Barbora Vacková
Besson, Philippe. Nech těch lží.
Z francouzského originálu Arrête avec tes mensonges (2017) přeložila Markéta Krušinová.
1. vydání. Praha: Paseka, 2024. 157 stran.
Vše začalo jedním letmým zahlédnutím. Mladý muž v hotelové hale mizí v davu kolem něj – tento výjev stačil, aby se mysl ponořila do dávných vzpomínek na čas plný touhy, vášně, ale také strachu a samoty. Zatím poslední přeložený román Philippa Bessona nás zavádí do Francie osmdesátých let, do jednoho konkrétního malého města a jednoho konkrétního období autorova mládí. Besson, který zde sám sebe vykresluje jako slavného a etablovaného spisovatele, vypravuje příběh, v němž pravá láska svádí boj s krutou realitou společenských konvencí.
Píše se rok 1984 a mladý Philippe se prvně střetává s prožitky lásky na pozadí neúprosných konvencí francouzského maloměsta. O své homosexualitě ví, stejně jako ví, že o ní nesmí mluvit. Vztah s mužem by znamenal obrovské riziko, o nic jiného však nestojí. Předmětem jeho zájmu se stává Thomas Andrieu. Vždy perfektně připravený, slušný a spořádaný Philippe je bezmezně zamilován do tajuplného, mlčenlivého chlapce. Ten kolem sebe má stále skupinu přátel, ale zdá se, jako by mezi nimi i tak zůstával sám. Přesvědčení o Thomasově nedostupnosti zmizí jednoho zdánlivě všedního odpoledne. Thomas pozve Philippa na oběd a strohým návrhem zahajuje vztah, který oba poznamená mnohem více, než si v danou chvíli dokáží představit.
Pozorujeme, jak za zavřenými dveřmi tělocvičny, skladu na nářadí či chlapeckého pokoje vzniká pevné pouto založené zprvu na fyzické přitažlivosti, jež se však postupně mění v hlubokou emoční vazbu. Besson se neoddává pouhým idealizovaným nostalgickým vzpomínkám, nýbrž staví tyto silné prožitky do kontextu doby, ve které být otevřeně queer na maloměstě představovalo jisté vyloučení ze společnosti a tolerováno to bylo (pokud vůbec) pouze za zavřenými dveřmi vlastního domu. Naivní Philippe postupně ztrácí bezprostřednost a přistupuje na Thomasovu obezřetnou hru plnou tajemství, strachu a ticha.
Celým textem prochází dva leitmotivy. Prvním jsou návraty do reality vyprávějícího já, autorovo, a tím pádem i čtenářovo, oddálení se od vzpomínky, zapříčiněné drobnými vnitřními komentáři a poznámkami, vycházejícími od píšícího já: „A pak dodá tu pro mě nezapomenutelnou větu: Protože ty odejdeš, a my zůstaneme. Když ta slova přepisuju, mám slzy v očích.“ (35) Besson si s námi hraje: užíváním prvků metaautobiografie budí pocit, že se zcela obnažuje a předkládá nejupřímnější svědectví o svém milostném životě. Na druhou stranu nikdy neopomene zmínit, že si vždy rád vymýšlel příběhy, a když ho matka kárala: „nech těch lží,“ nikdy neuposlechl. Díky tomuto sebereflexivnímu způsobu psaní si vytváří ideální půdu pro autofikční tvorbu. Autor nám navíc dává najevo, že si je každého narativního rozhodnutí vědom a postoj slavného spisovatele mu dovoluje promlouvat drzým, citově zabarveným tónem. Nutí nás tak soustavně přehodnocovat názor na něj. Teorie pozicionality, která se zaměřuje na situování vypravěče vůči druhým, dobovému kontextu či politické moci, zde pomáhá rozklíčovat narativní záměr: ukázat, nakolik spisovatelské umění imaginace zasahuje do prožívání událostí a zároveň si bezostyšným odhalením vlastních nedokonalostí přetáhnout čtenáře na svou stranu.
Něco kolem se mění. Spolu s koncem střední školy očekáváme také dlouho se ohlašující zkázu vztahu Philippa a Thomase, jež se plíživým krokem přibližovala již od jeho samotného počátku. Podobně se mladému vypravěči do života vkrádá ještě jedna skutečnost. „A pak je tu samozřejmě AIDS. AIDS, který nás připraví o bezstarostnost.“ (96) S ním přichází prodlužující se seznam obětí, ztráta blízkých a stále všudypřítomnější smrt. Nemoc, jež připravila o život nesčetné množství lidí, se stává druhým leitmotivem. Nemilosrdně připomíná realitu osmdesátých let očima mladého homosexuála, kterého společnost považuje za hlavní příčinu i oběť onemocnění. Šířící se epidemie za sebou zanechává nejen mrtvé, ale také markantní stopu v myšlení mladé generace. Tento obrat podnítil i vznik literární tradice textů mapujících osudy nakažených HIV. Mezi tyto autory a Bessonovy vzory patřil například francouzský spisovatel Hervé Guibert (do češtiny byl přeložen román Příteli, který mi nezachránil život).
Milostný příběh odehrávající se v minulosti končí hořkým vyhasínáním poslední Philippovy naděje. Ačkoli děj předem avizuje fatalitu odloučení mladých chlapců, při čtení v nás stále zůstává kousek naivního já doufající v romantický obrat na závěr příběhu. Vracíme se do přítomnosti rámující vyprávění. Jsme zpět u onoho letmého zahlédnutí, kterým se celá vlna vzpomínek dala do pohybu. Vypravěč se vrací do současnosti, kde realita nabírá na závažnosti. Vše je čtenáři vypovězeno velmi rychle: kde je nyní Thomas Andrieu, kým se stal, a hlavně – co pro něj vztah s Philippem znamenal. Touto polemikou procházíme spolu s autorem, dává nám tak nahlédnout do psychických procesů osoby, jež byla cizím přičiněním nucena zapomenout a odejít. „A když vás jednou láska bolí, bojíte se později znovu zamilovat (…), abyste se vyhnuli utrpení. Spoustu let se budu podle téhle logiky chovat. Tolik promarněných let.“ (90)
Skrze křehký příběh dvou zamilovaných mužů na nás dopadá tíha společenských konvencí, které dodnes nečiní homosexualitu zcela akceptovanou sexuální orientací. Nech těch lží je románem o střetu dvou lidských osudů, dvou přístupů k sobě samému, dvou životních rozhodnutích. Podobně jako u jiných současných queer autofikcí (např. v románech Édouarda Louise či Marka Torčíka) i zde vstupuje do hry společenská třída. Třídní příslušnost nutí postavy žít v realitě, která bezvýhradně definuje jejich životní směřování a které se snaží různými způsoby postavit. Thomas pochází z chudé křesťanské rodiny, jejíž zásady jsou pevně spjaty s vírou a rodinnými tradicemi. Philippe představuje střední vrstvu, která se podle něj nevyznačuje nikterak zajímavými rysy, nepředstavuje žádné trauma z dětství, „nic, co by prodávalo“, hlavní je bezpečí a prosperita. Thomas žádný boj proti konvencím nesvádí, jeho osud je bezvýchodný a žádné vychýlení z normy do něj nepatří. Oproti němu zprvu bojácný, ve finále však odhodlaný a upřímný Philippe si je sice vědom reálných hrozeb vyplývajících z jeho postojů a rozhodnutí, nedokáže však sobě ani svému okolí lhát o své skutečné identitě. I proto nakonec opouští rodnou Francii a plně se oddává spisovatelskému řemeslu.
Příběh se tak stává obratnou hrou v hledání pravdy, a to nejen mezi postavami, ale i mezi autorem a čtenářem. Kým jsem se stal ve vlastním životním příběhu a čím se stal můj příběh v životech ostatních? Taková zamyšlení vyplývají z Bessonova příběhu, v němž autobiografická složka hraje klíčovou roli, nicméně románovost nás neustále nutí hranice mezi skutečností a fikcí zpochybňovat. Bessonovo podmanivé propojení křehké upřímnosti a troufalé vychytralosti činí text natolik zdařilým, že nemáme šanci odolat (ostatně ani nechceme) a společně vstupujeme do příběhu, který nás ještě dlouho po odložení knihy nepustí. K tomu navíc dopomáhá bezvýhradně dobrý překlad Markéty Krušinové, jež umně převádí veškerá stylistická i dobová specifika. Vše nevyřčené, vše prožité, ale nesdílené, vše nedokonané zanechává silný prožitek, pocit smutku a prázdna, který nás po dočtení závěrečného dopisu bude ještě dlouho provázet.