Lubomír Tichý
Ilustrace Alžběta Zemanová
Ve svém druhém příspěvku pro rubriku Knihovničky slovenské poezie se básník a polonista Lubomír Tichý věnuje poetickému debutu Sklená huta Jána Púčeka. Všímá si, že překladatel z polštiny a redaktor reportážního nakladatelství Absynt se ve svém žánrově rozličném psaní kontinuálně zaobírá pamětí konkrétních lokalit středoevropského prostoru. Básně Sklené huty vycházejí stejně jako titul sbírky z místa v Malých Karpatech. Lyrický mluvčí se potuluje hutnickým krajem spolu s dávnými obyvateli německého původu a s melancholickou fascinací sleduje stopy paměti i jejich absenci napříč časem.
Topografický název básnické knihy Jána Púčeka odkazuje ke konkrétnímu místu s bohatou historií v pohoří Malých Karpat – název mu v 17. století dala sklářská huť, později tam vznikla izolovaná osada tzv. huncokárů, německojazyčných dřevorubců přišedších z alpských zemí v 18. století, kteří však byli po roce 1945 z velké části odsunuti a poslední osadníci se vystěhovali krátce poté, co oblast po roce 1948 začala spadat pod leteckou vojenskou střelnici. Dnes po zadání názvu do internetového vyhledávače člověk narazí už jen na fotografie turistického rozcestníku a několika ovocných stromů nebo na GoPro záběry z horského kola.
O znovuoživení povědomí o tomto prostoru se Púček již jednou zasloužil – společně s Veronikou Hajdučíkovou natočil v roce 2023 pro Rádio Devín hodinový feature Slnkom zaliata alebo Rozkrývanie Sklenej huty. Kombinace výpovědí historiků, pamětníků i představitelů tamější dlouholeté skautské tradice, úryvků z dávných básní, črt a inzerátů, terénních nahrávek nebo popisů dochovaných reliktů zástavby vytvořila o poznání poutavější a pronikavější obraz místa, než jaké nabízejí běžné informační tabule. Púček má ostatně jako redaktor nakladatelství Absynt a překladatel z polštiny s hybridními žánry na pomezí publicistiky a beletrie zkušenosti i z jiné než vlastní autorské perspektivy. Výhradně básnické knižní dílo však pro zavedeného prozaika představuje nové území.
Stejně jako rozhlasový pořad čerpá i sbírka Sklená huta z rozmanitých zdrojů, v básnicky poměrně tradičním tvaru se však výpovědi slévají v jeden hlas. Intermediální složka knihy se omezuje na výřez z katastrální mapy obce Doľany na předsádkách a obálkovou kresbu Juraje Gábora, která zachycuje krajinu se slabě zaznačenými, nedotaženými domečky. Obojí poukazuje k základnímu principu Púčkova psaní – vycházení z konkrétních lokalit (prozaické texty Kameň v kameni, Karpaty!), které v průběhu staletí doznaly značných změn.
První báseň sbírky se od ostatních jeví odlišně. Ztvárňuje patrně první setkání mluvčího s místem: „Vo vlhkom tele, v príkrom dychu / neporozumel som chveniu, / nespoznal som dostatok slov.“ Navrstvený prostor zatím nelze ztvárnit jinak než lakonickou registrací („Orechy. Staré jablone. Hruška.“) a obecnými reflexemi proměnlivosti. Teprve následující básně vycházejí z principu vidění „dvojmo“. Z jedné strany si mluvčí všímá nenápadných reliktů zaniklého světa, který prozrazují terénní násypy, zářezy ve svahu, ostrůvky kopřiv, prastaré buky či odlesněné světliny, z druhé strany tyto postřehy spojuje s nabytými znalostmi, a může tak se stvořitelskou intenzitou rozdmýchávat obrazy minulosti: „Priesvitné a neviditeľné / strháva môj pohľad do predstáv: / sedemdesiat rozhnevaných mužov / na koľajach a vlak neprejde;“.
Ačkoliv si mluvčí drží nad slovem kontrolu a nezprostředkovaný hlas vpouští do svých veršů jen výjimečně, jeho výpověď nese znaky různých žánrů – historického či etnografického výkladu, epických náběhů, soustředěných popisů i naléhavě směřovaných promluv – čímž dochází k jejímu zpestřování a rozšiřování možností, jak nahlížet na ústřední téma paměti. Přispívají tomu i cizojazyčné pasáže (především německá vlastní jména jako nositelé paměti v řeči), naopak je spíš na škodu, že se spolu s pradávnými vrstvami někdy vynoří i archaické figury, které dnes svou otřepaností okouzlí již málokoho: „rodí sa lúka v tvare lona, / útulná, bezpečná, / nad ňou dva rovnaké špice pŕs.“
Podobně pečlivou a poučenou pozornost, na hony vzdálenou turistickému vnímání, která se však zároveň neobejde bez zdravých pochybností, věnuje Púček v následujících dvou oddílech i dalším místům – okolí dnešní obce Buková a historické trasy Via Bohemica (oddíl Stará hradská) a následně Dubnici nad Váhom, konkrétně prostoru, kde se za druhé světové války nacházel romský koncentrační tábor (oddíl Údolie). I u místa s takto hrůznou historií bývá pro mluvčího prvotním impulsem smyslový detail, který záhy odhaluje také svoji transcendentní podobu. Púčkovi se tak daří citlivě připomínat stále opomíjené konkrétní historické vrstvy a zároveň klást obecnější otázky po tom, co paměť vyvolává, co ji udržuje a jakými cestami se přenáší.
Ján Púček: Sklená huta. Horská lucerna, Košice 2026.
Kniha na stránkách nakladatelství.
△ △ △
Krty obrátili zem naruby,
koža z opačnej strany
je teplá. Ako každé živé telo.
Veronika a jej deti zbierajú drahokamy,
ktoré vyvreli z podzemia.
Číre zelenkavé svetlo z ohňa
dutná na dlani.
Trvá to týždeň. Možno už dva.
Prestali sme vnímať čas,
keď sa roztavil na trosky, na popol.
A kdesi inde padajú domy.
Sutiny prikrývajú telá ľudí,
čo nestačili ujsť.
Blčí oheň, ktorý nič nesplodí.
Veronika pomaly dýcha na ležiacom pni:
chcela by tu prečkať ďalšiu vojnu.
Lenže z rúk jej schádza koža
a pod ňou deti
vysoko na skalách volajú,
že im sa predsa nič nemôže stať.
(s. 27)
△ △ △
Spod Bučavky nevidieť
žiaden iný svet:
rozleptáva ma zeleň a samota,
aj keď celkom blízko tuším
zuniaci priesmyk,
obce, valy, lomy –
a za zákrutou tristoročný kríž.
Predo mnou leží cesta:
tichá starena skamenená v modlitbe.
Nikam už nevedie,
odnikiaľ nevychádza:
zaskočí ju každá putujúca noha.
Z hĺbky jej nemoty
zakvíli siréna kameňolomu.
Zem sa zosunie
na tichý zástup čakajúcich:
nikto z nás prikrytých
neukáže prstom na valiaci sa svah.
A práve vtedy – takmer nahé dieťa;
nohavice pri členkoch,
tričko vysoko pod krkom,
ciká pod stromom.
Keď skončí, zazvoní smiechom
a hladké telo
mu porastú zelené úpony.
(s. 39)
△ △ △
Sklená nádoba, v nej piesok.
A všetko obrátené proti gravitácii.
Samé veci. Samá logika.
Bezodné presýpanie.
To, čo nám zviera hrdlá
dávno nie je ornament.
Znova zachytená chrasta.
Znova vypudená krv.
Bývame ešte v práchnivom strome
pod kôrou, živíme sa holými vetami.
Občas zaprší, ale voda nám už nepatrí,
uniká z Údolia.
Pozri! Koľko života v tom mŕtvom kmeni!
A ďalší nebude.
Raz možno oheň oslobodí klinec,
ktorý ktosi pred sto rokmi
nakrivo zatĺkol do tohto stromu.
Kus kovu zazvoní.
Všetko ostatné sypké
odíde za vetrom.
(s. 61)