Ptá se Alžběta Knappová, odpovídají Tereza Chlaňová a Jekaterina Gazukina
Ilustrace Alžběta Zemanová
Nedávno jsem poslouchala rozhovor s ukrajinskou překladatelkou Taňou Rodionovou, členkou překladatelské skupiny VERBacija. Spolu s dalšími dvěma členkami – Veronikou Jaduchou a Julijou Didochou – překládají společně a pod své překlady se podepisují jménem celé skupiny. Zdá se to jako revoluční myšlenka, ale pokud běžně existují kolektivy v jiných uměleckých oborech, proč by nemohly také na poli literárního překladu?
Na povahu společné práce jsme se ptali méně i více zaběhlých českých překladatelských tandemů. Anketu tentokrát publikujeme jako čtyřdílnou sérii celkem pěti tvůrčích dvojic, předchozí díly najdete zde a zde.
Z jaké potřeby společná práce nad překladem vychází?
TCh: Překládání ve dvou, nebo dokonce ve skupině ani tak nevzešlo z nějaké zvláštní potřeby, ale odehrálo se více méně mimochodem – vzhledem k tomu, že učím na vysoké škole literaturu a překlad, spolupracuji se studenty nebo s bývalými studenty a studentkami, takže to často přirozeně vyplyne. V jednom případě byla důvodem pro spolupráci má ne úplně dobrá znalost ruštiny, kdy jsem si jako „jištění“ přizvala do tandemu Kaťu Gazukinu a společně jsme přeložily román ukrajinského (tehdy ještě rusky píšícího) autora Volodymyra Rafejenka Dlouhé časy. Právě s Kaťou Gazukinou překládám nejčastěji, tak nějak jsme si na to zvykly. Kromě toho, že spolu překládáme, taky si navzájem čteme a redigujeme texty. Je to fajn – více pohledů vytváří nutnost se nad svým vlastním překladem víc zamýšlet a také pojistku, jak neustrnout v nějakém zaběhlém překladatelském modu…
JG: V mém případě vychází společná práce nad překladem především z nedostatku času. A také trochu z toho, že když na něčem pracuji delší dobu sama, začne mě to po chvíli unavovat – nápady se vytrácejí a celý proces pro mě přestává být tvůrčí. Stačí se ale nad překladem sejít a hned cítím, jak se ta tvůrčí energie úplně promění. Většinu zapeklitých míst jsme nakonec vždy vyřešily při společné diskusi.
Co před vás staví za výzvy a co vám osobně taková spolupráce přináší?
JG: Nejraději vzpomínám na společné překládání románu Jinací od Tarase Prochaska. S Alexandrou Vojtíškovou jsme se do něj pustily ještě během studií, kdy jsme měly spoustu času a mohly jsme ten text cizelovat donekonečna.
TCh: Mně přináší hlavně pozitiva. S Kaťou jsme měly zatím „štěstí“ na knížky, které obsahovaly různé vypravěčské linie nebo různé části. Více překladatelů tedy vlastně bylo velkým plusem, protože každá část mohla mít bez problémů trošku „svůj“ odstín. Platilo to i u zmíněných Dlouhých časů – jedna z nás překládala hlavní linii a druhá vložené povídky. Zároveň sice základní překlad má vždy na starosti jedna z nás, ale pak si text dost důkladně navzájem čteme, komentujeme a hledáme společně řešení pro obtížná místa. Tím si člověk uvědomí, kde něco nepochopil, kde to není ono, kde to vrže a skřípe. Já to mám dost ráda – tuhle zpětnou vazbu už v samotném tom procesu překládání, nejen v závěru, když je text hotový a dostane ho redaktor.
Se studentkami Adélou Mikešovou, Klárou Trávníčkovou a Lídou Dorosh jsme přeložily dětskou knížku Tani Maljarčukové MOX NOX. U té jsme se asi nejvíc vyblbly, neumím si představit, že bych si to tolik užila, kdybych překládala sama – vymýšlely jsme novotvary, překládaly netopýří „reálie“, nářečí, vymýšlely varianty, které budou fungovat pro dětského čtenáře, ale zároveň se v nich bude skrývat i vtip pro dospělé… Prostě – překládání ve více lidech má své kouzlo.
Když se sejdete s překladatelským protějškem nad jedním textem, vnímáte vaši tvůrčí entitu spíše jako jeden organický celek, nebo fungujete jako dvě samostatné bytosti?
TCh: Přímo takhle jsem se nad tím vlastně nikdy nezamýšlela. Pro mě je asi největší výzvou přestat být „pedagogem“. Třeba u studentů prvních ročníků na fakultě, kteří si umění překladu teprve osahávají, samozřejmě vím, že jim do jejich překladů musím dost razantně zasahovat, abych je naučila zásadní principy. Když ale dotyční a dotyčné postupně čím dál víc překládají sami a takříkajíc se „vyloupnou“, musím si dávat pozor, abych jim do toho v určitý moment přestala kecat a ukrotila v sobě tu původní roli, trošku se stáhla, upozadila a nechala to víc na nich. To je takový věčný úkol a asi se mi ne vždycky daří… Zároveň mám obrovskou radost, když svým bývalým studentům můžu dávat k redakci své překlady a když se ta role otočí. To je hodně zajímavá zkušenost.
JG: Co se týče vlastní tvůrčí entity, hodně záleží na tom, o jaký text jde. Třeba u románu bukovinského autora Maksyma Dupeška Za všechna jablka světa, který jsme překládaly ve třech ještě se Sašou Vojtíškovou, se kolektivní práce přímo nabízela – vystupují v něm totiž tři vypravěči. Každá z nás se tak může naplno projevit při překladu své části, ale výsledný celek stejně ještě společně dolaďujeme.
Uměly byste si představit, že byste publikovaly pod společným pseudonymem?
TCh: Tak nad tímhle jsem vůbec nepřemýšlela, asi umím, ale asi o tom zatím neuvažuju.
Zdá se, že společný překlad postihuje častěji poezii. Vynucují si některé žánry svou povahou překladatelskou spolupráci více než jiné?
TCh: U poezie se to nabízí, já sama jsem poezii začala překládat spolu se svým bratrem Matějem Lipavským (překládali jsme ukrajinského básníka Jurije Darahana, který žil mezi válkami v Praze), protože je básník a já jsem si netroufla. To byla krásná spolupráce, já jsem přeložila text do češtiny (bratr ukrajinsky neumí), on ho pak přebásnil. Poté jsem vše četla, korigovala tam, kde se až moc odchýlil, dlouho jsme to společně ladili, přepisovali… to se mi nesmírně líbilo. Asi se nedá říct, že by si některé žánry vynucovaly spolupráci, nemyslím si to. Spolupráce vzniká z jiných impulsů.