Martina Mecco
Jméno Vanessy Springory (* 1972), jedné z čelných představitelek současné francouzské literatury, není českým čtenářkám a čtenářům neznámé. Roku 2021 tuto spisovatelku a nakladatelku uvedlo do tuzemského prostředí nakladatelství Host, když v překladu Tomáše Havla vydalo její tehdy rok starý debut Svolení. Letos v lednu publikovala Springora ve francouzském originálu svůj druhý román Patronyme (Patronymum). V próze, která se opět pohybuje na pomezí memoáru, autobiografie a autofikce, se zabývá znovuobjevováním jedné větve svých kořenů, již nachází v moravském Zábřehu.
V prvním románu Springora zpracovala traumatický zážitek – zneužívání, kterého se na ní od jejích čtrnácti let dopouštěl francouzský spisovatel Gabriel Matzneff. Tematizací násilí navázala na proud, který je v současné francouzské literatuře silně přítomný, jak dokládají kupříkladu dnes již slavné romány Édouarda Louise, zejména Dějiny násilí (2016, č. 2019). Svým druhým románem pak nejen že rozšiřuje hranice autofikce, ale zároveň vstupuje do diskuse o dějinách, zasazujíc ho do širšího a složitého historického kontextu střední Evropy 20. století, konkrétně do doby Protektorátu. Ostatně i návrat do kraje původu v posledních dvaceti letech představuje důležitou tendenci – zmínit lze Návrat do Remeše (2009, č. 2019) Didiera Eribona nebo Pays perdu (Ztracené vesnice, 2003) Pierra Jourda. Jako u Eribona, kde touha po návratu do rodného města vychází ze smrti autorova otce, je i zde smrt otce „casus belli“. Springora však na rozdíl od Eribona neví, kam se vrátit, a (současnou i minulou) topografii vlastních kořenů musí teprve rekonstruovat.
Návrat a objevování kořenů vychází z neschopnosti vysvětlit si etymologii vlastního příjmení. Kromě jisté asonance s příjmením Kundera totiž autorka nemá žádné vodítko. Jak sama tvrdí, jméno představuje prvotní násilí, kterému je člověk vystaven už při narození. V jejím případě je to pak právě toto neznámo, co násilně působí na vnímání vlastní identity a vyvolává krizi, s níž se nelze vyrovnat jinak než návratem. Přitom se nejedná o čin, který by násilí překonal či zhojil, ale tváří v tvář odhalení identity dědečka z otcovy strany ho spíš zostřuje. Josef Springer, sudetský Němec, byl totiž příslušník wehrmachtu. V topografii rodiny tak autorka zažívá skutečný střet s násilím minulosti – a ten záhy vede ke krizi vzpomínky z dětství.
Při návratu do Zábřehu, německy Hohestadtu, se Springora nevědomky zapojuje do diskuse, která je v české společnosti stále aktuální – a sice k otázce česko-německých vztahů. Kromě významu, který toto téma má v rámci akademického zkoumání, se tematizace objevuje i v beletrii – připomeňme alespoň dobře známá díla Radky Denemarkové, Jaroslava Rudiše nebo Jakuby Katalpy. Román Vanessy Springory v tom hraje specifickou roli, neboť je psán z perspektivy někoho, kdo žije mimo daný prostor, a nabízí tak „jiný“ pohled – pohled člověka, který se s generačním odstupem snaží nalézt v sudetské oblasti původ svého jména. K česko-německé linii se zároveň přidává osa česko-francouzská.
V rámci česko-francouzských vztahů se často hovoří o vzájemném kulturním ovlivňování obou umělecko-literárních kontextů – o apollinairovském „chodci“ Prahou či vlivu bretonského „skleněného domu“ na Vítězslava Nezvala. Zkušenost Springory v Zábřehu, její procházení místem původu, však nemá nic společného s estetikou chůze městem, ale spíše ukazuje generační trauma a násilí „nevyřčeného“. Springora napsala román, v němž se hledání vlastní identity v komplikovaných prasklinách dějin střední Evropy po druhé světové válce propojuje se složitou strukturou odkazů na jiné autory, kteří své jméno spojili s pojmem „překračování hranic“ – Kafku, Gombrowicze, Zweiga a Kunderu. Nezbývá než doufat, že se brzy dostane i k českým čtenářkám a čtenářům.