Rozhovor vedly Anežka Libánská a Michaela Melichová
Čím je specifická literatura latinskoamerických přistěhovalců žijících v USA? Rozhovor s překladatelkou Martinou Bařinovou a hispanistkou Ivou Fedačkovou otevírá témata diaspory, bilingvní identity, rasismu i napětí mezi americkým snem a každodenní realitou a uvozuje tak rubriku, která postupně představí vybrané menšinové autorské hlasy.
Mohly byste nejprve krátce představit, jakými konkrétními oblastmi se zabýváte ve vztahu k literatuře latinskoamerických autorů žijících ve Spojených státech a čím jsou tyto oblasti specifické nebo zajímavé?
Martina Bařinová: Zajímám se o současné autory Střední Ameriky, Portorika a Dominikánské republiky. Velká část těchto spisovatelů pracuje s tematikou diaspory, multikulturní identity a rozpolcenosti svých národů – ať už se na situaci dívají z pohledu migranta či hispánce narozeného v USA, nebo na ostrovech. Jedno od druhého totiž, vzhledem k závislosti karibských zemí na Spojených státech, nelze oddělit. Ze současné dominikánské tvorby mě zajímají především povídky, kratší experimentální texty a poezie, ale také texty určené k performanci. Například Josefina Báez, všestranná dominikánská umělkyně žijící v New Yorku, ve svých experimentálních dílech zkoumá otázku identity v rámci hispánské diaspory z pohledu každodenního života ženy. Téma identity a rodinných vztahů reflektuje také Junot Díaz v čtenářsky oblíbeném románu Krátký, leč divuplný život Oskara Wajda. Do češtiny knihu bravurně přeložila Barbora Punge Puchalská. Zajímavých spisovatelů a umělců je však mnohem více.
Iva Fedačková: Já se zabývám literaturou portorikánských autorů žijících v New Yorku, známých jako takzvaní Nuyorikánci. Na jejich textech mě fascinuje především jejich paradoxní pozice. Píší z New Yorku – města, které zosobňuje globální moc, ambice a úspěch. Jejich realita je však taková, že stojí spíše stranou tohoto „amerického snu“. A tento rozpor je v jejich textech neustále přítomný. Mě osobně velmi baví autobiografické romány, kterých v této komunitě vzniká mnoho. Autoři v nich prostřednictvím buď přímo osobních příběhů, či fiktivních postav fungujících jako paralelní projekce jejich vlastních životů zachycují svou autentickou zkušenost.
Zkuste pojmenovat témata nebo motivy, které se objevují napříč texty menšinových autorů a autorek. Týkají se nějakým způsobem jejich sociálního postavení?
MB: Báez, Díaz, ale i další autoři, jako třeba Rita Indiana Hernándéz, která ale nežije v USA, pracují s problematikou identity z pohledu dospívajících. To autorům umožňuje využít humor a nadsázku a současně přiblížit mezigenerační konflikty v hispánských rodinách žijících ve Spojených státech nebo rozděleně. Sociální postavení s tím jistě souvisí.
V dílech řady dominikánských spisovatelů doznívá vypořádání s diktaturou Rafaela Leonidase Trujilla a s autoritářským režimem Joaquína Balaguera. Někteří autoři na neutěšenou společenskou situaci – související s postkoloniální neoliberální politikou – poukazují prostřednictvím dystopických příběhů nebo společenské sci-fi, v nichž se často mísí otázky ekokritiky a genderové a rasové nerovnosti. S tematikou diaspory však asi nejvíce rezonuje problematika rasismu, který je v dominikánské společnosti silně zakořeněn a je v tomto ohledu konfrontován liberálnějším přístupem dominicanyorks. Specifická je také historická diskriminace vůči Haiťanům, k níž jsou současní autoři vnímaví. Především ženské básnířky zkoumají intimní témata, ve kterých se často ozývá dědictví otrokářské společnosti, ale také spojení s elementem moře.
IF: Postavy v příbězích hledají vlastní identitu, vzpomínají na domov, který je často spíš už jen představou než reálným místem, a zároveň narážejí na zkušenost marginalizace. Neustále je cítit napětí mezi osobními ambicemi a strukturálními omezeními, která jim společnost klade do cesty. Na příběhu v díle When I Was Puerto Rican od Esmeraldy Santiago je nejzajímavější její zápas s nuyorikánskou identitou – mezi tím, kam patří, jestli je víc Portoričanka, nebo Američanka. Piri Thomas v díle Down These Mean Streets se vrací ke svému dětství v drsných ulicích Spanish Harlemu. Dospívání pro něj znamenalo příslušnost ke gangu, konzumaci návykových látek a každodenní boj o přežití. Vypráví o světě, v němž si latinskoamerický imigrant musel osvojit krutost dřív než jakoukoliv naději, jinak ho město bez milosti semlelo.
Jaká je pozice latinskoamerických autorů v rámci americké literatury? Reflektují ve svých textech americkou literární tradici a jsou považováni za její součást, nebo jsou spíše vnímáni jako paralelní proud?
MB: Myslím, že – snad s výjimkou Kubánců – je situace na literárním trhu v karibských zemích všeobecně bídná. Mnoho dominikánských autorů žije v diaspoře v USA, Kanadě, Mexiku, Španělsku, Argentině… a často v těchto zemích i publikují. S autory, kteří píší primárně anglicky, jako například Junot Díaz v případě Oskara Wajdy, je pak zařazení k angloamerickému či národnímu kánonu otázkou. Spousta básníků píše dvojjazyčně, čímž reflektují a konfrontují bilingvní a bikulturní identitu. Řekla bych, že tvoří spíše paralelní proud. Nicméně zde mluvím o dominikánských, potažmo karibských autorech. Například literatura takzvaných chicanos, což jsou obyvatelé USA s mexickými kořeny, má ve Spojených státech již vlastní, silnou tradici.
IF: Pozice nuyorikánských autorů v rámci celé americké literatury je nejednoznačná a často napjatá. Někteří autoři poukazují na tlak psát především v angličtině, aby získali širší čtenářský dosah, což ale často znamená kompromis vůči vlastní kulturní zkušenosti. Jiní tento tlak vědomě odmítají a narušují samotnou představu jednotné literární tradice. Obdivuhodným příkladem je autorka Giannina Braschi, která ve svém postmoderním románu Yo-Yo Boing! radikálně mísí španělštinu a angličtinu na rovnocenné úrovni. Tím dává jasně najevo, že nechce být „přeložitelná“ ani kulturně uhlazená.
Které autory si můžeme přečíst v českém překladu? Na co se můžeme dál v rámci této rubriky těšit?
MB: Skvělé čtení je již zmíněný Krátký, leč divuplný život Oskara Wajda. Punge Puchalská přeložila i další, kratší texty Junota Díaze. O jiných dominikánských autorech přeložených do češtiny nevím. Z hispánské diaspory vyšly v českém překladu zásluhou Jiřího Holuba a Anežky Charvátové některé texty Kubánce Reinalda Arenase, ale ten se řadí spíše ke kubánským spisovatelům. Chicanskou ženskou literaturou se u nás zabývá například Tereza Jiroutová Kynčlová, která vydala antologii Cesta Amerikou: Antologie povídek regionálních spisovatelek.
IF: Pokud je mi známo, žádné zásadní dílo nuyorikánského literárního kánonu zatím do češtiny přeloženo nebylo. Právě proto bych se ve svých rubrikách ráda pokusila tento prázdný prostor alespoň částečně zaplnit občasnými překlady.