Josef Hrdlička

Ilustrace Alžběta Zemanová

V rámci uvedení čísla 6/2026 věnovaného ekopoezii, které proběhne od 21. do 23. srpna na faře Hoprich v Martínkovicích na Broumovsku, se hosté budou mít možnost zúčastnit takzvaného workshopu „mezidruhového překladu“. Vnímat znaky zvířat, rostlin a „neživé“ přírody není úkol, který by běžné smrtelníky příliš často „tahal za mozek“. Josef Hrdlička prošlapává tuto cestu před námi a nabízí způsob, jakým lze nad obtížným úkolem porozumění ne-lidským znakům kolem nás přemýšlet.

 

Spojení „mezidruhový překlad“ mě znepokojuje, irituje jistou prvoplánovostí. Z jakého jazyka bylo přeloženo? Před časem jsem zaznamenal aktivitu několika francouzských básníků a básnířek, kteří transkribovali ptačí zpěv do francouzštiny. Některé z textů vykazovaly určitý aktivismus, ale jen lidský. Zdá se, že ptačí zpěv se lidskému překladu snadno oddává a člověk se snad stal překladatelem tvorstva. Překladatel se jeví skromnější než pán, není to ale jen další lest? Americká básnířka Jody Gladding byla důslednější a vedle sbírky Translation from Bark Beetle (2014), v níž do lidštiny transkribuje sémiotické aktivity kůrovců, vytvořila také řadu básní na nejrůznější materiály, které vystavila podmínkám otevřeného prostoru, atmosféře, počasí… prostě tomu, co přijde. Kdo je čtenářem těchto básní, přesně nevíme, ale po čase lze nalézt nějaké stopy a naše čtení těchto básní je jiné než na počátku nebo z papírové knihy, protože prošlo překladem neznámého aktéra. 

Slovo překlad je lidské stejně jako slovo druhy a předpona mezi. Jako všechna slova mají i tato ovšem svůj tropický (od termínu tropus) potenciál a mohou se otevřít, překlopit na druhou stranu, stát se oknem, kterým k nám dohlédne někdo jiný, byť je to stále naše okno. To ale znamená, že překlad termínu „mezidruhový překlad“ vůbec nemusí být jeho ekvivalentem v jiné řeči. Prostě otevřít okno.

Odtud pramení i jistá má skepse k workshopu nebo dílně „mezidruhového překladu“, protože jedno odpoledne nebo několik hodin vyhrazeného času se nemusí proměnit ve chvíli návštěvy překladatelů z druhé strany. Aby to nebyla jen lidská hra. Začínám tančit ve tmě a čekám, zda ucítím doteky spolutanečníka… Podstatným faktorem je čas, který se u překladatelů v opačném směru může odvíjet zcela jinak než u nás. Mnohem rychleji, nebo mnohem pomaleji, nebo klikatěji a mimo naši první představu. Všimnu si například, že strom obrostl dlažbu, kterou sem dali před padesáti lety…

Možnosti jsou pro onu krátkou chvíli myslím takové:

Můžeme zkusit transkribovat ne-lidské projevy do lidské řeči. Což se jeví nejsnadnější, nejhravější a také jako nejméně závazné, protože nemáme zpětnou vazbu, kterou mohou poskytnout jiné pohledy.

Můžeme do krátkého času jedné aktivity a předchozí transkripce vložit svou paměť a připomenout si, že možná nepřekládáme poprvé a že jen přepisujeme starší překlady a vzpomínáme si na připomínky mluvčích původního jazyka, kteří se v minulosti ozvali, třeba někdy v dětství, někdy v polospánku, nebo až teď začínáme chápat jejich redakční zásahy. Možná i náš vlastní jazyk nese stopy starších překladů. Možná je náš jazyk nakonec od začátku pokusem o překlad, někdy vnitrodruhový, mnohdy otevřený k ne-lidskému.

Můžeme hledat stopy druhých překladatelů, povšimnout si, že oni tady už byli, a přijmout hypotézu, že jejich překlad slova překlad bude nečekaný.

Nemusíme dělat nic. Jen tomu všemu dopřát volný čas, všímat si, že komunikace v mnoha směrech a na mnoha úrovních probíhá neustále. 

 

Autor je básník a komparatista.