Jakub Vaněk
Letos se již po desáté konal ve Lvově Měsíc autorského čtení (MAČ). Festival, který od roku 2000 koordinuje brněnské nakladatelství Větrné mlýny, je dlouhodobě koncipován jako středoevropská událost. Vedle měsíčního programu, který se letos odehrával v Brně, Ostravě, Trenčíně, Prešově a v Bratislavě a zahrnul přes šest desítek autorek a autorů z celého světa, se mezi 23. a 26. červencem uskutečnila část festivalového dění právě na západě Ukrajiny, a to pod dramaturgickým a organizačním vedením Lucie Řehoříkové a Hrigoryje Semenčuka.
Jednalo se přitom o nejdelší lvovský běh od začátku ruské invaze. Tendenci vrátit Lvovu plnohodnotný literární program lze snad číst jako snahu obnovit vztahy s ukrajinskou scénou, ale také jako zprávu o sílící roli kultury v zemi, v níž zůstává na prvním místě nutnost bránit se nepřátelské agresi. O situaci v ukrajinské kultuře a společnosti se mělo možnost přesvědčit i účastnictvo české festivalové výpravy. Krom vystupujících (čtoucích) zahrnovala i lidi z dalších oborů od výtvarného umění přes historii a archivnictví až k diplomacii či medicíně. Lvovský MAČ tak představoval ojedinělou společensko-kulturní akci s důležitým mezinárodním přesahem, o to významnějším, že se zde utužovaly vztahy se zemí bojující nejen za své vlastní, ale také za naše, resp. evropské hranice.
Během letošních čtyř festivalových dnů vystoupili ve Lvově čtyři ukrajinští a jedenáct českých autorek a autorů. Dále polská spisovatelka Małgorzata Lebda, která zde představila svou prozaickou knihu Łakome (Nenasytné, 2023), a slovenský reportér Tomáš Forró s dystopickou reportáží o invazi ruských vojsk na Slovensko. Ukrajinskou stranu reprezentovala relativně zavedená jména. Halyna Kruk a Svitlana Povaljajeva četly ze svých básní, v nichž se vypořádávají s neúnosně rostoucí tíhou probíhající války. Spisovatel Anatolij Dnistrovyj představil průřez svou básnickou tvorbou a Andrij Ljubka mluvil o svém chystaném románu z prostředí ukrajinských tajných služeb (součástí festivalu byla také Ljubkova sbírka na nákup automobilů pro ukrajinskou armádu).
V české části programu rovněž figurovaly významné autorky, a sice Dora Kaprálová a Marie Iljašenko, které četly ze svých letos vydaných knih Mariborská hypnóza a Zvířata přicházejí do města, či v Ukrajině již v minulosti vystupující básníci Petr Hruška a Ivan Motýl. Vedle nich se ovšem představili také autoři vystupující primárně v odlišných rolích: senátoři David Smoljak, který prezentoval svůj fejeton, Zdeněk Papoušek, který uvedl několik svých naivisticky laděných básní, a reportér Jiří Pasz, který četl ze své knihy Páchat dobro (2024). Jeden z večerů pak patřil mladému autorstvu z edice Mlat nakladatelství Větrné mlýny – Sufianu Massalemovi, Olze Wawracz a „pomezní entitě“ vanjek – které uvedl a svým čtením doprovodil performer Ondřej Macl.
Vedle samotného večerního programu bylo pro mě osobně velmi významné setkání s mladší generací ukrajinských básnířek a básníků, mezi jinými například s básníkem a překladatelem Rostyslavem Kuzykem, spisovatelem Bobskim (Bohdanem Horonem) či performerkou, která vystupuje jako Morty Black. Black a Horon, společně například s básnířkou Olhou Hontar, účinkují v projektu Transfiguraciji založeném na experimentaci se spojením mluveného slova a hudby. Výstupy připomínající slam poetry, básnické jamy či rapové koncerty nabízejí jeden z možných průhledů do současné lvovské básnické scény. Skupina rovněž vydává příležitostné ziny – publikace vznikající bez institucionální záštity, které se v současné ukrajinské kultuře těší značné oblibě. Jak ostatně jinak v situaci, kdy z pochopitelných důvodů musí v rozpočtech vše ustoupit potřebám armády.
Navzdory krizovému stavu, v němž se lvovská scéna nachází, si udržuje pozoruhodnou uměleckou sílu. A ukazuje, že i během války má kultura zásadní důležitost – nejen jako prostor paměti (zmiňme například projekt Audiostories archivující hlasy ukrajinských spisovatelek a spisovatelů), ale také jako prostor živých vztahů.