6/2025 – Jsem loď a moje trápení je moře

Úvodník

Literatura ze zemí bývalého Britského impéria od počátku nového tisíciletí přímo přetéká potopami. Pod hlavičku velké vody se ale schová mnohé: od variací biblického motivu potopy jako trestu nebo absolutního konce a odkazů na Noemovu archu přes dystopické vize zatopené Evropy a postapokalyptické sci-fi až po literární reflexe skutečných záplav. Právě v různorodém anglofonním literárním prostředí v souvislosti s tím, jak jsou zpracované potopy, ostře vystupují odlišnosti mezi jeho centrem a periferiemi. Zatímco u autorstva z bohatších zemí globálního Severu se potopa objevuje spíše v rámci dystopií jako nadcházející apokalypsa nebo alegorická figura, v literatuře z bývalých kolonií a zemí globálního Jihu závažněji zasažených klimatickými katastrofami již nyní nalezneme spíše konkrétní potopy a příběhy o sociálních dopadech environmentálních katastrof. Toto napětí mezi doslovností a metaforou odráží nerovnoměrné rozdělení dopadů probíhající klimatické krize.

Esej Missouri Williams zkoumá etický rozměr metafor potopy ve světě, kde o reálné povodně není nouze. O tom, jak různě čtenářstvo vnímá skutečné a figurativní potopy, jsme si povídaly s teoretičkou překladu a překladatelkou Lucelle Pardoe. Apokalyptický scénář záplav v metropoli Spojených států nastíní Kim Stanley Robinson. Důraz na celo­společenské dopady katastrofy, které jsou pro Robinsona charakteristické, se zcela vytratí v úryvku z pera Sarah Moss, jejíž postavy utíkají před hrozbou magické potopy na skotském jezeře do bezpečí svých osobních příběhů. V dystopické vizi zaplavené Velké Británie od Megan Hunter můžeme opět sledovat důraz na subjektivní prožívání a rezignaci na ucelenou zprávu o společnosti. Povodeň Monique Roffey není dystopií budoucnosti, ale příběhem o uzdravení toho, co už se stalo během konkrétních záplav na Trinidadu. Namwali Serpell se zase ve svém historickém románu ze Zambie nebojí celospolečenských výpovědí. Ukazuje, jak se osobní příběhy slévají v dějiny a upozorňuje na koloniální rozměr biblického motivu o Noemově arše. K němu se nakonec vrací i mohawská básnířka Natalie Diaz, která ohledává možnosti záchrany z všemožných životních potop, v nichž se nakonec podle všeho člověk musí naučit plavat.

V příštím čísle se budeme věnovat tématu identity v argentinské literatuře.

Veronika Korjagina