Rozhovor s Evou Voldřichovou Beránkovou vedl Dalibor Žíla
Termín zdivočení nás provází celým číslem, a tak jsme se na jeho význam zeptali osoby nejpovolanější – Evy Voldřichové Beránkové, jež termín zavedla. Dočteme se o trnité cestě amerindiánských spisovatelů za uznáním a vřazením jejich tvorby do literárního kánonu, o jejich vzájemné inspiraci s Franko-Kanaďany, o kulturní apropriaci a o tom, že nemusí být vnímána vždy negativně, či o rozmanitosti dystopických textů i o jejich specificitě v québeckém kontextu.
Dalibor Žíla: Ve svých textech o québecké literatuře používáte pojem ensauvagement, zdivočení. Můžete ho trochu přiblížit?
Eva Voldřichová Beránková: Jde o určitý návrat k přírodě, krajině a způsobu života takzvaných prvních národů, tedy kanadských amerindiánů a Inuitů. Na první pohled se tato tendence může jevit jako naivní rousseauismus, ale ve skutečnosti se jedná o poměrně zajímavou kritiku konzumního způsobu života, vypjatého západního individualismu a přezíravého pohledu na přírodu. Jinými slovy by se dalo říci, že princip zdivočení znamená snahu převzít z mnohasetleté „divošské“ zkušenosti určité alternativní prvky, které se dají použít i pro dnešní život.
DŽ: Z hlediska reflexe amerindiánské literatury bývají za průkopnické považovány práce Maurizia Gattiho Québecká indiánská literatura z roku 2004 a Být indiánským autorem v Quebécu z roku 2006. V čem vidíte jejich hlavní přínos?
EVB: Zatímco první rejstříky a antologie, jaké sestavily například v roce 1950 Charlotte Gilbert nebo v roce 1993 Diane Boudreau, pojímaly amerindiánskou literaturu spíše etnologicky, jako svědectví o životě v rezervacích, a preferovaly folklórní žánry, Maurizio Gatti byl prvním badatelem, který k této produkci přistoupil jako ke skutečné moderní literatuře. Jeho zásluhou začala být na domorodé autory uplatňována stejná estetická kritéria, jaká se obvykle používají pro hodnocení jakékoli literatury aspirující na mezinárodní uznání. Nejde tedy jen o jakési první zviditelnění, ale hlavně o změnu paradigmatu. Díky Gattimu je dnes možné včlenit amerindiánská díla do jakéhosi světového kánonu a neredukovat je jen na etnografický materiál. Příznačné je, že tuto změnu pohledu uskutečnil badatel italského původu, který se sám v Québecu cítil jako imigrant.
DŽ: Některé umělecké texty upozorňují například na problematiku kanadského systému internátních škol pro původní obyvatele. Dá se mluvit o politicky motivované literatuře? A projevují se nějak traumata z minulosti i na způsobu, jakým jsou spisovatelé chápáni?
EVB: Ano i ne. Někteří autoři se velmi zasazují o vyvolání celospolečenské diskuze ohledně křivd minulosti. Michel Noël v románu Nipishish z roku 2004 tematizuje právě ono zmíněné umisťování amerindiánských dětí do internátních škol, ve kterých byly systematicky zneužívány a týrány. Naomi Fontaine v textu Kuessipan z roku 2011 podává citlivé a „nebulvární“ svědectví o poměrech panujících v její domovské komunitě Innuů. Zároveň existuje celá řada autorů, kteří se – podobně jako jejich afričtí frankofonní kolegové – cítí být součástí „světové literatury“ a odmítají jakoukoli národoveckou nebo rasovou nálepku. Například Julie D. Kurtness – ta se sice nebrání tematizaci svých amerindiánských kořenů, ale zároveň upozorňuje, že je pro ni nejdůležitější „psát dobré knihy pro čtenáře, kteří přemýšlejí“.
DŽ: Lze tedy říci, že amerindiánští spisovatelé pomáhají své komunitě být vidět a otevírají problematická témata z minulosti?
EVB: Určitě ano. Ne všichni by měli být a priori tlačeni k sociologickému pojetí literatury a „svědectvím“ o své komunitě, protože po desítkách let existence už má literatura prvních národů právo na emancipaci. Nicméně ti, kteří se sami angažovat chtějí, mohou otevírání nejrůznějších tabuizovaných témat velmi pomoci. Hovoří „zevnitř“ o žité zkušenosti svých předků, a tak je nikdo nemůže obviňovat z kulturní apropriace ani z honby za laciným skandálem.
DŽ: Jak vůbec současná québecká společnost chápe amerindiány?
EVB: Souhrnná odpověď by vydala na celou monografii, ale pokusím se uvést několik poznámek z vlastní zkušenosti: Poslední dobou se množí akademické konference i publikace věnované amerindiánské a inuitské literatuře. Přesvědčení o určitém historickém dluhu, který by „bílá“ společnost měla postupně splatit, panuje i v politických kruzích – třetinu knih, které kanadská ambasáda posílá na zahraniční univerzity jako dary rozvíjejícím se kanadským studiím, dnes kupříkladu představují amerindiánská a inuitská díla. Názory běžných Québečanů si ale netroufám zobecňovat, protože jsem se setkala jak se sympatií k postupně se emancipujícím národům, tak s rasistickou přezíravostí. Na jedné straně jsou „jako my, kteří jsme bojovali proti anglokanadské dominanci“, na druhé jde o „líné parazity žijící z našich daní“.
DŽ: Povídky Velké Stromy, Sekera a Meč a Jelita, které jsou součástí tohoto čísla, pocházejí z antologie Wapke. To v algonkinském jazyce atikamekw znamená „Zítra“ – můžeme chápat rostoucí zastoupení amerindiánských spisovatelů a motivů jako tendenci, která bude stále zesilovat?
EVB: Literární kritik Pierre Nepveu definuje dnešní literární produkci jako postquébeckou. To samozřejmě neznamená, že by neměla nic společného se současnou frankofonní Kanadou, ale jde o to, že po několik staletí québecká literatura fungovala v jakémsi obrozeneckém modu a jejím hlavním úkolem bylo udržet pilíře tradiční identity – tedy francouzský jazyk, katolické náboženství, politický konzervatismus a určitou národní myšlenku. Teprve od takzvané klidné revoluce v šedesátých a sedmdesátých letech se québecká literatura začala posouvat k migračním literaturám, k postmoderně a podobně. Montreal se stal velkým konkurentem Paříže, protože začal přitahovat nadané frankofonní spisovatele celého světa. Otevření se produkci prvních národů je dalším krokem této postquébecké posloupnosti.
DŽ: Jaký vliv mají tito spisovatelé na ostatní québeckou literární produkci? Nebo je to až otázka budoucnosti?
EVB: Myslím, že značný vliv už mají. Samozřejmě na knižním trhu najdeme tituly, které se soužití bílých Québečanů s prvními národy nebo imigranty nijak nedotýkají, nicméně žádný dnešní intelektuál nemůže dlouhodobě ignorovat celkový kontext země. Nemůžete si dost dobře nevšimnout, že „nejste sám“ a že se k tématům, která zpracováváte, vyjadřují i lidé s jinou historií a jiným etnickým pozadím. Kulturní přítomnost prvních národů je zkrátka nepřehlédnutelným faktem. Když to trochu nadsadím, pražský spisovatel také nemůže ignorovat, že tu byl nějaký Franz Kafka a další plejáda židovských nebo německých autorů. I kdyby ho programově nechtěl vidět, na jeho psaní bude mít tento kontext vliv.
DŽ: Co si myslíte o přivlastňování motivů a témat etnicky původních národů „bílými“ spisovateli? Je kulturní apropriace ožehavé téma i v Québecu? Před lety vyšel ekokritický dystopický román Návrat medvěda, který napsala spisovatelka Catherine Lafrance a využila v něm motiv Inuitů jako posledních obyvatel světa po ekologické apokalypse. Podobnou tendenci jsme mohli spatřovat například v padesátých letech u Gabrielle Roy a Yvese Thériaulta, v osmdesátých letech u Louise Hamelina nebo v současnosti u Érica Plamondona nebo Jeana Bédarda.
EVB: Rozumím obavám prvních národů z toho, že si některý z příslušníků majoritní společnosti přivlastní prvky jejich kultury a využije jich ke komerčním účelům, vlastnímu zviditelnění nebo získání slávy, takže bych byla velmi opatrná a posuzovala bych tyto situace případ od případu. Na druhé straně mě děsí představa společnosti, v níž by každý měl právo mluvit jen o sobě a své vlastní komunitě. To by byl konec literatury jako fikce. Yves Thériault nebo Gabrielle Roy o amerindiánech a Inuitech psali v době, kdy tyto utlačované menšiny nikoho nezajímaly. I když v jejich dílech můžeme najít nepřesnosti nebo jistou míru „bílé“ naivity, jednalo se po mém soudu o poctivé pokusy přiblížit život v domorodých komunitách. Ani tvorba dnešních québeckých spisovatelů, kteří se o autochtonní kultury zajímají, na mne nepůsobí rušivým nebo vypočítavým dojmem. Myslím, že je poháněna skutečným zájmem.
DŽ: Tvorba Québečanů a amerindiánských spisovatelů se dnes částečně mísí. Jedná se o plodnou práci? Do jaké míry můžeme hovořit o integraci do québecké literatury a do jaké míry o jejich exkluzivitě?
EVB: Samozřejmě se mohu mýlit, ale zdá se mi, že časem tyto komunity splynou. Už dnes je totiž často obtížné rozlišit mezi domorodým spisovatelem a jeho québeckým kolegou, pokud tedy informace není uvedena přímo v knize. Část bílých Frankokanaďanů se ostatně hlásí k principu zdivočení, o kterém jsme mluvili. Ať už mají nějaké vzdálené domorodé předky, anebo jim nic podobného není známo, i bílí Québečané se dnes často odvolávají na hodnoty a charakteristiky typické pro amerindiánský způsob života. Odmítavou reakci ze strany prvních národů jsem zatím nezaznamenala. Naopak se množí příklady spolupráce: domorodí autoři píší předmluvy nebo doslovy svým québeckým kolegům a naopak, vznikají projekty vzájemné kolektivní korespondence, společné festivaly či další kulturní aktivity. Jak píší José Acquelin a Joséphine Bacon, „všichni jsme divoši“.
DŽ: Jaký je váš názor na přehršel dystopií a textů o konci světa, které v québecké literatuře v posledních dvaceti letech vznikají? Je to trend, který přejde, anebo tendence, jež bude pokračovat? Proč se podle vás dystopické texty v současnosti objevují v tak hojném počtu? Má to nějakou kulturní nebo sociologickou příčinu?
EVB: Asi bychom mohli spekulovat o určitém milenarismu spojeném s přelomem tisíciletí, o vlivu covidové pandemie nebo o blízkosti americké literatury, v níž jsou dystopie také velmi četné. V každém případě jsou romány o konci světa v dnešním Québecu natolik časté, že by si tato otázka zasloužila samostatnou studii. Osobně jsem fascinována hlavně rozmanitostí těchto dystopií, rozhodně nemůžeme mluvit o jednotném stylu nebo ideologii. Epická krutost románu Oscar de Profundis od Catherine Mavrikakis funguje úplně jinak než novela Julie D. Kurtness Aquariums, ve které se náš svět téměř poklidně rozpouští v pandemii, jež lidstvo nahradí jinými druhy.
DŽ: Odlišují se tyto dystopické texty od takzvané brakové literatury nebo sci-fi? Čím jsou Québečané originální a v čem nabízí něco nového?
EVB: Mně připadají zajímavé přinejmenším dva aspekty současné québecké dystopie. Autoři sdílejí základní přesvědčení evropských dekadentů, a sice že civilizace umírají poté, co dosáhly nejvyšší možné míry kulturní sofistikovanosti. Jejich zánik tak doprovázejí ohňostroje historických referencí a mezinárodních srovnání, jako by se autoři snažili na poslední chvíli shrnout to nejdůležitější nebo nejkrásnější z našeho světa. Druhým zajímavým aspektem vedle této neuvěřitelné intertextuality je specifický humor Québečanů. Nevím, do jaké míry je dán tím, že nemalou část současných dystopií píší ženy, často domorodého původu, ale v každém případě probíhá ono résumé lidské civilizace bez jakéhokoli patosu a bez křesťanských představ o apokalypse. Jako by si prostě příroda řekla: „OK, experiment s lidstvem nevyšel. Je to samozřejmě škoda, ale co už nadělám. Jede se dál.“
DŽ: Lze nějak zobecnit, do jaké míry vybrané texty odrážejí québeckou současnost a společnost?
EVB: Dystopie a horory vždycky odrážejí hlavní strachy a obsese společnosti. Zajímavé je, že se dnešní Québečané téměř necítí ohroženi „tradičními“ příčinami konců světa, jako jsou války nebo nukleární katastrofy. Když se podíváme na témata většiny dnešní literární produkce, jednoznačně převládají obavy z ekologické katastrofy, z nekontrolovatelných mutací nebo pandemií. Žádné patetické atomové hřiby, „jen“ mikroskopický virus nebo zpočátku neznatelná změna ekosystému.
DŽ: Existuje v Québecu jen jedna dystopie, nebo se dystopické texty původních obyvatel liší od textů jiných autorů? Je v něčem specifická například ekokritika antropocénu?
EVB: Konec antropocénu se objevuje často a samozřejmě souvisí s kritikou ekologických dopadů našeho života. Autorky a autoři domorodého původu jsou mnohem razantnější v odsuzování negativních dopadů západní civilizace na přírodu. Nechci přehánět, ale někdy mám pocit, že „konec světa“ v jejich románech odpovídá jakémusi příslibu „konce západního světa“. Právě proto chybí tragický patos a převládá ironické pojetí dystopií.
DŽ: Projevuje se u autorů z řad původních národů autorů nějak výrazně otázka dichotomie nature/culture?
EVB: Myslím, že současné romány – včetně těch dystopických – v sobě zahrnují silnou nostalgii po původní přírodě a krajině, která byla amerindiánům a Inuitům odcizena kolonizátory. To se poslední dobou projevuje i u québeckých spisovatelů. Mladé autorky, jako například Gabrielle Filteau-Chiba v loňském románu s názvem Encabanée, doslova „Uzavřena v chatě“, se symbolicky i fyzicky vracejí ke zkušenostem prvních národů a hledají v nich východisko z ekologické krize. Dochází zde tedy k zajímavému propojení dystopií a snů o ztraceném ráji.
DŽ: Liší se nějakým způsobem integrace domorodých spisovatelů do anglofonní kanadské literatury od způsobu, jakým se začlenili do té québecké?
EVB: Nejsem odbornicí na anglojazyčnou literaturu, takže tuto otázku nedokážu zodpovědět. Objektivně ale mohu říci, že anglojazyčné antologie a překlady tvorby prvních národů se začaly objevovat zhruba dvacet let před těmi frankofonními. Literární kritika zaměřená na tuto oblast má tedy značný náskok, který Frankokanaďané teprve dohánějí. Na druhou stranu mají druzí jmenovaní výhodu v tom, že se mohou částečně inspirovat závěry svých anglojazyčných kolegů.
DŽ: Jaké prvky a témata u amerindiánských spisovatelů převažují? Existují i témata nebo kulturní vzorce, které jsou pro jejich produkci příznačné?
EVB: Ohledně společných témat a identitárních vzorců bych byla velmi opatrná. I když se objevují pokusy o jakési kolektivní dílo nebo o prolínání mnoha hlasů, jež vytvářejí iluzi společného příběhu, jedná se jen o jednu specifickou část současné produkce, a z mého pohledu navíc ne vždy nejkvalitnější. Ti nejoriginálnější domorodí spisovatelé už si dokázali prosadit vlastní poetiku a vlastní soubor témat – samozřejmě platí to, co jsem řekla o společném dekolonizačním substrátu, nicméně ten v žádném případě nediktuje jednolitý styl nebo tematiku.
DŽ: Románová prvotina indiánské spisovatelky J. D. Kurness s názvem Pomstít tematizuje lov, který se přesouvá z přírody do města. Nakolik je pro tvorbu amerindiánských spisovatelů důležitá tato změna prostředí?
EVB: Domnívám se, že se jedná o jeden z důležitých předělů. Současní amerindiánští autoři nemohou donekonečna zpracovávat původní lovecké legendy svých předků, protože by upadli do neautentických folklórních stereotypů. Konkrétně Julie D. Kurness odmalička žije ve velkoměstě, studovala mikrobiologii a moderní francouzskou literaturu, miluje hollywoodské filmy, Michela Houellebecqa nebo Margaret Atwood, ráda čte fanfikce a hraje videohry… takže od ní těžko lze očekávat venkovský román nebo dobrodružství spojená s lovem sobů. Její život, stejně jako životy mnoha dalších potomků prvních národů, se od samého začátku rozvíjel ve městě.
DŽ: Myslíte si, že je pro tvorbu J. D. Kurtness častá sociokritická a ekokritická nota něčím typickým? Že činí její pohled originálním, když se kritika propojuje s cynismem?
EVB: Julie D. Kurtness má po mém soudu velký epický talent a dokáže psát velmi poutavé příběhy, které jsou zároveň plné ironie a černého humoru. Hlavní hrdinkou Pomstít je jakási mladá amazonka, kterou baví zabíjet lidi a která tento svůj koníček umně maskuje za ekokritický ideál: mstím se lidstvu za to, co dělá přírodě a zvířatům. Čtenář po celou dobu váhá mezi sympatiemi k této nevšední myslitelce a odporem k jejím kreativně sadistickým praktikám. Nejde o žádnou prvoplánovou společenskou kritiku, spíš o velmi chytře pojatou hru se čtenářovými očekáváními. Žádné moralizování, žádný aktivismus, zato pořádná porce „ozdravné absurdity“, jak píší dnešní kritici.
DŽ: Christiane Vadnais nebo Louis-Karl Picard-Sioui situují příběhy, které jsou pro číslo přeloženy, do vědeckého prostředí. Vyjadřují tím nějakou skepsi z vědy?
EVB: Skepsi jistě, ale zároveň i fascinaci. Navzdory veškeré kritičnosti k západnímu způsobu života prošla většina domorodých autorů québeckými nebo americkými univerzitami, a to často v přírodovědných oborech, medicíně a podobně. Stejně jako dnes „bílí“ autoři nemohou ignorovat amerindiánský pohled na svět, ani domorodí autoři se nemohou vyhnout konfrontaci s největším vyprávěním západního světa, kterým je právě věda.
DŽ: Jiným častým tématem dystopických textů je transhumanismus – najdeme ho u Vadnais, ale stejně tak v románu Zajíc měnivý Mireille Gagné. Kde se toto téma bere? Transhumanismus a téma biopunku zkoumá například i Margaret Atwood v trilogii MaddAddam. Jedná se o nějaký trend v kanadské literatuře?
EVB: Transhumanismus po mém soudu spojuje současné dystopie napříč kontinenty. Na jeho nejrůznější varianty jsem víceméně náhodně narazila nejen v kanadské a americké literatuře, ale také u francouzských, belgických, italských, polských, ruských, korejských nebo japonských autorů. Co mi ale připadá velmi originální, to je opět jakýsi ironický odstup. Například ve Faunech spisovatelky Christiane Vadnais lidé postupně mutují, obrůstají peřím nebo šupinami, jejich fyziognomie se mění a na konci románu někteří hrdinové prostě odlétají, aniž by se jakkoli naznačilo, proč se tak děje nebo zda se jedná o realitu či halucinaci. Lidský, živočišný a rostlinný svět zkrátka spontánně splývají v jakousi novou entitu, která je nestranně konstatována, jako by se podobný vývoj dal automaticky očekávat.
Eva Voldřichová Beránková
Eva Voldřichová Beránková (* 1975, Plzeň) vystudovala francouzskou filologii na Filozofické Fakultě Univerzity Karlovy a následně pokračovala v doktorátu v režimu cotutelle mezi UK (románské literatury) a Sorbonne-Université (slovanské literatury). Působí jako profesorka na Ústavu románských studií FF UK, v jehož rámci řídila oddělení Francouzské filologie. Odborně se specializuje na moderní francouzskou a frankokanadskou literaturu, literární teorii, vztahy mezi literaturou a filosofií, dějiny frankofonního filmu a gender studies v kanadském kontextu. Vydala čtyři odborné monografie, editovala přes deset kolektivních monografií a je autorkou desítek kapitol v knihách a článků v českých i zahraničních časopisech. Česky jí vyšla monografie Učiňme člověka ke svému obrazu: Pygmalion, Golem a automat jako tři verze mýtu o umělém stvoření (nejen) v Budoucí Evě Villierse de l’Isle Adam (2012).
Dalibor Žíla
Dalibor Žíla (* 1989, Brno) je doktorand v oboru románská literatura na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Specializuje se na québeckou literaturu, zejména na dystopie. V disertační práci se věnuje obrazu konce světa v současném québeckém románu. Publikuje zejména ve francouzštině.