Rozhovor s Alicí Flemrovou vedla Olga Pavlova
Překladatelka bezmála osmdesáti titulů a bývalá vysokoškolská pedagožka Alice Flemrová se pustila do nového ambiciózního projektu – založila nakladatelství Meridione, jež se bude zaměřovat na literaturu z jihu. Za svou kariéru nabyla nejen překladatelské zkušenosti, ale i potřebné kontakty na evropském knižním trhu, proto se konkurence zavedených knižních domů neobává.
Olga Pavlova: Jak vás napadlo založit v dnešní době nakladatelství, které se bude zabývat literaturou z jihu s důrazem na italsky psané texty?
Alice Flemrová: Zas tak čerstvý nápad to není. S myšlenkou jsem si pohrávala ještě během působení na Filozofické fakultě, kde jsem se dlouho věnovala italské literatuře a filmu. Zdálo se mi, že chybí systematická knižní řada. Dnešní nakladatelství často vybírají tituly s bestsellerovým potenciálem, vezou se na vlně úspěchu, ale chybí edice italské literatury, kterou by drželo pohromadě něco víc než pouhý komerční záměr. Nejde mluvit paušálně, například Rubato, Dokořán či dybbuk se pouštějí do překladů z italštiny bez vidiny velkého finančního přínosu. I jiní nakladatelé vydávají kvalitní italské autory a případně se pokoušejí vrátit jména minulého století, ale chybí koncepce, nemáme tu žádnou italskou knižnici – to byl první důvod. Druhý důvod souvisel s tím, že jsem se rozhodla odejít z fakulty – a říkala jsem si, že fungovat jenom jako překladatelka na volné noze mi nestačí. A třetí důvod spočíval v tom, že jsem si začala všímat některých alarmujících tendencí v knižním provozu. Překladatelé si některá práva vydobyli, spoustu užitečné práce odvádí Překladatelé Severu nebo Obec překladatelů, mnozí nakladatelé ale čím dál tím víc vnímají knihu pouze jako produkt: začínají rozhodovat o tom, jak se bude jmenovat, bez ohledu na doporučení překladatele, doprovázejí ji hloupými či příliš podbízivými anotacemi. Zhoršila se kvalita grafické podoby, typografie. Velmi často knihy sázejí začátečníci či diletanti a nutí překladatele upravovat text skoro na každé stránce, jelikož ho neumějí zlomit. Spousta věcí mě začala rozčilovat, tak jsem si říkala, že bych to zkusila dělat sama a po svém – a to i s rizikem, že to nemusí dopadnout dobře. Za pokus mi to stojí.
OP: Italsky mluví deset procent světového obyvatelstva a překlady z italštiny se v České republice nacházejí na šestém místě v pořadí četnosti. Jaké postavení má italská literatura na českém trhu?
AF: Vůbec se jí nevede špatně. Když jsem začínala překládat, situace byla mnohem horší.
OP: Ano, v posledních několika letech vychází okolo sta titulů ročně.
AF: Ale jen cirka desetinu z toho tvoří tituly, o kterých se mluví a které zanechají stopu. Každopádně jsem ráda, že se řady překladatelů z italštiny rozrůstají, nezřídka jde o naše bývalé studenty a doktorandy. Ze starší generace je třeba zmínit zásluhy Jiřího Pelána a Kateřiny Vinšové. To jsou opravdu velká jména a špičkoví překladatelé.
OP: Říkáte, že vám na českém trhu chybí ucelenější koncepce italské literatury. Jaká je ta vaše? Co všechno plánujete vydat?
AF: Náš čistě italianistický start je motivován privátním přáním připomenout v České republice klasiky 20. století. Minulé století bylo pro italsko-české vztahy neblaze postižné nejdřív fašismem, potom komunismem a významná jména se sem dostávala buď zkresleně a s nějakou nálepkou, anebo se sem kvůli cenzuře nedostávala vůbec. Už dříve jsem se pokoušela vrátit na knižní pulty Itala Sveva nebo Luigiho Pirandella. Například v Argu se mi podařilo vydat Elsu Morante, ale těch jmen, která čekají na svou druhou šanci, je mnohem víc. Chceme uvádět i autory, které tady skoro nikdo nezná. Na svou českou premiéru kupříkladu čeká zakladatel queer literatury v Itálii Pier Vittorio Tondelli. Zemřel na začátku devadesátých let na AIDS. Stal se obětí neinformovanosti tehdejší společnosti o šíření téhle nemoci. Podařilo se mu rozjet několik skvělých projektů a vnést novou krev do italské literatury, která na začátku osmdesátých let nebyla v dobré kondici. Podobným případem bude italská spisovatelka se španělským jménem Alba de Céspedes. V padesátých letech psala velmi odvážné texty. Zamýšlí se v nich nad právy žen, zároveň nepochybně patří do velké literatury. Chystáme se na Raffaela La Capriu, klíčového neapolského autora, ve kterém našel zalíbení režisér Paolo Sorrentino, jehož jsem také překládala. Ten má ve Velké nádheře postavu spisovatele Jepa a mnozí si myslíme, že odkazuje právě na La Capriu. Už léta sleduju i nejnovější tvorbu a hodlám v tom pokračovat. Chceme vydat autory, o kterých se hodně mluví, ale ne v souvislosti s mainstreamem. Mezi pozoruhodné tvůrce patří spisovatelé Gian Marco Griffi nebo Giulio Mozzi, kteří se svou tvorbou v dnešní v Itálii naprosto vymykají.
OP: Máte v plánu se zabývat i komerčně úspěšnějšími žánry?
AF: Myslím, že vlna vyprávění o sobě už všechny unavuje, stejně jako velké rodinné ságy. Když už autobiografie nebo autofikce, mají být psány lidmi, kteří za sebou mají opravdu silný životní příběh nebo jsou to dobří pozorovatelé a klíčoví svědci… Připravujeme například životopis významného fotbalového trenéra Zdeňka Zemana, protože je krásně napsaný a Zdeněk Zeman je skutečná legenda. V Itálii platí za jednu z nejinteligentnějších osobností sportu. Vyprávění začíná v Praze a je zajímavé číst, jak se kluk z Podolí dostane do Palerma. A také se chceme pokusit o prosazení detektivek z jihu.
OP: Zmínila jste Elsu Morante, v češtině přitom ještě nevyšly její básně. Hodláte se věnovat i poezii?
AF: Nevyšly a je to škoda. A v rukávu mám některá další jména. Ráda bych vydala básně Antonie Pozzi a Jiří Pelán by rád připravil edici Belliho sonetů nebo průřez poezií Alda Palazzeschiho. Zároveň vím, že prodávat poezii je setsakramentsky nevděčný úkol.
OP: Vypadá to, že máte co dělat v následujících pěti až deseti letech. Nebojíte se konkurence ze strany jiných nakladatelů při vyjednávání o autorských právech?
AF: Ani ne – myslím, že oni půjdou po něčem jiném. Troufám si říct, že máme dobrou vyjednávací pozici, protože mě hodně agentů zná osobně. Navíc už jsme si dost práv ošetřily předem.
OP: Znamená to, že už Alice Flemrová nebude překládat pro jiné nakladatele?
AF: První roky rozhodně nebudu stíhat. Dodělám nasmlouvané knihy a končím.
OP: Meridione ale není nakladatelství jedné překladatelky. Oslovujete potenciální spolupracovníky z řady profesních kolegů, nebo jde převážně o vaše studenty?
AF: Zatím samozřejmě v rámci nakladatelství všechny tři překládáme, abychom ušetřily. Když začínáte, musíte investovat peníze, čas a práci. Jinak už jsem jednala s lidmi, kterých si jako překladatelka vážím, ať už jsou to moje kolegyně a kolegové, či bývalí studenti. Navázala jsem spolupráci s Kateřinou Vinšovou, se kterou se léta přátelíme, se svými bývalými doktorandkami Pavlou Přívozníkovou a Helenou Lergetporer a jednám s Marinou Feltlovou. Zatím to jede na bázi důvěry a přátelství.
OP: Zmiňujete, že jste tři – s kým jste nakladatelství založila?
AF: Jsme společnost s ručením omezeným, máme tři vklady. Nakladatelství patří ještě mé dceři a jiné mé bývalé doktorandce Monice Štefkové, která se zaměřuje na překlady knih pro děti.
OP: Z různých důvodů jste nebyla spokojena s praxí některých nakladatelů, ale měla jste jistě i dobré zkušenosti. Proč jste se nepustila do zakládání vlastní edice v rámci již fungujícího podniku?
AF: Měla jsem k tomu blízko v Pasece. Tehdy tam ještě působil příkladný redaktor Milan Macháček, ale bohužel těžce onemocněl a velmi záhy nás opustil. Edici musíte budovat s někým, kdo vám dá volnou ruku a kdo má podobný literární vkus či múzické cítění, či jak to přesně pojmenovat. Takže jsem si nakonec řekla, že už jsem moc stará na nekonečná dohadování a že si radši zkusím věci dělat po svém.
OP: Předpokládám, že do toho započítáváte i férové ohodnocení. Co to pro vás jako zkušenou překladatelku a redaktorku znamená? A kolik by měl dostat překladatel, redaktor a kolik zástupci jiných profesí, které se na výrobě knih podílí? Kolik si má nechávat nakladatel?
AF: Tohle nás pálí všechny a je to opravdu náročná rovnice. Více než poloviční odměnu dostává distributor a koncový prodejce a u překladových titulů pak z toho, co vám zbyde, ještě vyplácíte procenta držiteli licence. Potom už to nejde udělat tak, aby byl férově ohodnocen překladatel, redaktor, grafik, typograf a nepřišli jste v tu ránu na buben. Když dávám překladateli dvě stě za normostranu, vím, že je to málo. V případě obdržených grantů odměnu vytáhnu třeba až na dvě stě padesát – pořád to není moc, ale už je to částka, za kterou se nemusím stydět. Dát víc je ale pro začínajícího nakladatele likvidační. Jenže ona i některá dobře zavedená nakladatelství dál nabízejí horní hranici za překlad sto osmdesát korun a odmítají ji zvýšit. Myslím si, že redaktor by měl dostávat aspoň osmdesát korun za normostranu, ale nejde tu nastavit paušál. Navíc každý dělá chyby, každý něco přehlédne a dobrá redakce se musí dělat kolací s originálem, i když od toho dneska spousta nakladatelů upouští. Všem nám jde ale snad o to, aby byl výsledný překlad pěkný a věrný – což samozřejmě neznamená doslovný. Velký problém zůstává na straně velkých nakladatelů či malých nakladatelů zastřešených velkými „domy“: čím jsou větší, tím dávají míň. Nabízejí například dvacet pět korun za redakci jedné normostrany a diví se, že to nikdo nechce dělat, nebo to někdo odflákne a podle toho pak ty knihy vypadají. Dvacet pět za stránku je málo i pro korektora, kterému ale dávají například jen deset korun. Ideální by bylo, kdybych mohla dát překladateli alespoň od dvou set padesáti do tří set a redaktorovi třeba osmdesát až sto. Ale v tuhle chvíli si to bohužel nemůžu dovolit.
OP: Není dnešní situace výsledkem toho, že jsou knihy v České republice dlouhodobě příliš levné?
AF: Je, ale systém je nastavený tak, že si lidi pořád neuvědomují, že někde za cenu knihy mají dvě kávy. Ani výchova čtenáře není na nejlepší úrovni. Kniha má být trvalou hodnotou, hezkým artefaktem. My naopak máme v porovnání s tištěnou knihou velmi drahé e-booky, jinde je mají výrazně levnější. Já bych to lépe diferenciovala a zdůrazňovala, že za tištěnou knihu je potřeba si připlatit.
Alice Flemrová
Alice Flemrová (* 1970, Praha) vystudovala malbu na pražské SUPŠ, pak ale zamířila na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde si udělala doktorát z románských literatur. Prosadila se jako překladatelka italské beletrie a v roce 2020 získala Cenu Josefa Jungmanna. Na domovské fakultě dlouhá léta přednášela italskou literaturu a film a snažila se v Česku šířit povědomí o italské kultuře, za což v Itálii převzala Premio Martoglio a Premio Flaiano. Na sklonku roku 2022 spoluzaložila nakladatelství Meridione.