Rozhovor s Georgim Gospodinovem vedl a z bulharštiny přeložil Ondřej Zajac
Další z textů bulharského spisovatele Georgiho Gospodinova, oceňovaný román Časokryt, vyšel minulý rok v českém překladu Davida Bernsteina. Z amnézie, již protagonista Gaustin nejprve léčí individuálně v klinikách minulosti, se v něm stává kolektivní epidemie a evropské vlády vyhlašují celospolečenská referenda o preferovaném historickém období, v němž by zakotvili bezčasou přítomnost. O iluzornosti a nebezpečí takové představy opakování dějin, o tom, jaké období lidé nejčastěji volí, i o mezigeneračním pochopení promlouvá Georgi Gospodinov v rozhovoru s balkanistou Ondřejem Zajacem.
V Bulharsku vyšel váš román Časokryt už téměř před pěti lety, v roce 2020, ale pro české čtenáře jde o novinku, které samozřejmě největší reklamu udělalo to, že získala Bookerovu cenu, vůbec první pro bulharského autora. Jako mladý spisovatel, student literatury… snil jste o tom, že jednou dostanete cenu podobné prestiže? Mají to spisovatelé společné? Sní o Man Bookerovi jako fotbalisté o Zlatém míči, který pro Bulharsko získal Christo Stoičkov?
Když píšu knihu, toužím po jediném – najít správná slova a dát formu tomu, co je bez formy, ale existuje kolem nás. Může to být smutek ve tři odpoledne, nevysvětlitelná radost nebo pocit zázraku. Při psaní myslím jen na to, jak ty neviditelné věci spojit se slovy, která znám. Samozřejmě je hezké vidět svá slova vytištěná, jak oslovují další lidi. Je příjemné vidět je oceněná. Ale nejkrásnější je, když dostanete dopis od čtenáře nebo vás někdo zastaví na ulici a řekne – vrátil jste mi dětství nebo vzpomínky na dětství nebo – po téhle knize chci zase žít. To mě potěšilo nejvíc.
Než začneme mluvit o nové knize, je vhodné připomenout, co z vašeho díla vyšlo v češtině už dříve, respektive co Časokrytu předchází. I kdyby jen proto, aby se čtenáři seznámili s navracejícím se protagonistou Gaustinem nebo aby si propojili vaši fascinaci časem, pamětí, bezdomovci… Jak byste je jako celek představil?
Přestože jsou žánrově odlišné, všechny spolu jistým způsobem souvisejí a pojednávají o různých stránkách témat, která mě vždy zajímala. Připadá mi zajímavé psát o věcech, které se nestaly, ale byly součástí našich tužeb, i o tom, že nás formovaly víc než to, co se skutečně stalo. Rád píšu o paměti a plynutí času, míchám všední a vznešené, vyprávím o odpoledních…
V Časokrytu doslovně naplňujete frázi, že historie se opakuje. Ve vašem románu přirozeně stárnou a zapomínají lidé všech zemí a sociálního statusu. Ale zapomínají podobně i diktatury?
Časokryt je román o osobní i o kolektivní amnézii. Národy také stárnou a zapomínají. V takovou chvíli se objevují populisté a prodávají novou, falešnou paměť. V románu jim říkám „dealeři minulosti“. Jsou to lidé, hlavně politici, kteří obchodují s nebezpečnou drogou minulosti. Každá totalitní ideologie a každý nacionalismus nejprve paměť vymažou a pak do ní naroubujjí novou, hrdinskou. Když budu parafrázovat Hérakleita: nikdo nemůže dvakrát vstoupit do stejné minulosti. Také nelze žít věčně v románových klinikách minulosti. Proto výzvy k tomu, abychom byli „opět velcí“, vedou jen k roztržkám a válkám.
V knize je tento strach ze ztráty paměti, a tedy ztráty sebe sama, velmi výrazný. A je zřejmě známý lidem po celém světě. Přesto se nemohu zbavit dojmu, že dobře procítit to člověk může až od určitého věku. Ještě před deseti patnácti lety by mě to nejspíš ani nenapadlo. Jaké reakce kniha vyvolává u mladších generací?
Mladší čtenáři jsou pro mě tím nejkrásnějším překvapením. Člověk si pamatuje nejen to, co zažil, ale i to, o čem poslouchal nebo o čem četl, zvláště když se to dělo prostřednictvím empatie. Někdy mám pocit, že si mladí lidé „pamatují“ mnohem víc než my. Líbilo by se mi, kdybychom si s nimi více povídali, kdybychom našli společný jazyk a společné knihy. Jedny z nejhezčích ohlasů na Časokryt mám právě od mladých lidí.
V posledních letech se hodně mluví o dědičných traumatech a děděných vzpomínkách. Známé jsou příklady válečných traumat u poválečných generací. Mnoho postav z vašeho románu působí, jako by se snažily podvědomě se zděděným traumatem pracovat, ale přitom všichni myslí výhradně na sebe. Především u starších hrdinů mi pak chybí obvyklý přístup: „Děláme to proto, aby se naše děti měly líp.“
S tím tak docela nesouhlasím. Ano, když člověk ztratí paměť, když trpí těžkou demencí nebo Alzheimerovou chorobou, nemůžete po něm chtít, aby se o vás staral – musíte se postarat vy o něj. A v tomto smyslu ho ani nemůžete obviňovat ze sobeckého myšlení, protože nepozná své vlastní ego a nemá možnost poznat vás. Ale v románu je spousta příběhů, kdy si lidé s traumatem z války zachovávají citlivost vůči svým dětem. Moje nová kniha Zahradník a smrt, která se právě překládá do češtiny, je právě o tom – o myšlení a péči generace našich rodičů.
Různá traumata se prolínají celou vaší prozaickou tvorbou. Jak je možné s tolika traumaty mytologizovat dětství? A jak na vás vůbec působí zobecňování různých mýtů v dnešní kultuře?
Za předpokladu, že mytologie je dětství světa, můžu klidně říct, že dětství je přirozenou mytologickou fází našeho lidského života. Všichni jsme emigranti z vlasti svého dětství a na toto trauma nikdy nezapomínáme. Návrat ke vzpomínkám na dětství může být léčivý. Je to jediné období, které dokazuje, že jsme přece jen byli nevinní. Velmi rád o tom přemýšlím a píšu.
Předpokládám, že to slýcháte od čtenářů ze všech zemí, ale nakolik se s vámi shodují, pokud jde o výsledky románového referenda? Máte více reakcí typu „přesně takhle by to u nás bylo“, nebo naopak „to by se nikdy nestalo“? Já bych dal za Českou republiku ruku do ohně, že by v referendu vyhrála první republika, dvacátá léta, na Slovensku bych vsadil na devadesátá léta.
Když představuji Časokryt v různých zemích, sehráváme někdy s diváky takové improvizované referendum a bývá to velmi zajímavé. Všechny předpoklady o „nejšťastnějším“ období, které bude vybráno, jsou samozřejmě mé osobní pocity, přestože stojí na poměrně podrobném výzkumu. Nejčastěji lidé hlasují pro dobu svého mládí. Pochybuji, že z první republiky zůstalo dost voličů. Kromě toho, když vybíráme jedno desetiletí, měli bychom myslet také na dobu, která přijde po něm. Takže s vámi nebudu tak docela souhlasit. Snad nebudeme muset taková referenda dělat, abychom se přesvědčili.
Ale pravda je, že první republika měla obrovské kouzlo v lidech: T. G. Masaryk, bratři Čapkové, Devětsil a Konstantin Biebl, katoličtí autoři jako třeba Jan Zahradníček… Není to u nostalgie všeobecný problém? I vy máte slabost pro dvacátá léta, minimálně pokud jde o literaturu, ale mělo by to smysl bez Penča Slavejkova nebo Peja Javorova?
Iluze, že můžeme dvakrát vstoupit do jednoho období, je jen iluze, zato velmi nebezpečná. Začátek století se zdá být velmi podnětný přinejmenším díky literatuře a kultuře, ale vzdal by se někdo, kdo by se do něj chtěl vracet, svého telefonu, některých léků nebo svého instagramu?
Přiznávám, že přímo pro vás bych stoprocentně vybral devadesátá léta. Svoboda, překlady světové literatury a filosofie, obrovské množství nových informací, a především doba literárních experimentů a mystifikací. Pokud jde o vaše texty, mám je asi navždy spojené s devadesátkami. V podstatě o celé vaší próze se mluví jako o postmoderní, ale nebylo pro takové psaní lepší publikum před třiceti lety?
V tom máte pravdu. Ale devadesátá léta patřila k nejdůležitějším rokům nejen pro mě, nýbrž pro všechny lidi ve východní Evropě. Měl jsem to štěstí, že mi bylo lehce přes dvacet, když padla Zeď, a mohl jsem zažít všechnu naději i následující zoufalství. Měli jsme svobodu objevovat svět, mluvit novými způsoby, vymanit se ze stereotypů. Pojem postmoderna je poměrně omezující; my jsme se prostě cítili svobodní a plní fantazie.
Už jsme naznačili, že Gaustin, hlavní postava Časokrytu, je českým čtenářům dobře známý. Prozaická sbírka I drugi istorii dokonce vyšla pod názvem jedné z povídek – Gaustin neboli člověk s mnoha jmény. Někteří čtenáři jsou rádi, že potkávají starého známého, a jiní jsou naštvaní, protože mají pocit, že některé pasáže už četli. O Gaustinovi jste často mluvil i v rozhovorech, tentokrát jste ho postavil do centra vyprávění. Je po Časokrytu mrtvý, nebo se ještě vrátí?
Gaustin je to naše alter ego, ne pouze moje, které má schopnost zasahovat do toku času a dělat všechno to, co my kvůli svému omezenému tělu dělat nemůžeme. Prošel všemi mými knihami, ale v Časokrytu se opravdu dostal příliš daleko, jeho obsese se příliš zvýraznily. Nejenže vytváří své kliniky minulosti, ale chce obnovovat, vracet minulost sem a teď. V jednu chvíli dokonce přišel s myšlenkou, že to on si vymyslel mě, abych já mohl vymyslet jeho. Nevím, jestli mu to dokážu odpustit. (Smích.) Ale Gaustin se vždycky odněkud nečekaně objeví, takže člověk nikdy neví.
V češtině vyšly vaše básně, povídky i romány Přirozený román, Fyzika smutku a nyní Časokryt. Co z toho, co naopak přeloženo nebylo, byste v češtině měl nejraději?
Jsem rád, že jste přeložil moji první básnickou sbírku Lapidárium i že vyšly mé povídky a romány v překladech Ivany Srbkové a Davida Bernsteina. Stejně tak by mě však potěšilo, kdyby vyšly eseje Nevidimite krizi (Neviditelné krize) z roku 2012, protože se domnívám, že doba, ve které žijeme, neustále hledá svá vysvětlení. Stále méně rozumíme tomu, co se kolem nás tak rychle odehrává. Moje kniha je o těchto neviditelných krizích smyslu, deficitu empatie a deficitu budoucnosti. Ty jsou někdy důležitější než dobře viditelné krize ekonomické nebo politické. V posledních letech jsem se esejistice hodně věnoval, protože na to, co se kolem nás děje, zkrátka musíme reagovat.
U nás doma se o tvorbě Georgiho Gospodinova vždy mluvilo a mluví, moje žena psala diplomku o vašich divadelních hrách, já o vaší poezii. Vezměme to tedy postupně – obě hry, D. J. i Apokalypsa přichází v šest večer, jsou už poměrně staré, dvacet a patnáct let. Vracíte se k nim někdy? A uvidíme ještě někdy nějakou novou hru, nebo už je drama uzavřená kapitola?
Děkuji za tuto otázku. Podobně jako poezie je i divadlo moje stará láska. Některá témata mých dalších knih se objevují nejprve v divadelních hrách, zejména ve druhé, Apokalypsa přichází v šest večer. Ta byla nedávno inscenována v Mexiku, takže její život pokračuje. Příští rok v Bulharsku pravděpodobně uvedeme na scénu divadelní podobu Fyziky smutku. Takže nic není jisté – jestli se mi v hlavě zrodí nová hra, napíšu ji.
A na závěr moje milovaná poezie. Lapidárium je vaše nejstarší vydané dílo. Připomene vám ho ještě občas někdo? Já si ho zamiloval na první přečtení, ale kritikou je hodně upozaďováno, respektive ho zastiňuje vaše další tvorba. A to včetně poezie – Třešeň jednoho národa byla přijata tak skvěle, že se na Lapidárium téměř zapomnělo.
Jako první kniha bude mít Lapidárium v mém srdci vždy vyhrazené místo. Vyšla v roce 1992, na samém počátku devadesátých let. Většinu těch krátkých básní jsem psal na zadní stranu autobusových jízdenek, abych si vypěstoval disciplínu ve stručnosti. Je v nich samozřejmě patrný vliv východní filosofie a poezie. Nedávno se o té sbírce hovořilo například na jedné diskusi o Přirozeném románu, takže ano, občas ji někdo připomene. Minimalismus a fragmentárnost mé první sbírky se navždy staly součástí stylu, jakým jsem psal všechny své další knihy. Poezie je pro mě obzvlášť důležitá a projevuje se i v románech. Básně píšu dál a jednoho dne je zase vydám.
Georgi Gospodinov (* 1968, Jambol) vystudoval bulharskou filologii na Sofijské univerzitě. Od roku 1995 působí jako literární vědec v tamním Ústavu literatury. Je redaktorem časopisu Literaturen Vestnik (Literární noviny), týdeníku Dnevnik (Deník) a oxfordského časopisu Orient Express. Píše poezii i prózu a vydal také dvě dramata, komiks či knihu esejů. V češtině vyšla jeho sbírka povídek I drugi istorii (A další příběhy, 2001, č. Gaustin neboli člověk s mnoha jmény, 2004), próza Estestven roman (1999, č. Přirozený román, 2005), debutová sbírka básní Lapidarium (1992, č. Lapidárium, 2009) a romány Fizika na tăgata (2011, č. Fyzika smutku, 2018) a Vremeubežište (2020, č. Časokryt, 2024). Za poslední jmenovaný získal Mezinárodní Bookerovu cenu a rovněž evropskou cenu Strega. Jeho posledním dílem je román Gradinaryat i smŭrtta (2024, č. Zahradník a smrt, vyjde 2025).
Ondřej Zajac (* 1982) vystudoval bulharistiku a serbistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Překládá z bulharštiny a z polštiny, knižně vyšly sbírky poezie Lapidárium (2009) Georgiho Gospodinova, Sutrinta na kartoigrača (2008, č. Ráno hráče karet, 2013) Kristin Dimitrové, Antologia wierszy ss-mańskich (2011, č. Antologie esesáckých básní, 2015) Piotra Macierzyńského i sbírka povídek Ima li koĭ da vi obich (2009, č. Máte někoho, kdo vás miluje?, 2015) Kalina Terzijského. Působil jako redaktor časopisu Psí víno a nakladatelství Petr Štengl. V současnosti pracuje jako učitel češtiny pro cizince se zaměřením na polské studenty, několik let učil na Univerzitě v Lodži.