeme-li v úvahu všechny tyto hlasy, jaké jsou podle tebe ty rysy, ty zóny zpěvu, společné našim básníkům?
ALO: Všechny tyto hlasy nám vyprávějí o rozmanitosti, komplexnosti, obohacení. Také o naší soudobé historii, ve které přistěhovalectví představuje zcela zásadní faktor. Víme, že kolem poloviny 20. století proudila do Venezuely největší přistěhovalecká vlna ze Španělska, Itálie a Portugalska, zčásti ji měly na svědomí světové války a vzestup fašismu, ale přišlo k nám také hodně rodin z Východu a četné židovské rodiny. Později, v sedmdesátých letech a po nástupu diktatur v Jižní Americe, jsme přijali výtečné intelektuály z Argentiny, Chile, Uruguaye. V různých obdobích jsme poskytovali azyl také Kolumbijcům, Kubáncům, Ekvádorcům, Peruáncům nebo Dominikáncům. Všechny tyto sociální reality se otiskly do naší kultury. Emblematický je třeba případ Julia Mirandy: než se v polovině sedmdesátých let usadil ve Venezuele, žil a pracoval na Kubě, ve Španělsku a Belgii. Všechna jeho čtení, básně a reflexe byly ale i naše. Experimentálnost jeho prvních sbírek, které si pohrávaly s tancem veršů na stránkách, jsme velice záhy mohli pozorovat i u dalších básníků. To samé by se dalo říct o Margaře Russotto, výjimečné básnířce, která se nebála španělštinu kombinovat s italštinou, aby upozornila na domácí přistěhovaleckou scénu. O poezii Octavia Armanda můžeme říct, že nás obohatila jako žádná jiná. Hájí svou kubánskost, která má ale víc společného s kulturou a jeho myšlením než s nějakým teritoriem, ale jak konec konců i on sám říkal – být ve Venezuele je ten nejlepší způsob, jak být na Kubě. Do antologie Rasgos comunes jsme je všechny bez váhání zařadili jako venezuelské básníky, protože jakkoliv jsou transkulturní, když spustí kotvu, rozhodně dopadne na venezuelský břeh. A když už mluvíme o březích, pamatuju se, že jsme s Ginou a Miguelem měli dlouhý seznam možností, jak antologii pojmenovat, a hodně jsme o něm přemýšleli. Název převzatý od Sáncheze Peláeze se nabízel, protože „rysy“ (rasgos) zastupují rozmanitost a „společné“ (comunes) jednotu, navíc je to pro venezuelskou poezii daného století naprosto zásadní název. Společné rysy slouží i k tomu, aby nás odlišily od ostatních tradic. Teď, když hodně cestuji a navštěvuji různé země, domnívám se, že jedna ze zásadních vlastností venezuelské poezie je vědomí jazyka coby neomezeného prostředku. Dobře to vědí i naši nejmladší básníci, a to nás nesmírně odlišuje od poezie, která se píše na jiných místech a která ještě věří na témata a náměty.
GYV: Dalo by se možná říct, že jedním z rysů venezuelské poezie je její kapacita udržet si pomocí uvědomění si jazyka, které tolik zdůrazňuješ, společnou půdu uprostřed tolika cizích vlivů. Vezměme si původ našich mnohých básníků a jejich časté cestování, a nyní i emigrace, o tom budeme mluvit později. Třeba právě Armand, který, než se usadil ve Venezuele, strávil mnoho let v New Yorku. Nebo Vicente Gerbasi a Eugenio Montejo, diplomaté, kteří prožili dlouhá období v jiných zemích, stejně jako Ida Gramcko nebo Hanni Ossott. Jistě, je to cesta, která vede na obě strany, cizí se otiskne do venezuelského, venezuelské nechá stopu na cizím. Když mluvíme o internacionálnosti naší poezie, je naprosto nemožné nevzpomenout Rafaela Cadenase. Předtím jsi mi říkal, že jsi do své knihy začlenil rozhovory s Cadenasem a Montejem, stěžejními básníky, se kterými jsi velmi blízce spolupracoval. Jaký je jejich mezinárodní dosah a čím myslíš, že je daný, kromě samotného rozsahu jejich díla, samozřejmě?
ALO: Myslím, že to, co nás nakonec spojuje nejvíc, není jev, který Montejo nazývá terredad (zemskost), už jsme tu probrali rozmanitost původů, zdrojů. Je to tedy spíš forma, způsob nakládání s ní, samotné provedení básně, snaha jít, kam až nás jazyk pustí. V tom sami sebe poznáváme a v tomhle směru jsou si rovni velcí mistři s mladými přísliby. Je to znak, kterého si právě pro to, jak hluboko je vrytý, občas nevšímáme. Jako vzduchu, který dýcháme a vnímáme jako samozřejmý. To je přesně to, co bychom měli chápat jako své „společné území“, ne snad přímo locus, ale jako postup, způsob, jak chápat a žít poezii. Když Generace z osmnáctého roku, v čele s Pazem Castillem a Moleirem, pojmenovávala naše rostlinné druhy jako třeba apamate (tabeuja růžová) nebo bucare (zarděnice), nedělala to ve smyslu sepisování nějakého seznamu, ale protože hledala novou zvučnost, nové významy. Ten raný telurický odkaz už jsme opustili. Naše tvorba je poezií označování, hloubky, odhalování. Vezměme si třeba Cadenase – jeho nejzemitější kniha by mohla být Los cuadernos del destierro (Deníky vyhnanství), už ten název hodně odhaluje, nedožaduje se středu, ale odklonu. Další název Terredad od Monteja bychom také museli interpretovat nějak nově, protože Montejo v něm nehledá to domácí, ale to kosmické. Básnická sbírka País (Země) Yolandy Pantin je mnohem víc než jen příběh, jde o putování napříč stoletími. Francouzští vyhnanci opustili vlast a měli nejrůznější osudy, byli dobrodruhy, korzáry, obchodníky nebo plantážníky. Nejradikálnější řez bychom mohli najít v poezii Igora Barreta, jehož původní záměr byl oslavovat řekněme půdu, a najednou se ocitneme na slepé pláni. [1] Chci říct, že tím hlavním tu není krajina, ale zkoumání toho, co je kolem oné krajiny. V dalších vydáních se pak Barreto obklopoval společností básníků svatého hrobu, [2] kteří samozřejmě nejsou mrtví z důvodu dlouhověkosti, ale kvůli vizi, která už neplatí – že ve venezuelské poezii ještě záleží na tématech.
GYV: Dnes, když jsme rozesetí po celé planetě, se často říká, že venezuelská poezie je jako domov, k němuž se utíkáme, místo našich setkání, uprostřed vší té rozmanitosti, o které mluvíš, a hromadné migrace, kterou zažíváme a která se dotkla také tebe. Jak se podle tebe hrozivý venezuelský exodus odrazí v naší současné poezii, ať už přímo v zemi, nebo mimo ni? Jak čteme, jak nás čtou?
ALO: Naše teritorium už není něco fyzického, je duševní, smyslové nebo prostě takové, jak si ho každý den představujeme. Abychom našli srovnání pro debakl, který zažíváme nyní, museli bychom se vrátit až na konec války o nezávislost, kdy jsme přišli o třetinu obyvatel. Podle odhadů Rozvojového fondu OSN emigrovalo 7,2 milionu Venezuelanů, většina z nich nuceně. Je to prostě debakl, nezměrná bolest. Podle moderní psychologie se psýché vyvíjí a dozrává skrz bolest a zármutek. Přesně to se nám v posledních letech děje. Aniž bych pro to měl vědecké důkazy, vidím, že jsme vyzráli, jsme teď mnohem podnikavější. Sleduji rozsáhlou síť spisovatelů, nakladatelů či agentů, kteří píšou, připravují, představují knihy, vytvářejí fóra, zveřejňují elektronické časopisy nebo organizují knižní veletrhy. Všichni pracují, diskutují, pořádají společné akce, zveřejňují recenze, získávají ceny, přednáší na univerzitách doma nebo v emigraci. Prostě jde o živý vesmír, který se rozpíná daleko za hranice teritoria, předává venezuelskou literaturu novému publiku a zároveň spisovatele obohacuje zkušenostmi. Překvapivé na tom je, že tahle dynamika nemá vůbec nic společného s politikou, jen se samotnými autory, a ti se nám touto cestou starají o dobrý stav venezuelské literatury. U poezie pozoruji udivující mezigenerační vitalitu, která udržuje a obnovuje tradici, protože jakkoliv století skončilo, dál se prosazují autoři z osmdesátých nebo devadesátých let, a to ani nemluvím o autorech nového milénia, kteří pomalu začínají získávat ocenění. Dnešní mladí básníci vstřebávají univerzální poezii se stejnou žízní jako předchozí generace, a to je obdivuhodné, zvlášť když stále můžeme u mnoha zemí a kultur pozorovat, jak zůstávají uzamčené ve svých vlastních modelech! Tahle nová realita, která v sobě mísí střed a četné periferie, dává venezuelské poezii mnohem větší prostor a mezinárodní uznání, to nám ostatně dokázalo i nedávné udělení Cervantesovy ceny Rafaelu Cadenasovi.
GYV: Součástí tohoto živého vesmíru, který se rozpíná a odráží, je nepochybně skupina básníků a básnířek, o které jsi mluvil – Cadenas, Montejo, Pantin, Barreto. Jsou překládáni a čteni v zahraničí. Nemůžu nepomyslet na Eddu Armas, Luise Péreze Oramase, Gabrielu Kozer, Verónicu Jaffé, Maríu Auxiliadoru Álvarez, Cristinu Falcón Maldonado, Alejandra Oliverose a další – ti všichni vydali sbírky ve Španělsku. Jak teď, když žiješ ve Španělsku, vnímáš přechod mezi oběma kulturami? Jak je ve Španělsku venezuelská poezie přijímána?
ALO: Vydávání soudobé venezuelské poezie u španělských nakladatelů by se dalo rozdělit do několika etap. Nakladatelství Pre-Textos, založené v roce 1975, zahrnulo mezi své první tituly Los espácios cálidos Vincenta Gerbasiho, předmluvu a výběr obstaral Montejo. Později, v osmdesátých letech, bylo velice důležité vydání kompletní básnické tvorby Ramose Sucreho, které ve spolupráci s Katynou Henríquez zajistilo nakladatelství Siruela. O několik let později díky úsilí Any Nuño vydalo nakladatelství Lumen kompletní básnické sbírky Sáncheze Peláeze, ale ty se nedočkaly odpovídajícího prodeje. V devadesátých letech se v Caracasu díky Santosovi Lópezovi a Carmen Verde začal pořádat Mezinárodní týden poezie, akce, která přitáhla mnoho básníků a španělských nakladatelů. Ve stejné dekádě se do Španělska vydal Eugenio Montejo, byl v té době v Lisabonu jako kulturní atašé. Začal vydávat své sbírky v Pre-Textos, v nově vzniklém nakladatelství Candaya vyšla kompletní básnická tvorba Josého Barroety. V roce 2007 Pre-Textos vydalo kompletní dílo Rafaela Cadenase, což znamenalo začátek víc než potřebného ocenění tohoto velkého básníka španělského jazyka. Ve stejném období připravil Miguel Gomes antologii spisovatelky, jíž hodně dlužíme, Enriquety Arvelo Larrivy. Mezi lety 2012 a 2019 jsem měl na starosti přípravu sbírek poezie Alejandra Oliverose, Yolandy Pantin, Igora Barreta a Guillerma Sucreho, byla to pro mě velmi silná zkušenost, naučil jsem se je díky ní obdivovat a mít je rád, tahle poetická tělesa, která jsou podle mě pro vývoj současné venezuelské poezie zásadní. Na konci tohoto období jsem pro nakladatelství Pre-Textos ve spolupráci se skvělými kolegy, jimiž jsou Gina Saraceni a Miguel Gomes, sestavil a upravil antologii, o které jsme již mluvili, Rasgos comunes, zaměřenou na venezuelskou poezii 20. století, která byla samozřejmě pro španělské a hispanoamerické čtenáře velmi důležitá, jelikož představovala otevřené dveře do světa venezuelské poezie minulého století. V tom novém se v několika poloostrovních nakladatelstvích velmi uplatňují noví básníci, patřící k různým generacím. Candaya vydala Maríu Auxiliadoru Álvarez a Cristinu Falcón Maldonado, nakladatelství Visor Artura Gutiérreze Plazu, Verónicu Jaffé a Gabrielu Kizer. Pre-Textos pak Rafaela Cadenase, Eugenia Monteja, Alejandra Oliverose, Yolandu Patin, Luise Enriqueho Péreze Oramase, Aladnera Salase Hernándeze, Luise Morena Villemedianu. Nakladatelství Vaso Roto pak Eddu Armas. Navíc, jak dobře víš, právě připravujeme pro Pre-Textos třísvazkovou edici Obra Completa (Sebrané spisy) Eugenia Monteja, zatím vyšly dva díly. Tahle vlna dál poroste, zčásti díky úrovni venezuelské poezie, ale také díky tomu, jak málo je známá, což se přirozeně bude postupně měnit. V sedmdesátých nebo osmdesátých letech to ale tak nebylo. Mnozí kolegové mi vyprávěli, jak v oněch složitých dekádách venezuelská nakladatelství, třeba Monte Ávila Editores nebo Biblioteca Ayacucho, pomáhala španělským čtenářům. Dodnes si pamatují přebaly některých titulů, které tenkrát ve španělštině vyšly vůbec poprvé, autorů jako třeba Cioran, Djuna Barnes, Francis Ponge nebo Pierre Reverdy. Demokratická Venezuela na svém kulturním vzestupu pomohla čtenářům z mnoha zemí, mezi nimi také Španělska. A teď zase Španělsko pomáhá nám, aby venezuelskou poezii znali čtenáři i v jiných zemích.
GYV: Když jsi popisoval, jak mladí nadějní básníci s těmi staršími sdílejí vědomí jazyka coby cíle, nikoliv prostředku, a mají společnou i touhu po četbě zahraničních autorů, hovořil jsi o mezigenerační vitalitě. Koncem roku 2022 jsi koordinoval cyklus Dnešní venezuelská poezie – od čtyřicátých do osmdesátých let na knižním veletrhu Oeste v Caracasu, na univerzitě Universidad Católica Andrés Bello. Byla do něj začleněna přímá svědectví básníků žijících ve Venezuele i mimo ni, rozdělená do pěti panelů, podle dekády, kdy se autoři narodili. Na živo se účastnili autoři jako María Clara Salas nebo Santos López, přes obrazovky potom Néstor Mendoza nebo Natasha Tiniacos, což nabídlo publiku široké panorama – uvnitř a venku, mladí a zasvěcení. Jaký je podle tebe na základě této zkušenosti zdravotní stav naší poezie?
ALO: Eugenio Montejo trval na tom, abychom se zaměřili na dvě silné básnické generace 20. století, na generaci z osmnáctého a osmapadesátého roku. Já bych byl přidal ještě tu z roku sedmdesát osm, která spojuje básníky, již začali právě v tomto roce publikovat, ale o tom se můžeme bavit ještě někdy příště, protože ony roky zformovaly opravdu silnou a velmi pestrou publikující generaci. Je pravda, že nás v posledních letech bohužel opouštějí příslušníci skupiny z osmapadesátého roku, skoro všichni se narodili ve třicátých letech. Z těch, kteří ještě jsou mezi námi, můžeme jmenovat Rafaela Cadenase, Alfreda Chacóna nebo Juana Calzadillu. Všechna tato úmrtí vnímám jako nevyhnutelný konec období, které nám dalo opravdu mnoho, a napadlo mě proto upřít pozornost na následující generace, které jsou velice aktivní a definují dnešní poezii. Myslel jsem, že na pěti dekádách, od čtyřicátých do osmdesátých let, můžeme dobře pozorovat příkladný vývoj, charakteristický nepřetržitým dialogem mezi všemi zástupci této skupiny, ale vlastně i mezi všemi ostatními skupinami. Tento cyklus jsme nazvali Venezuelská poezie dnes a bezprostředně jsme se zaměřili na vyváženost žánru, teritoria, schopnosti reprezentovat a tak dále. Mnoho básníků se účastnilo prezenčně, další jsme viděli na obrazovce, ale všichni vystoupili s obdivuhodným zápalem. Vypadalo to trochu jako rodinná fotografie, se staršími a mladšími sourozenci. První dojem, který jsem si odnesl, byla blízkost, která mezi nimi je, důvěra, kamarádství. To je něco, co opravdu málokdy vidíte v zemi, kde jinak všechno ovládají klany nebo frakce. Napadne nás, že to je tím, co právě prožíváme, že nás to donutilo se sbratřit, ale já jsem to samé cítil i v jiných časech. Nejmladší autoři mě překvapili svou vzdělaností, precizností a celkovou kulturou, vášní, se kterou se věnují svým pracím a obdivují tvorbu ostatních. Z toho všeho usuzuji, že venezuelská poezie má zajištěnu dobrou budoucnost, velkou měrou díky tradici, která už je pevná a trvalá. My máme tradici, ano, a to nedokážou zničit ani ty nejignorantštější síly.
Antonio López Ortega
Antonio López Ortega (* 1957, Punta Cardón) je spisovatel, editor, pořadatel kulturních akcí. Jeho povídky vyšly v souborech Naturalezas menores (Menší druhy, 1991), Lunar (Skvrna, 1996), Fractura (Fraktura, 2006), Indio desnudo (Nahý indián, 2008), La sombra inmóvil (Nehybný stín, 2014), Kingwood (2019), dále je autorem románů Ajena (Cizí, 2001), Preámbulo (Předmluva 2021), Los oyentes (Posluchači 2023) a esejů El camino de la alteridad (Cesta odlišnosti, 1995), Discurso del subsuelo (Řeč podzemí, 2002), La gran regresión (Velká regrese, 2017). Je spoluautorem La vasta brevedad (Obsáhlá stručnost, 2010) a Rasgos comunes (Společné rysy, 2019), antologií venezuelských povídek a poezie 20. století. Spoluzakládal nakladatelství Pequeña Venecia (1990–2000), zaměřené na poezii. Pro španělské nakladatelství Pre-Textos připravil sebrané spisy Alejandra Oliverose, Yolandy Pantin, Igora Barreta a Guillerma Sucreho (2012–2019), jako spolueditor uspořádal souborné vydání díla Eugenia Monteja (2021–2023). Zúčastnil se programu International Writing Program Univerzity v Iowě (1990); obdržel Rockefellerovo (1994) a Guggenheimovo stipendium (2007).
Graciela Yáñez Vicentini
Graciela Yáñez Vicentini (* 1981, Caracas) je spisovatelka, editorka a~pořadatelka kulturních akcí. Je autorkou básnických sbírek La caída natural (Přirozený pád, 2023); jejím heteronymem Egarim Mirage jsou podepsány tituly Íntimo, el espejo (Intimní, zrcadlo, 2015) a~Espejeos al espejo (Zrcadla v~zrcadle, 2006, 2007). Za dílo Una vida incontaminada (Kontaminovaný život, 2022) získala v~roce 2021 cenu Cuentos por los Derechos Humanos Provea. Je spolueditorkou souborného vydání díla Eugenia Monteja (2021–2023); působí jako pořadatelka kulturních akcí a~redaktorka nakladatelství Letra Muerta Inc. (Caracas – New York), je také spoluorganizátorkou akcí Jamming Poético. Její básně byly přeloženy do angličtiny; texty jí vyšly ve Venezuele, Mexiku, Španělsku, Spojených státech, Argentině, Chile a~Kolumbii.
Dita Aguilera
Dita Aguilera (* 1977) působí od roku 2006 na Velvyslanectví Chile v~České republice, odkud se pokouší českému publiku zprostředkovat to nejlepší ze současné chilské kultury. Ve volných chvílích překládá ze španělštiny. V~roce 2006 převedla do češtiny prózu chilského autora žijícího v~Čechách Jorgeho Zúñigy La Casa blů – historky z~jihoamerického podsvětí. Pro nakladatelství Fra přeložila v~roce 2013 prvotinu Samanty Schweblin Pájaros en la Boca (Ptáci v~ústech), v~roce 2019 pro Argo i~autorčinu druhou knihu Distancia de rescate (Záchranná vzdálenost, 2014, č. Mimo dosah). Na podzim letošního roku vyjde její překlad románu La resta (Odpočet, 2014) chilské autorky Alie Trabucco (ukázka vyšla v~Plavu 5/2021). Podílela se na překladech výborů z~děl španělsky píšících autorů pro časopisy Host, Plav a~A2. V~roce 2005 spoluzakládala projekt inCUBAdora, zaměřený na podporu kubánských autorů a~nezávislých knihoven, který od roku 2010 vede.
Poznámky:
1. Odkaz na sbírku Igora Barreta Slepá pláň (El llano ciego), vydané v Caracasu v roce 2006. (Pozn. překl.) [Zpět]
2. Sociedad de Amigos de Santo Sepulcro je nakladatelství v Caracasu. (Pozn. překl.) [Zpět]