Pavel Kobylák
Novou divadelní hru o posledních dnech Giacoma Casanovy napsal k letošnímu třístému výročí jeho narození německý scenárista a režisér Peter Wekwerth. K nastudování oslovil dva divadelní soubory: drážďanský Theaterkahn a český Geisslers Hofcomoedianten; oba ji premiérově uvedly v září na zámku v Duchcově, kde se její děj odehrává. Geissleři teď Casanovu v překladu Ondřeje Staňka hrají i v pražském Divadle VILA Štvanice a je to událost. Pro ně nejsou problém ani sebesložitější příběhy, stačí si rozebrat název souboru. Ten je historickou reminiscencí: skutečný Geissler, principál Šporkova divadla, je tři sta let mrtvý, dvůr jeho pána dávná vzpomínka, komedianti spíš žert a němčina v názvu nápověda. Tedy iluze barokního divadla, které je ale skoro aktuálnější než to současné, proto k nám promlouvá leckde i víc.
Umělecký šéf a režisér Petr Hašek i dramaturgyně Helena Koblischková mají svou divadelní řeč a divákovi ji nepřizpůsobují, ten si k ní musí hledat klíč a přitom se nechat formovat skrze všechny vjemy. Do historického rámce přivádějí soudobá témata a nic jim není svaté. Baroko vidí jako zdroj obrazotvornosti i emocí, jaké nám dnes často chybějí, a také mnoha zkušeností, jež zažít nechceme, raději si je necháme ukázat v divadle. Představit člověka jako smrtelného hříšníka je vděčné východisko, v historické perspektivě to jeho vnitřní napětí víc vynikne.
Umělecké pojetí tu tvoří soulad činohry, pohybové složky, hudby, scénografie, kostýmů a dojde i na zpěv. Projevy lidských nectností nám herci servírují naturalisticky. Co se doteď zdálo nemyslitelné předvést na jevišti, to se tam v příští vteřině stane – zbyde ale dost místa i pro divákovu fantazii. Spojme to v jeden celek a máme před sebou superlativní Gesamtkunstwerk non plus ultra, o němž si můžeme povídat dlouho do noci. Zatímco kolem nás čarodějnice usedají na pometla, sousedovi hoří střecha a dým se začíná plížit i v našem domě, nabízí tenhle soubor hráz. Čemu? Odumírání lidskosti. Svět se zmítá ve válkách, ale my sedíme v divadle. Jako by nás spojovalo vědomí, že dokud je prostředkem vzájemné komunikace hra, má svět ještě naději, o kterou stojí za to usilovat. Že kolem tohoto záchytného bodu se dá postavit stavba dost pevná, abychom se o ni mohli opřít všichni. Přišli jsme na návštěvu k lidem, kteří si vědí se životem rady, a každé další setkání nás obohatí o divadelní umění, jaké se neokouká, ani kdyby ho člověk viděl mockrát.
Koncert pro čtyři nástroje režiséra
V době zahleděné do kultu věčného mládí (a nepřemýšlející o jeho udržitelnosti) se tu před námi zjevuje krása Casanovových šedin ve hře o naději, že jeho sláva se ještě jednou zaskvěje. Pošetilost? Geronti upínající se k touze po lepších časech vládnou světu i dnes, navzdory faktu, že jejich lépe už bylo. V jiných divadlech postavy na jeviště přijdou, u Geisslerů před námi vstávají z mrtvých. Scéna je kolbištěm dějin a hra soubojem čtyř pohledů na svět – záleží, z jaké strany se díváme a odkud se to nasvítí. Divákům je tu umění co nejblíž a v neustálém pohybu. Do sedadel je poutá i přesné režijní vedení: barokní rozevlátost vášnivého bonvivána se po chvíli zalomí a jeho obličej se změní v rokokový škleb vrtošivého starce.
A přesně po téhle tenké hranici či hřebenovce, z níž by se snadno dalo sklouznout k přehrávání, vede režisér své partnery. Jedině autorský přístup od každého člena týmu může přinést tento výsledek, a vyžaduje to víc i od diváka. Stát se na jevišti o dvě generace starším mystifikátorem, který před námi na prahu smrti účtuje se životem, vypadá jako výzva, na niž jeho představitel Vojtěch Franců čekal. Po jeho letošních premiérách Peera Gynta, Benjamina Buttona, Fausta, Farinelliho (a z předchozích let stále uváděných Simplyho či Orlanda, viz Plav 7/2025) se zdá, že žádná výzva už asi nebude nezdolatelná; někdo je prostě pro hlavní role stvořen. A obsadit ho do ní je jistota. Má v sobě energii a bezprostřednost, schopnost proměny i vědomí, že jevištní umění vyžaduje pohyb. Sledujeme pramen, který se mění v řeku, razí si cestu krajinou a získává širší pozornost. Klíčem k úspěchu je zahrát cokoli i posté tak jako na premiéře a to tahle živá voda umí skvěle.
Kontrast vysokého a nízkého provází barokní kulturu od začátku do konce. Jen vzpomeňme: od chvíle, kdy Caravaggio namaluje Pannu Marii podle římské nevěstky a na výtku objednatele zlostně odpoví, že krásnější ženu dosud nespatřil, až do okamžiku, kdy bratr Marie Antoinetty Josef II. přijíždí do Versailles vysvětlit svému švagrovi Ludvíku XVI., co přesně s ní má dělat v ložnici, protože na tom závisí budoucnost obou zemí. Jako rána bičem ukončí baroko příchod osvícenského racionalismu, jenž nás do jisté míry ovládá dodnes. Kontrastní je i genderová fluidnost geissleří tvorby. Přichází tam, kde bychom to čekali nejméně. Správce zámku Pütz je v podání Lucie Valenové charismatickou kreací panovačného majordoma, který dostal klíče ode všech dveří a to, že má nad někým slavným moc, si vychutnává. Pro vzletného Casanovu je oponentem; medovým hlasem kolem něj staví hradbu konvencí, z nichž se málem nedá vybřednout. Toho ale víc než všechny konvence svazuje ubíhající čas a lidská jistota, že nad námi jednou zvítězí.
Komorná Míla Zajícová (Bartoloměj Veselý) je ke svému pánovi přívětivější, dlouho flegmaticky navrací jeho slavné vzpomínky zpět na zem, v závěru se jimi nechá unést k vášni i ona. Záměna pohlaví je tu zdrojem divadelní stylizace. Herci nemohou být sami za sebe ani na okamžik, cosi je prostě obráceně a na mysl nám přijde židovská anekdota o největším tajemství života: všechno je jinak. V závěru hry se Casanova pokusí tok času ošálit, ale fyzický věk se obelhat nedá a svět se na něj sesype, jako by se mu chtěl pomstít za to, jak dlouho se mu vysmíval. Synovec Angiolini (Jiří Brnula) se svého poslání zhostí tak instruktivně, že by to po něm zvládl bez nápovědy i ten Ludvík XVI. Pohybem dopoví, na co jsou slova krátká. Konec tak nabídne naději, jak může být vyměřený čas přemožen. Tušíme, že posledním přáním Casanovy bylo ještě jednou se zamilovat. A nejspíš se mu i splnilo – svůj vlastní životopis si, jak známo, napsal ve svých pamětech sám. Komorná zatoužila dotknout se hvězd a silou víry se její iluze zhmotní. Jako by se sny plnily jen tomu, kdo se je snít nebojí. Není nakonec naše vlastní představa, že prohráváme, onou obkličující konvencí, která nám brání být sami sebou?
Svůj životopis si píšeme i my
Celá barokní epocha klade důraz na tělesnost a sexualitu, někdy latentně, jindy neskrývaně. Dle očekávání Casanova pokládá ženu za objekt pozemských rozkoší, léty se ale vyčerpá: veden Epikúrovými myšlenkami překoná uspokojení své touhy a odpoutává se k úvaze o spojení toho nejniternějšího citu s naplněním lidského poslání. Nabízí nám cestu, jak pochopit prazáklad a smysl naší existence. Tkví podstata lidství v nás samých, nebo je stvoření lidského ducha božským nadáním, na něž je biologie krátká? Jsme objektem svého života sami a směřujeme k blaženství, nebo je jeho smyslem být užitečný druhým a dojít svého cíle skrze ně? Odpověď znají nejen rodiče: i kuchař vám řekne, že není lepšího pocitu, než když druhému chutná. Přejdeme-li po mostech těchto konverzí s Casanovou, dostali nás Geissleři možná dál, než sami čekali. Na svoji stranu. Protože kde stojí oni, je z toho, co dělají, zřejmé. Chtějí nás dovést k poznání, na čem opravdu záleží.
Kdyby tenhle geissleří „nový dům“ viděl skutečný Casanova, asi by oněměl. Doufejme úžasem. Ta hra má potenciál naučit vás na ně chodit pravidelně, pokud jste to už náhodou nedělali předtím. Vzkaz pro diváka je jasný: Chceš-li vykřesat z fantazie špetku vznešenosti, jsi tady správně. Kam dojdeš, záleží jen na tobě. Možná se o sobě dozvíš i to, co tě nepotěší. Třeba v sobě najdeš i něco, co jsi nečekal. Jestli si koupíš lístek a přijdeš, budeš to ty, komu se tohle podaří. Byla by chyba nechat tam svou židli prázdnou. Když už ty barvy někdo namíchal za tebe a paletu ti strčil až pod nos, proč si je do svého života nedomalovat? Tak jako prázdné plátno volá po obraze, říká tu umění, že už ti nemůže nabídnout víc.