Rozhovor s Lídií Jorge vedla a z portugalštiny přeložila Barbora Svobodová
V krátkém odstupu vyšly v českém překladu dvě knihy portugalské spisovatelky Lídie Jorge, držitelky mnoha literárních cen. Zaprvé Nezapomenutelní (2024) v překladu Lucie Luz, zachycující období karafiátové revoluce. Nejnověji pak kniha mnohem intimnější, Milosrdenství (2025) v překladu Marie Havlíkové. Příběh vypráví paní Alberti, obyvatelka domova pro seniory, jejíž předlohou byla autorčina matka. V rozhovoru portugalistky Barbory Svobodové s Lídií Jorge došlo na „drobky“ portugalských dějin i na nelehké univerzální otázky. Jak si zachovat důstojnost ve stáří? Jak čelit smrti? A jak nakládat s patosem?
Milosrdenství vzniklo jako pocta vaší matce. Co vás přimělo napsat knihu tak odlišnou od všech vašich předchozích?
Milosrdenství zachycuje myšlenky jedné ženy během posledního roku jejího života, ale v knize není ani stopy po nářku nebo slabosti, stejně jako tomu bylo u skutečné osoby – inspirace pro knihu. Chtěla jsem napsat poctu ženě, kterou jsem obdivovala pro její zvídavost, odvahu a sílu myšlení. Měla jsem pro to však ještě obecnější důvod: v postavě paní Alberti jsem spatřovala symbol žen, dnes devadesátiletých, jež obětovaly vše pro to, aby jejich děti získaly lepší vzdělání, větší rozhled a byly lépe připravené na budoucnost. Byly to matky poválečné generace, která budovala demokratickou společnost. Kromě toho jsem knihu napsala také proto, že jsem skrz její postavu a jejích sedmdesát společníků mohla hovořit o pocitech různých lidí během pandemie koronaviru. Celosvětové zkušenosti, jež nás postavila tváří v tvář zřejmé zranitelnosti našeho druhu na Zemi.
Přejdu rovnou k jedné z hlavních postav vaší knihy. Dcera hlavní hrdinky, spisovatelka, říká, že „sbírá drobky příběhů“. Jsou senioři nebo migranti, kteří obývají Rezidenci Ráj, také takovými „drobky“?
Výraz „drobky“ má v knize široký význam, představuje skutečnosti, o kterých dějiny nemluví, ale literatura je používá k vyprávění o jedinečném životě člověka i o kolektivním bytí. Toto skryté území oficiální diskursy opomíjejí a sociologie i žurnalistika přehlížejí, a přitom tvoří naši niternou existenci. Úkolem poetiky je to odkrýt. V užším smyslu jsou senioři i migranti, nahlížení ve své jedinečnosti jako zranitelné lidské bytosti, součástí toho anonymního vojska, které vstupuje do bitvy života, ale ne do Dějin. Jsou předmětem transformativní fikce v tom nejlepším slova smyslu.
Jak Milosrdenství vznikalo? Mohla byste přiblížit, s jakými materiály jste pracovala?
Pracovala jsem především s matčinými deníky. Zejména s posledními drobnými, rozptýlenými, maličkými lístečky, na které si zaznamenávala krátké poznámky v době, kdy už nedokázala udržet v ruce sešit. Tyto zápisky jsem propojila se svými vlastními ve svém diáři a přitom si neustále vybavovala její osobu, události v domě, kde ty tři roky žila, i naše rozhovory. Nejdůležitější ovšem byly právě ty malé počmárané papírky. Slova na nich zaznamenaná jsem proměnila v krátké básně, jimiž některé kapitoly končí.
Lišil se tento proces od vašich předchozích knih?
Ano, lišil. Tuto knihu jsem napsala bez jakýchkoli jiných knih, bez reflexe, bez vědomého zřetele na společenské nebo civilizační dopady. Odevzdala jsem se čistě empirickému impulsu, velmi podobnému tomu, který provázel Den zázraků, můj první román. Celý proces psaní tehdy ovládalo poetično. V případě Milosrdenství jsem ani nevěděla, zda knihu vůbec vydám, protože příběh se velmi zblízka dotýká zármutku. Ale jak jsem pokračovala v psaní, provázel mě pocit, že nacházím odpovídající obrazy a slova. Začala jsem tak cítit jakýsi druh vítězství. Vítězství formy, která pomáhala vytvořit jinou pravdu vedle té původní. A právě tato druhá pravda byla tou hlavní, byla samotným vyprávěním.
Říkáte, že takovou knihu jako Milosrdenství už nikdy nenapíšete. Změnila váš přístup k psaní?
To si nemyslím. Ledaže bychom tím rozuměli, že člověk při psaní neustále sbírá zkušenosti s procesem samotným. Ve skutečnosti však každá kniha vyžaduje vlastní přístup. Co se mě týče, na prvních stránkách každé knihy jsem pokaždé znovu debutantkou. Soudržnost vyprávění pak plyne z průběhu samotného psaní. My spisovatelé míváme dojem, že svůj příběh nevytváříme, ale že je nám darován, a je to pro nás ohromným zážitkem. Připadá nám, že je to magické, ale je to jen poetické.
Při čtení Milosrdenství jsem měla pocit, že kniha je o drobných vzpourách. Odpor se zde odehrává v nepatrných gestech, třeba když si paní Alberti znovu sundá červený baret, který jí pečovatelka nasazuje. Kam vedou tyto drobné vzpoury? Co pro postavy znamenají?
V případě protagonistky Milosrdenství, zvídavé ženy s velmi bystrou myslí a vnímavou povahou, jde o obranu její důstojnosti, protože nechce být ani porcelánovou panenkou, ani nechce být infantilizovaná, což je v institucích podobných té, kde se děj odehrává, velmi běžné. Tyto vzpoury míří na konkrétní cíl: na pečovatele a pečovatelky. Jde o prosbu o respektování lidské důstojnosti.
Myslíte, že odpor může být způsob, jak si i ve stáří zachovat důstojnost? Způsob, jak zůstat živý i ve chvílích, kdy se už zdá všechno ztracené?
Michel de Montaigne říkal, že jeho dílo neučí, pouze popisuje. Jsem v pokušení říct totéž, protože Milosrdenství nekáže. Jenom ukazuje realitu, a tím nechává na čtenáři, aby si udělal vlastní názor. Ale myslím, že ano: odpor založený na obhajobě svých vlastních práv a zdravého rozumu je vždy způsobem, jak si zachovat důstojnost. A to v jakémkoli věku. Je to kolektivní příběh mnoha protagonistů; všichni žijí díky tomu, že se brání masovosti a anonymitě uvnitř skupiny. Jedná se o smlouvu ontologické povahy, kterou člověk uzavírá sám se sebou.
Můžeme smrt překonat právě těmito malými vzdory? Anebo se před ní musíme pokořit?
Smrt má mnoho tváří a jedna z nich nám ukazuje, že je nevyhnutelná, a proto nás vždy pokoří, protože si nás nakonec vezme. Existují však různé způsoby, jak jí čelit, a ty souvisejí s tím, jak nakládáme se svým životem. Řekla bych, že každý má takovou smrt, jakou si sám vytvoří. Kubánský spisovatel José Lezama Lima tvrdil, že výkřik, který člověk vydá při narození, je tentýž, který vydá v okamžiku smrti. Věřím, že život plně odevzdaný samotnému umění žít je vlastně vítězstvím nad smrtí. Dylan Thomas věnoval jednu báseň svému nemocnému otci a prosil jej, aby nevstupoval příliš rychle do „klidné noci“, ale aby se vzepřel. Vztekej se, vztekej, křičel básník. Paní Alberti smrt odmítá ne vztekem, ale silou své vnitřní hudby. Milosrdenství končí dětskou písničkou. I to je způsob, jak znovu uchopit život.
V jednom rozhovoru jste řekla, že nemáte ráda žánr autofikce. Co podle vás autofikce opomíjí?
Autofikce je poměrně nový pojem. Má zahrnovat veškerou literární či paraliterární tvorbu, v níž autor vypráví o událostech ze svého vlastního života nebo ze života svých blízkých. Je to biografie nabízená autorem, která živí vnitřní patos. Stala se velmi populární. Já ji neodmítám, existují krásné autofikce, ale dávám přednost fikci jako takové. Transformace reality, ono „bylo nebylo“ na začátku vyprávění, díky němuž čtenář ví, že se ocitá před uměleckým dílem, něčím, co uniká dilematu pravda/lež – to je základ poetické tvorby. Je to úžasná smlouva, kterou fikce vytváří mezi dvěma lidmi, mezi spisovatelem a čtenářem. Tato hra je tím nejvyšším naplněním myšlení, a to autofikce nenabízí.
Spolupracujete se svými překladateli a překladatelkami?
Ano, spolupracuji s nimi vždy, když mě kontaktují a požádají o to. Přijde mi to zajímavé, protože se člověk hodně naučí o jedinečném duchu každého jazyka. Navíc je zdravé poznat lidi, kteří měsíce a měsíce pracují na jedné knize a stávají se tak partnery a spoluautory v jazyce, do něhož překládají. Takové úsilí vždy přijímám s vděčností.
Mimochodem, původně jste knihu vůbec nechtěla pojmenovat Milosrdenství, protože vám název připadal příliš vznešený. Co vás nakonec přesvědčilo? Co pro vás to slovo dnes znamená?
Během těch tří let, kdy má matka žila v domově, mě opakovaně prosila, abych napsala knihu s názvem Milosrdenství. Myslela jsem si, že ze mě chce udělat hlasatelku stížností na instituci, která se tehdy i dnes jmenuje Santa Casa da Misericórdia. [1] Ale poslední den, kdy jsme spolu mluvily osobně, mě matka požádala znovu a tentokrát vysvětlila, že by chtěla, abych napsala knihu o soucitu, který by měl existovat vůči lidem zesláblým věkem. To pro ni byl skutečný význam slova „milosrdenství“. Když pak zemřela, zůstaly mi dva problémy. Zaprvé, román nebyl zápisníkem dobrých úmyslů, jak si to přála má matka, a zadruhé mi ten název připadal nemyslitelný – příliš náboženský, ontologický, slavnostní a svým způsobem domýšlivý. Nemohla jsem však odmítnout prosbu, kterou vyslovila během našeho posledního rozhovoru, z očí do očí, ruku v ruce. Dnes to slovo sahá mnohem dál. Jak říkal jeden mexický novinář, titul Milosrdenství nás všechny spojuje, protože jsme ochuzeni o naději a točíme se ve spirále verbálního, válečného a existenciálního násilí.
Cítila jste při psaní potřebu bránit se patosu?
Necítila, naopak jsem ho začlenila a nechala, aby se proměnil ve vzpomínku, dobrou vzpomínku, někdy melancholickou, ale hned zase radostnou, a dokonce i humornou, tedy vzpomínku na celý život. Žádný boj s patosem. Vyprávění je bitva, která bojuje s dramatem tím, že ho popisuje.
Lídia Jorge (* 1946, Boliqueime, Algarve) vystudovala románskou filologii na Lisabonské univerzitě. Jako středoškolská učitelka pobývala na konci koloniální války v Angole a Mosambiku. Debutovala románem O Dia Dos Prodígios (Den zázraků, 1979), kterým se zařadila ke generaci debutující po karafiátové revoluci. Oba následující romány, O Cais das Merendas (Svačinové nábřeží, 1982) a Notícia da Cidade Silvestre (Zpráva o divokém městě, 1984), získaly literární cenu města Lisabon. Následovala řada dalších knih, hojně překládaných a oceňovaných. Knihou Os Memoráveis (2014, č. Nezapomenutelní, 2024) navázala na svůj debut a rozvinula mytologii revoluce. Píše také povídky a literaturu pro děti.
Barbora Svobodová (* 2001, Tábor) pochází z Vysočiny, ale během střední školy prošla několika místy, od Tábora přes Francii až po Prahu, kde žije v současnosti. Vystudovala portugalistiku a religionistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Věnuje se lusofonním literaturám a překladu, obzvlášť ji zajímá brazilská literatura. Soukromě vyučuje francouzský a portugalský jazyk.
Poznámky
1 Doslovný překlad je „Svatý dům Milosrdenství“. (Pozn. překl.) [Zpět]