Ptá se Alžběta Knappová, odpovídají Vojtěch Frank, Jana Kitzlerová, Nikola Mizerová a Pavel Novotný

Ilustrace Alžběta Zemanová

Nedávno jsem poslouchala rozhovor s ukrajinskou překladatelkou Taňou Rodionovou, členkou překladatelské skupiny VERBacija. Spolu s dalšími dvěma členkami – Veronikou Jaduchou a Julijou Didochou – překládají společně a pod své překlady se podepisují jménem celé skupiny. Zdá se to jako revoluční myšlenka, ale pokud běžně existují kolektivy v jiných uměleckých oborech, proč by nemohly také na poli literárního překladu?

Na povahu společné práce jsme se ptali méně i více zaběhlých českých překladatelských tandemů. Anketu tentokrát publikujeme jako čtyřdílnou sérii celkem pěti tvůrčích dvojic, předchozí díly najdete zde, zde a zde.

 

Z jaké potřeby společná práce nad překladem vychází? 

PN: Nechci tu mluvit i za Nikolu Mizerovou, ale mám pocit, že vycházíme z potřeby tvůrčího dialogu. Též nás to lidsky stmeluje a nabízí to jasnou protiváhu k univerzitnímu pruzení.

JK: Víc hlav víc ví. Obvykle se mi potvrdilo, že scelený, komparovaný překlad byl ve výsledku lepší než má výchozí varianta.

VF: S kolegyní Kitzlerovou jsme si navzájem spolupracovníky i redaktory, doplňujeme se i se kontrolujeme. Vzniklý překlad je syntéza, promyšlená a oddiskutovaná dvěma osobami, za kterou si ve výsledku stojím víc, než kdybych daný text překládal sám.

Co před vás staví za výzvy a co vám osobně taková spolupráce přináší? 

JK: Potlačit překladatelské ego. 😊

VF: Jsme oba vůči sobě navzájem dost otevření, společné práci není na překážku třeba přebujelé ego. Je to inspirující vztah.

NM: Mám zkušenosti z tandemu s Pavlem Novotným, ve kterém jsme překládali více méně oba samostatně, oba jsme germanisté. Jednotlivé básně či kratší texty jsme si předem rozdělili a každý překládal pouze část výsledného celku. Velkou výhodou takto pojatého tandemu je možnost společné reflexe a spolupráce při hledání obtížných řešení. Překládání se tím částečně mění ve společenskou aktivitu, což je skvělé oživení. V této variantě tandemu samozřejmě může být překážkou skutečnost, že každý překladatel má svůj rukopis. Pokud se výsledný překlad nemá rozpadnout, je nutné znát předem dobře rukopis druhého překladatele a směřovat k nějakému soudržnému celku.

PN: Korporátní výraz „výzva“ mi k překladu moc nesedí – jde o kontakt s kvalitním textem, o snahu jej dostat do českého prostředí, ať už v tvůrčí spolupráci, nebo samostatně. Společná překladatelská práce nabízí jakési vzájemné jištění, živý dialog nad textem a jeho interpretací, je to i takové intelektuální obžerství, řekl bych, ochrana před zblbnutím.

Když se sejdete s překladatelským protějškem nad jedním textem, vnímáte vaši tvůrčí entitu spíše jako jeden organický celek, nebo fungujete jako dvě samostatné bytosti? 

JK: Možná je to genderově zavádějící, ale mám dojem, že se v našem případě potvrdilo „ženské“ a „mužské“ zaměření na rozdílné věci v rámci překladu. Možná za tím též stojí částečně odlišné zaměření oborové.

VF: Když si připravuji vlastní variantu překladu textu, jsem samostatná bytost, ale když se pak nad tím sejdeme s protějškem, stáváme se organickým celkem. A nevylučuje se to.

PN: Asi od každého trochu – já mám trochu paniku z větší masy textu, jsem spíš ten typ veršový, Nikola se zahuštěnějších textů nebojí, ale zase není ten typ metrický, rýmový, například. Tudíž se všelijak vzájemně doplňujeme – dosud jsme si volili texty, kde se rozmanité tvary a formy textu sbíhají a kombinují. Na Enzensbergerově Mauzoleu jsme pracovali v podstatě každý samostatně, následně jsme si do textů vzájemně vstupovali, u antologie Wiener Gruppe to bylo jiné, tam jsme postupovali ve větší provázanosti…

NM: Společné překlady mají dlouhou tradici především v oblasti poezie, kde se na překladu podíleli lingvista a básník. Lingvista dodal doslovný komentovaný překlad a básník jej převedl do poetické formy. Nejen v této tradiční podobě je překládání z podstaty věci spíše samotářská a téměř meditativní činnost. V tandemech tak členové nebo členky fungují především jako samostatné bytosti, které se navzájem dobře doplňují, často díky svému odlišnému překladatelskému založení.

Uměli byste si představit, že byste publikovali pod společným pseudonymem? 

PN: Pokud bych měl mluvit za sebe, tak asi ne, pokládám to za zbytečné, jsme prostě dva přátelé a kolegové, to stačí. Proč si nasazovat nějakou masku. Vlastně ani nevíme, kdy se zase při nějakém společném překládání setkáme, je to spontánní záležitost.

JK: Nevím, jaký by byl k tomu důvod?

VF: To mě nikdy nenapadlo. Přijde mi asi zbytečné vytvářet takovýto mýtus. Rádi přiznáme, že pracujeme ve dvou – dnes už se to myslím nepovažuje za podřadné.

Zdá se, že společný překlad postihuje častěji poezii. Vynucují si některé žánry svou povahou překladatelskou spolupráci více než jiné? 

VF: Mám v tandemovém překladu zkušenost jen s poezií. Vnímám tu preferenci poezie jako přirozenou, protože její překlad je více analytická, místy až technická činnost a ve dvou se prostě řeší lépe (alespoň tak jsem to zažil).

PN: Na žánru jako takovém až tak nezáleží, myslím. Společný překlad se asi častěji týká především textů, které fungují jako jazykový či myšlenkový rébus, nad kterými je třeba znovu a znovu uvažovat, případně provádět nějaké rešerše apod. Tam se ty dvě hlavy prostě dobře doplňují.

JK: Neumím posoudit, mám zkušenost výhradně z oblasti poezie.