Rozhovor s Adalbertem Müllerem vedly a z angličtiny přeložily Mariana Machová a Tereza Zavadilová

V Brazílii působili „ekologičtí“ spisovatelé a spisovatelky dávno předtím, než se ekokritika stala akademickým pojmem euroamerického uvažování o literatuře. V rozhovoru to připomíná brazilský literární teoretik Adalberto Müller, který mimo jiné převedl do portugalštiny dílo americké básnířky Emily Dickinson. Dnes se věnuje amazonským domorodým komunitám jazykové skupiny tupí-guaraní a jejich verbálním aktům. Tato společenství nerozlišují mezi přírodou a kulturou – někdy dokonce ani pojem příroda neznají. To, co dnes Západ znovu hledá jako ekologickou moudrost, je pro ně přitom odjakživa samozřejmým způsobem myšlení. V rámci rozhovoru přinášíme ukázku přírodních básní Dickinson, báseň Manoela de Barrose, brazilského básníka a farmáře, i píseň tupí-guaraní, na kterých Müller přibližuje jemnější nuance porozumění světu.

 

Mariana Machová: Když mluvíme o ekopoetice – nebo v širším slova smyslu o ekokritice – co to pro vás znamená? Jaký máte k této oblasti literární vědy vztah?

Adalberto Müller: Nejprve bude potřeba širšího kontextu – najít to, čemu u nás v Brazílii říkáme Lugar de fala, tedy „místo mluvení“ [1]. Budu tedy mluvit z pozice někoho, kdo se zabývá na jedné straně otázkami domorodého obyvatelstva Brazílie a na druhé straně poezií a překladem. V naší zemi jsme velmi citliví na problémy životního prostředí. Zejména po smrti ekologického aktivisty Chica Mendese, který byl v roce 1988 zavražděn v souvislosti se svým tažením proti odlesňování pralesa, se tyto otázky postupně staly čím dál naléhavějšími. A nyní si dost silně uvědomujeme, jak důležité je, aby naše deštné pralesy přežily současnou devastaci. Žijeme v zemi, která vlastní jednu z největších ploch přírodních lesů na světě. Je to tedy přirozeně velmi citlivé téma i v brazilské literatuře a poezii.

Tereza Zavadilová: Kteří klíčoví brazilští autoři jsou tedy spojeni s tématem životního prostředí a jeho ochrany?

AM: Ještě než se začal v akademickém světě užívat termín ekopoetika, měli jsme tu již nejméně tři významné spisovatele, kteří se zabývali přírodou a environmentálními tématy. Byl to jednak João Guimarães Rosa, jeden z nejvýznamnějších spisovatelů 20. století, který byl výjimečný tím, že měl právě to povědomí o přírodě a životním prostředí, které jsem na začátku zmiňoval. Zadruhé Clarice Lispector, v podstatě jeho vrstevnice, které toto ekologické povědomí také nechybělo, zejména v pozdních románech, například v Živé vodě. A máme tu čest, že je naším krajanem básník Manoel de Barros. Měl dost zvláštní příběh; byl to intelektuál z brazilské bohémské elity, ale v padesátých letech tuto scénu opustil a stal se farmářem v Pantanalu, v mokřadní oblasti na jihozápadě země, jedné z největších na světě. Žije tam obrovské množství různých druhů zvířat, dá se chápat jako rezervace původních brazilských druhů. Chov dobytka byl tehdy v Pantanalu velmi rozvinutý – a myslím to v dobrém smyslu, ne ten způsob chovu, jaký známe dnes… Manoel de Barros tehdy začal chovat dobytek podle starých způsobů. Četl Vergilia a zároveň si nastudoval všechno o práci na poli a chovu hospodářských zvířat. A začal psát něco velmi odlišného od čehokoli, co do té doby v brazilské literatuře existovalo.

TZ: Takže lze říct, že v Brazílii se ekologické vnímání přirozeně promítalo do literatury dávno před tím, než se začalo mluvit o ekokritice?

AM: Přesně tak. I když v Brazílii možná neklademe tak silný důraz na akademickou ekokritiku jako u vás v Evropě, právě takto jsme si postupně uvědomovali vztahy mezi literaturou a ekologickými otázkami. Pojem „ekokritika“ vznikl v anglosaském akademickém prostředí, proto je příznačné, že první knihou na toto téma, která v Brazílii vyšla, byl v roce 2000 překlad americké knihy Ecocriticism (Ekokritika) Grega Garrarda. Dnes je však situace odlišná, protože ekopoe­zie se stala světovým trendem. Diskutuje se o ní všude.

MM: Jak už jste zmiňoval, poslední dobou se kromě literární vědy zabýváte původním obyvatelstvem Brazílie. Jakou roli hraje environmentální vnímání u nich?

AM: Ekologické povědomí je u původních obyvatel mnohem silnější – a myslím tím teď povědomí o vztahu mezi životním prostředím a kulturou. Pro domorodé obyvatele, kteří žijí v Amazonii a Cerradu, se kultura nedá od přírody oddělit. Je to opravdu velký rozdíl oproti způsobu, jímž uvažuje západní společnost. Například v jazyce tupí-guaraní z oblasti Gran Chaco, se kterým nejvíce pracuji, neexistuje dokonce ani samotný pojem „příroda“. V jazyce guaraní přírodu zkrátka nelze pojímat jako něco „odděleného od bytí“ – existuje pro ni jen jedno slovo, teko, které znamená zároveň „bytí“ a „svět“. Uvažování o životním prostředí tedy v těchto domorodých kulturách nemá žádné místo – životní prostředí je to, čím jsou! Každé stvoření je už samo tím životním prostředím.

TZ: Co vás jako literárního vědce a překladatele přivedlo ke studiu kultury původního obyvatelstva?

AM: Narodil jsem se a vyrůstal na hranici Brazílie a Paraguaye a už od dětství jsem se tak zabýval překládáním tří různých jazyků současně! Byla to prakticky trojjazyčná situa­ce, přičemž jeden z těch jazyků nebyl západní, ale domorodý. Moje matka pocházela z Paraguaye, což je jedna z mála jihoamerických zemí, kde je domorodý jazyk zároveň jazykem úředním – guaraní se tu užívá vedle španělštiny. Je to domorodý jazyk, ale velmi ovlivněný španělštinou. Díky němu jsem se postupně začal učit i další jazyky ze skupiny tupí-guaraní. Zdejší jazyky se od západních jazyků velmi liší, nejen ve struktuře, ale i ve způsobu myšlení lidí, kteří jimi mluví. A samozřejmě jsem se začal zajímat o kosmologické texty a mýty těchto kultur. Začal jsem překládat vše, u čeho se mi zdálo, že to „vypadá jako poezie“. V jejich mytologii je totiž mnoho různých textů a některé z nich jsou určené ke zpěvu.

MM: Jaký materiál při výzkumu používáte? Jsou to lidé, rozhovory, archivní materiály, texty?

AM: Nejsem antropolog, mojí doménou je literatura. Abych však texty v původních jazycích pochopil, používám ve výzkumu i antropologický přístup – musel jsem provést terénní výzkum, navštívit vesnice a mluvit s lidmi, abych jim porozuměl. Pro mnoho domorodých jazyků totiž neexistují slovníky, gramatika ani texty, které by vysvětlovaly, co to je verš nebo co je v daném jazyce „poetické“, respektive co je to poezie. Samotná představa poezie je u nich úzce propojená s kulturou a stejně tak neodlišují třeba umění od náboženství nebo od zemědělství. Ale ještě bych rád pro jistotu upřesnil, že například pojmy jako „mýty“ nebo „mytologie“ již dnes většina antropologů nepoužívá, protože jsou velmi zavádějící – mohlo by dojít k záměně třeba s řeckou mytologií. Vhodnějším výrazem pro to, co zkoumám já, je tedy slovesné umění, které je úzce spjato s neverbálním uměním, jako je tanec či košíkářství, a s kulturními zvyklostmi.

MM: Vy ovšem tento výzkum slovesného umění původních obyvatel propojujete s tématy, která s domorodými kulturami na první pohled nesouvisejí. Přeložil jste například kompletní dílo Emily Dickinson. Na první pohled to jsou velmi vzdálené oblasti, vidíte mezi nimi vy nějakou spojitost?

AM: Ano. Já vnímám všechno jako navzájem propojené. Některé spisovatele dokonce vnímám jako ekvivalent domorodých obyvatel. Třeba právě zmíněná Emily Dickinson je způsobem, jakým ve své poezii pracuje s přírodou a životním prostředím, velmi blízko způsobu uvažování domorodých obyvatel. Na tohle téma napsala knihu moje známá, německá profesorka americké literatury Christine Gerhardt. [2] Vysvětluje v ní, že způsob, jakým Dickinson pečuje o svou zahradu, jak prožívá zahradničení, je mimořádný – ona vytváří svůj vlastní vztah s ne-lidskými bytostmi, rostlinami, hmyzem, ptáky – a o této zkušenosti píše. V jejím díle jsou všudypřítomní. Teprve nedávno se Dickinson znovu začala interpretovat v tomto smyslu; vždycky jsme si mysleli, že o svých rostlinách nebo zahradě mluví nějakým „romantickým“ způsobem, ale je to celé mnohem složitější…

TZ: Doporučil byste k tomuto tématu nějakou další literaturu?

AM: Další moje přítelkyně, profesorka americké literatury Marta L. Werner, má webovou stránku o ptácích a jejich způsobu života v díle Dickinson. [3] Ptáci podle ní nejen že pronikají do jejích básní jako téma, ale mění i její vlastní způsob psaní! Nefigurují jen jako poslové, ale ji jako básnířku přímo nutí měnit způsob, jakým píše – získat jejich rychlost, naučit se stejným pohybům a podobně. Dickinson byla mimochodem už dříve velmi dobře přeložena do španělštiny a portugalštiny, ale já jsem se na rozdíl od většiny překladatelů, kteří vždy vybrali jen některé její básně a sestavili antologii, rozhodl přeložit kompletní dílo…

MM: Stále moc nechápeme, jak jste to vůbec zvládl, ale je to rozhodně velmi působivé!

AM: Byl jsem ovšem velmi kritizován. A často. Potkal jsem dokonce i ve Spojených státech lidi, včetně významných spisovatelů, kteří mi říkali: „Páni! No tedy… Ale – proč to děláš? Vždyť některé její básně jsou opravdu špatné!“ No a co, některé jsou lepší, jiné horší, záleží jen na tom, jak se na ně díváte… Ona psala po celý svůj život. A já si myslím, že všechno z jejího díla má nějaký význam. Její sebrané básně v portugalském překladu jsem vydal ve dvou svazcích. A když se na ně podíváte jako na celek, opravdu spatříte ptáky poletující všude kolem! Stejně tak hmyz a rostliny. Jako byste vstoupili do její zahrady!

TZ: Věnoval jste se také českému filosofovi Vilému Flusserovi, který působil v Jižní Americe. Čím vás zaujal?

AM: Ano, Flusser mě zajímal odedávna. Studoval jsem také mediální studia, protože jsem se v určité době velmi zajímal o film a adaptace literárních děl a chtěl jsem tento proces pochopit, a to jako překlad. Bavíme se o různých aspektech mé práce, ale všimněte si, že vždy je v ní nějak přítomen překlad! Nejprve jsem tedy objevil Flussera, který mluvil o médiích, ale když jsem pak četl jeho knihu Vampyroteuthis infernalis, úplně mě to ohromilo. Tento text je vlastně o tom, jak člověk a příroda nacházejí společný základ. Flusser tu zkoumá bytost, zvíře, které žije v hlubinách oceánu, hlavonožce vampýrovku hlubinnou. Uvažování o tomto podivném tvoru, jenž je jakýmsi „opakem“ člověka, žijícím v temnotě a bez kyslíku, je pro něho způsobem, jak nahlédnout, kdo jsme, skrze jiný živočišný druh. Myslím, že je to velmi ekologický text – a jeden z nejdůležitějších textů, které kdy byly napsány o tom, kdo jsme ve vztahu k jiným druhům na této planetě.

MM: Když uvažujeme o hranicích toho, co je lidské, jak v současnosti vnímáte umělou inteligenci? Protože ta dnes samozřejmě ovlivňuje literaturu a její překlady po celém světě. Pomáhá vám tento nástroj jako překladateli? Nehledě na to, že AI velmi souvisí s environmentálními otázkami…

AM: Tohle vnímám opět jako součást širšího tématu, kterým je vztah člověka, respektive lidstva, technologie a životního prostředí. Samozřejmě jako překladatel i jako profesor využívám všechny nástroje, které mám k dispozici, používám například Zoom ke zprostředkování naší online konverzace. Používám také některé překladatelské nástroje – ale na překládání z jazyků skupiny tupí-guaraní samozřejmě žádný nástroj neexistuje, nejlepším „nástrojem“ je mluvit přímo s lidmi. AI se vyvíjí a do budoucna změní mnoho druhů lidské práce, ale též vztahy, naše jednání nebo emoční prožívání; už dnes se používá ve všech možných odvětvích včetně psychologie, psychoterapie. V rámci studií domorodých kultur se tedy spíš snažím tázat jinak: Jak nás dnes mohou ovlivnit „starobylé technologie“, „stará inteligence“? Příslušníci skupiny tupí-guaraní ovládají např. archaické technologie zacházení s přírodou, to, jak pěstují plodiny, jak zpívají nebo co považují za posvátné – planetu Zemi, ale zároveň i každou jednotlivou rostlinu. Věří, že mezi rostlinami a tím, co nás přesahuje, existuje vztah. Je to magické a poetické zároveň – a má to i ekonomické a environmentální dopady.

TZ: My západní lidé jsme ale toto spojení ztratili a tím je v konečném důsledku ohroženo naše přežití na této planetě. Dá se s tím něco dělat i z pozice vás jakožto literárního vědce?

AM: Právě proto se snažím znovu navázat spojení s touto dávnou „archaickou inteligencí“ – měla by být podle mě považována za velmi důležitý nástroj pro budoucí přežití lidského druhu. Jsme aktuálně nejohroženějším druhem na této planetě, protože ničíme vše, co by nás mohlo v budoucnu udržet při životě: řeky, oceány, vzduch. To jsou základy života, našeho vlastního života! Archaická inteligence domorodých obyvatel Brazílie je jedním z řešení, jak se znovu spojit s přírodou. Domorodí obyvatelé samozřejmě dnes využívají moderní technologie, používají umělou inteligenci, počítače, točí videa, mají Instagram a podobně, protože si uvědomují, že je třeba bojovat na obou stranách. Využívat technologie ve prospěch životního prostředí, pro ekologii – nejen pro ničení, jako to děláme my. I z psychologického hlediska je náš přístup velmi destruktivní a ničí celé politické systémy; i vy v Česku jste svědky toho, jak je demokracie napadána umělou inteligencí a sociálními sítěmi. Také současná západní poezie může být v tomto ohledu užitečná, sehrát roli při hledání tohoto „archaického“ chápání technologií; pro mě jsou samozřejmě velmi důležití spisovatelé jako Herman Melville, Gary Snyder nebo Jean Giono. Někteří autoři se nás snaží znovu spojit s celistvostí života. Jsou si vědomi toho, že život by neměl být oddělen od jiných oblastí, že by měl být vždy považován za středobod každého výzkumu, který provádíme. A já myslím, že úloha ekologické poetiky je přesně v tomto!

MM: Prozradíte závěrem, na čem právě pracujete?

AM: Nedávno jsem potkal guaraníjskou šamanku a nahrál ji na mobilní telefon. Zeptal jsem se jí, proč slovo jakaira v jejím jazyce označuje jednoho z bohů a zároveň plodinu, kukuřici. Ale ona, místo aby mi to vysvětlila, odpověděla písní – a já jsem tomu tehdy úplně nerozuměl. Musel jsem poprosit další lidi z této jazykové oblasti o překlad. A dozvěděl jsem se, že bůh a rostlina jsou totéž. Když sejí semena této plodiny, „sejí božstvo do země“. A ono povstane a nakrmí lidi, protože z kukuřice se pak vyrobí rituální nápoj pro obřad, v jehož rámci šaman nebo šamanka dává lidem jména. Nápoj se pak zase změní v boha, který je ve skutečnosti rostlinou… Ekonomické aktivity původních obyvatel, které souvisejí s obživou, tedy přímo souvisejí s vírou a náboženstvím. A poezie je v takových společenstvích jasným průsečíkem. Uvažuji: Co je ještě potřeba napsat, aby se náš život stal udržitelným? Vždyť život je všude po světě ničen ropným průmyslem, automobilkami, a dokonce i tím, jak musíme udržovat zmíněnou umělou inteligenci s jejími velkými datovými centry, která spotřebovávají vodu a elektřinu. To ví každý. Moje výzkumné otázky proto jsou: Jak se s tímto vším může poezie vypořádat? A jak může ve společnosti znovu ožít?

Emily Dickinson

***
Jediný ptačí tón
je víc než slov milion –
v pochvě meč – jeden jen.

***
Svou přesnou hudbu nese Pták,
na své místo ji vloží –
vloží ji v Srdce Člověka
a do Milosti Boží –
Od dřiny trylků úlevu
stěží kdy Krása má –
však v práci Oddych Jiskřivý
najde, kdo Kouzla zná –

***
Tomu, kdo v srdci Vstavač má –
močál se červnem rdí.

***
Měkce si ťape Housenka –
k mé ruce kráčí blíž,
přichází z říše sametu,
ovládá hebký plyš.
Její pouť letmo zaujme
můj mdlý – pozemský zrak,
upřeně sleduje svůj cíl,
o víc se nestará –

Z angličtiny přeložila Skupina pro překlad Emily Dickinson

Adelina Ramona

Jakaira
Itymby rete rory, rory
Itymby rete rory, rory, hiche hiche
Avakui rete rory, rory
Jakaira guasu hiche hiche
Tupã hiche hiche
Che Tupã hiche hiche hiche
Amba’y rete renopu’ã
Itymby ru pe ñu mba ijeguasu hiche hiche
Amba’y rete renopu’ã
Itymby ru pe ñu mba ijeguasu hiche hiche
Amba’y rete renopu’ã
Itymby ru pe ñu mba ijeguasu hiche hiche
Nde rory, rory Jakaira guahu hiche hiche
Itymby rory, rory
Itymby rory, rory ñu mba ijeguasu hiche hiche
Itymby rete rory, rory
Itymby rete rory, rory hiche hiche
Haaaah.
Ha etonse etezia ha ko’êrõ ha hyapuma.
Ha’e kwera oguãhema.
Ha’e eremondo ereguapyma jave ejatypama.
Amondo, amondo ko marandu.
Ñanderu apyti’a rusu rupi
Marandu ñe’ê apyundy
Ypyti’a ju porã parũ ma’ên
Che remi mondo, che remi mondo nynȳ
Ahenói ahenói che remi mondo nynȳ
Amondo ko marandu
Amondo ko marandu
Hi. Ha’e erehenói chupe.
Ha ha’e kuera erehenói maramo.
Ha’e kuera ha’e erembopapa rire ereha’ã arã.
Orohenói, orohenói hiche hiche
Orohenói, orohenói hiche hiche
Amondo ko marandu
Amondo ko marandu hiche hiche
Ypyty’a ju porã
Che remi mondo
Marandu ñe’ê ngatu hiche


Jakaira
Klíčí tělo radostné, radostné
Klíčí tělo radostné, radostné, hej hej
Kukuřičné tělo radostné, radostné
Velký Jakaira hej hej
Bůh hej hej
Můj Bůh hej hej hej
Necháváš povstat kmen posvátného stromu
Povstává otec, to pole je velké, hej hej
Necháváš povstat kmen posvátného stromu
Povstává otec, to pole je velké, hej hej
Necháváš povstat kmen posvátného stromu
Povstává otec, to pole je velké, hej hej
Ty jsi radostná, radostná Jakairova píseň hej hej
Klíček radostný, radostný
Klíček radostný, radostný, pole je velké hej hej
Klíčí tělo radostné, radostné
Klíčí tělo radostné, radostné, hej hej
Áááách.
A tak dnes a zítra a zazní.
Oni přijdou.
A posíláš je, a když je zaseješ, zcela je zakryj zemí.
Posílám, posílám tuto zvěst.
Skrze velké lůno Našeho Otce
Zářící slova zvěsti
Skrze jeho krásné zlaté lůno
Mé poselství, mé krátké poselství
Volám, volám své krátké poselství
Posílám tuto zvěst
Posílám tuto zvěst
Tak. A voláš ho.
A oni, když je voláš.
Poté, co je přiměješ vyprávět, zkusíš to.
Voláme, voláme hej hej
Voláme, voláme hej hej
Posílám tuto zvěst
Posílám tuto zvěst hej hej
Skrze krásné zlaté lůno
Moje poselství
Dobrá slova zvěsti hej

 

Ha’e kuera… Ha ohendu ha’e kuera.
Ha oguã’ēma voi ave.
Ha’e kuera… Ha ou há’e kuera. Omboy’u pe rejaty akue.
Ha’e kuera va’e omboy’uma pe reha’ã va’ekue.
Peichango pe Jakaira. Ha’e nde rejaty reiri. Che peicha, chee.

Oni… A oni naslouchají. A také opravdu přijdou.
Oni… A oni přicházejí. Zalévají, co jsi zasel.
Oni zalili to, o co ses pokusil.
Takový vskutku je ten Jakaira. A neseješ je ledajak. Taková jsem já.

Z guaraní přeložila Lenka Zajícová

Manoel de Barros

Z knihy O guardador das águas (Strážce vod, 1989)

V Proměnách Ovidius ve dvou stech čtyřiceti příbězích
předvádí lidské bytosti změněné
v kameny, rostliny, zvířata, věci.
Dalším stupněm by bylo, kdyby už proměnění jedinci
mluvili jakýmsi nářečím věcí, larev, kamenů atd.
Vznikla by úsvitná, adamská,
rajská, prapůvodní řeč –
kterou by si osvojili básníci – kdyby se znovu stali dětmi, jimiž bývávali,
žábami, jimiž bývávali,
kameny, jimiž bývávali.
Aby se do dětství navrátili, museli by se básníci taky
naučit zase trefit jazyk špatně.
Má to snad být výzva k nedouctví? K přičítání řeči komárům?
Bylo by to stěhovavě skvostné zblbnutí.

Z portugalštiny přeložila Vlasta Dufková

 

Adalberto Müller (* 1966, Ponta Porã) je brazilský autor, překladatel ze španělštiny, francouzštiny, němčiny a angličtiny a profesor literární teorie na Universidade Federal Fluminense v Niterói ve státě Rio de Janeiro. Působil jako hostující výzkumník na Yaleově univerzitě a jako hostující profesor na Université de Lyon 2 ve Francii v oboru filmová studia. Publikoval knihy a články o filmových a mediálních studiích, teorii překladu a literární teorii, například eseje A imagem sob a imagem (Obraz pod obrazem, 2021), Linhas Imaginárias: poesia, mídia, cinema (Imaginární linie: poezie, média, film, 2012) či monografii Formas de resistência em Chico Buarque e Caetano Veloso (Formy odporu u Chica Buarqua a Caetana Velosa, 2021). Do portugalštiny přeložil kompletní dílo Emily Dickinson (2020).

Tereza Zavadilová (* 1992, Strakonice) vystudovala žurnalistiku a mediální studia na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a také filosofii na Filozofické fakultě téže univerzity. Je redaktorkou kultury a zahraničního zpravodajství Katolického týdeníku a přispívá i do dalších médií (magazín Reportér, A2, iLiteratura aj.) Spolupracuje s FSV, kde se jako postdoktorandská pracovnice zaměřuje na náboženskou komunikaci. Studuje komparatistiku na FF UK.

Mariana Machová (* 1977) vystudovala anglistiku a hispanistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, tamtéž získala doktorský titul. V současnosti působí jako docentka na Ústavu anglistiky Filozofické fakulty Jihočeské univerzity a na Ústavu anglofonních literatur a kultur FF UK. Mezi oblasti jejího odborného zájmu patří současná anglicky psaná poezie a problematika poezie a překladu. Překládá z angličtiny (Elizabeth Bishop, John Millington Synge, Marianne Moore) a španělštiny (Jorge Luis Borges, Julio Cortázar, Gabriel García Márquez). Je autorkou monografií Elizabeth Bishop and Translation (Elizabeth Bishop a překlad, 2017), Místa mezi místy: Pomezí americké poezie (2015) a spolueditorkou kolektivní monografie Things in Poems (Věci v básních, 2022). V nakladatelství Karolinum se podílí na řízení edice zaměřené na teorii lyriky Studia poetica a působí v redakci časopisu Svět literatury.

Poznámky

1 Pojem brazilské filosofky Djamily Ribeiro označuje sociální a kulturní kontext, z něhož člověk promlouvá. (Pozn. red.) [Zpět]
2 Jedná se o knihu A Place for Humility: Whitman, Dickinson, and the Natural World z roku 2014. (Pozn. red.) [Zpět]
3 dickinsonsbirds.org/project (Pozn. red.) [Zpět]