Rozhovor s Richardem Sikenem vedl a z angličtiny přeložil Jan Škrob
V českém překladu anglisty a básníka Jana Škroba vyšla v nakladatelství Kontrast debutová sbírka amerického básníka Richarda Sikena Sevření. A to včetně předmluvy nobelistky Louise Glück, která nyní již kultovní titul americké queer poezie ocenila v soutěži Yale Series of Younger Poets. V rozhovoru se překladatel s autorem společně noří do stavebních principů sbírky, jako jsou variace a filmová optika, rozebírají, jak napsat naléhavou báseň a proč zůstává poezie Sevření současnou. Nakonec se dotknou také nevyhnutelného spojení lásky a hrozby a unikavého obsahu pojmu tajemství.
V současné poezii často hraje prim klid, zdrženlivost, umírněnost, odstup. Sevření rozhodně není zdrženlivé. Vrhá se na nás, burácí, naléhá. Je podle vás právě toto způsob, jak psát pravdivou poezii?
Poezie může dělat úplně cokoli, může být zkonstruovaná úplně jakkoli. Řemeslné provedení těch nejlepších básní zkrátka odpovídá jejich obsahu. Nezdrženlivost se u Sevření prokázala jako velmi vhodná strategie. U mojí druhé knihy by nefungovala. Každý projekt si musí najít svůj vlastní motor. Sevření podle mě v době svého vzniku vyčnívalo z toho důvodu, že šlo proti tomu, co tehdy dělala většina jiných knih. Má v sobě zběsilost i divokost. Je to kniha, která i ve svých nejpoklidnějších částech zůstává nepokojná.
Kolik úprav vyžaduje báseň, která má působit naléhavě?
Mně to zabere celé měsíce. Všechny úpravy trvají celé měsíce. Pokud chci naléhavou báseň, musím si ji přečíst nahlas třeba padesátkrát. Vyškrtávám pomalá slova. Vyškrtávám mrtvá slova. Komplikuju pohyb kupředu. Věnuju pozornost délkám jednotlivých sousloví. Vyškrtávám neobratné zvuky, pokud je nevyužívám k přilákání pozornosti ke konkrétnímu místu. Dbám na to, abych používal konzistentní slovník. Stavím útvary: narativní útvary, sonické útvary, emoční útvary. Tyto útvary vylaďuju a dávám si záležet, aby na sebe uspokojivě navazovaly. Dbám na to, aby měl každý dramatický úder jasný dopad. Dbám na to, aby byl každý manévr riskantní, aby v básni čím dál víc šlo o něco zásadního. Čtu ji znovu a znovu. Vyškrtávám falešné manévry. Vyškrtávám očekávatelné. Vyškrtávám melodramatické. Vyškrtávám části, které si nedokážu zapamatovat, protože pokud nepřipadají dostatečně pozoruhodné a originální, aby stály za zapamatování, mně, nebudou tak připadat nikomu. Hledám trhliny a opírám se do nich. Zesiluju ohyby. Zesiluju tlak. Naléhavá báseň je lyrická exploze a zároveň monolog. Naléhavá báseň není převyprávění příběhu – je to nějak utvořená sugestivní rekonstrukce prožitku.
Už uplynulo přes dvacet let od doby, kdy Sevření vyšlo poprvé. Za tu dobu si získalo široký okruh lidí, kteří ho nadšeně čtou, citují, odkazují k němu. Co vás stálo knihu napsat a změnil se k tomu nějak váš vztah?
Nejsem si jistý, jestli mě napsání Sevření něco stálo. Hodně mě stály ty zkušenosti, ale psaní o nich bylo prostě psaní. To, jak čtenářstvo na Sevření během těch let reaguje, se hodně proměnilo a proměňuje se to dál. Interakce mezi čtenářem a knihou se každým rokem vzdaluje mému původnímu záměru. Je to ošemetné: chcete knihu, která se bude ohýbat a přizpůsobovat proměnám kultury, nebo knihu zastavenou v čase, která bude rok od roku stále méně relevantní? Já dávám přednost knize, která si nachází nové způsoby, jak rezonovat, místo aby se stala spíš historickým dokumentem.
Jedna z výrazných rovin Sevření je to, že se ke zkušenosti málokdy vztahuje jako k něčemu ukončenému. Jako bychom se pořád k něčemu vraceli, něco si znovu přehrávali, revidovali, variovali, opakovali. Jaká je úloha tohoto opakování ve vašich básních?
Opakování nám dává pocit bezpečí. Variace v nás probouzejí vzrušení. Souhra napětí a uvolnění formuje dramatický tvar. Napsal jsem tři knihy. V každé z nich pracuju s jiným rámcem. Sevření se neustále reviduje a převypráví. Jedním z témat Sevření je nejistota a překryv zkušenosti. Kniha pojednává o identitě – fluidní, neustále se proměňující – a návraty do situací jsou pokusem uchopit příběh správně: ve fázi jeho utváření, vyprávění i chápání. Zastřešující metaforou celé knihy je film: jeho schopnost přehrát scénu znovu, sestříhat ji a uspořádat zase jinak. Sevření je rozdělené do tří částí. Každá část představuje odlišný pokus o správné uchopení příběhu a jeho uspokojivé zakončení.
Střihy, záběry, výstavba scény – u Sevření má člověk opravdu místy pocit, jako by se báseň chtěla stát kamerou. Jaké specifické možnosti tato optika při tvorbě básně přináší?
Optikou Sevření je film. Optikou War of the Foxes (Liščí válka, 2015) je malba. Optikou I Do Know Some Things (Nějaké věci vím, 2025) je hudba. Básně i eseje mají své vlastní obsahy, ale básně jsou vtělené a místo tvrzení předkládají obrazy. Mluvčí těchto mých básní je kamerou, což směřuje pozornost k vizuálním aspektům situací. Dodává to bezprostřednost, kterou samo vyprávění nemá. Vytváří to dojem konkrétního místa. Podporuje to záměr básní, jímž je přinášení svědectví. Je rozdíl mezi autorem, který vzpomíná, a autorem, který něco nějak prezentuje. Aby zkušenost měla skutečnou sílu, je potřeba ji zrekonstruovat, nejen převyprávět.
Sevření hodně pracuje s druhou osobou, přezdívkami, dvojníky a nestabilními jmény. Jakou úlohu tady má pojmenování? Zprostředkovává blízkost, nebo umožňuje předstírat odstup?
Rádi děláme, že podstatná jména jsou stabilní. Nejsou. Strom je okamžik v čase. Je to semínko, mladý stromek, dřevo na otop, žhavý popel. Pojmenovávání je nepřesné. Pojmenovávání k věcem jenom ukazuje. Neměli bychom na ně spoléhat. Popis je uspokojivější, intimnější a víc ukotvený ve zkušenosti. Představujeme si osobnost jako něco pevného a domníváme se, že vztahy jsou pevné, ale nejsou, jsou neustále v pohybu. Sevření to reflektuje, jeho jazyk to reflektuje.
Co se děje s lyrickým oslovením, když milovaný zároveň představuje hrozbu, když je sama touha úzce spjata se strachem?
Milovaný hrozbu představuje odjakživa, vždycky to tak je. I ty nejlepší možné scénáře zahrnují hrozbu zlomeného srdce, odmítnutí, zrady, ztráty. I nejlepší možné scénáře počítají s tím, že to dřív nebo později skončí, úmrtím milujícího nebo milovaného, což je další druh hrozby. Jiný typ strachu se ale probouzí, když je milovaný, nebo situace jako taková, bezprostřednější hrozbou, třeba fyzickou. Lyrické oslovení se pak možná mění z romantického gesta do polohy svědectví. Toho druhu, s jakým se setkáváme ve válečné poezii. Sama báseň je pak vystavena tlaku jiného druhu. Je s ní spojen jiný typ – zvýšeného – rizika.
V čem dnes rozumíte lásce lépe oproti lyrickému mluvčímu Sevření?
O lásce nevím nic. Jenom sdílím své zkušenosti.
Znamená něco queer poezie? Pokud ano, má nějaký konkrétní úkol?
Když na to přijde, nic nemá žádný konkrétní úkol. Zároveň všechno něco znamená. Jednotlivci mají cíle a nástroje. Někdy se jednotlivci spojí a dají si nějaké označení nebo jim je dá někdo jiný – mohou pak být třeba queer, romantici nebo metamodernisté – ale já tvrdím, že pojmenování jsou nepřesná a nestabilní. Queer poezie je psaná queer lidmi nebo pojednává o queer zkušenosti. Můžete prohlašovat, že v queer poezii jde o viditelnost, nebo politiku, nebo reprezentaci umění, nebo třeba o určitý svébytný druh svádění. Může v ní být všechno z toho, nebo klidně nic. Jednotliví lidé, dokonce i jednotlivé básně, mají vlastní cíle. Sám mám řadu cílů. Je jich nepřeberné množství. Queer zkušenost je široká a rozlehlá. Zároveň se ale dá tvrdit, že queerness musí neustálé konfrontovat předpoklady a domněnky dominantní kultury, že musí neustále tvořit prostor, v němž může vzkvétat, a že upozorňování na skutečnost, že queerness existuje, je vždycky i politické stejně jako poetické.
Co pro vás zůstává tajemstvím – v poezii, v touze, v životě?
Tajemství podle mě spočívá v konkrétních okolnostech. Všechny příběhy jsou v podstatě stejné, ale každý z nás je jedinečně umístěný v časoprostoru. Ve svém těle jste sám. Jaké to tam je? Co vidíte, co cítíte? Mezi vaší a mojí zkušeností budou rozdíly, ale zároveň se budou i překrývat. Tajemstvím pro mě zůstává všechno. Umění je jeden ze způsobů, jak to prožívám a sdílím. Někdy tajemství spočívá ve věcech, jindy v prostoru mezi věcmi, jindy zase v pořadí a juxtapozici věcí. Vezměte pár obyčejných věcí a smíchejte je dohromady. Pospojujte různé části způsobem, který nemusí být logický nebo chronologický. Následujte instinkt a dostanete se k tajemství. Vyprávějte mi příběh postavený spíš na emoci než na zápletce a dostanete se k tajemství. Nebo se prostě podívejte na svět tak, jak je, a ne tak, jak jste zvyklý se na něj dívat. To je tajemství.
Richard Siken (* 1967, New York) je americký básník, výtvarník a filmař. Jeho prvotina Crush (2005) získala řadu literárních ocenění. V českém překladu Jana Škroba vyšla v nakladatelství Kontrast. Zatím poslední Sikenovou knihou je I Do Know Some Things (Některé věci vím, 2025), kde autor reflektuje zkušenost mozkové mrtvice a následného zotavování. Richard Siken žije v Tucsonu ve státě Arizona.
Jan Škrob (* 1988, Praha) je básník a překladatel. Autor básnických knih Pod dlažbou (2016), Reál (2018), Země slunce (2021) a Zámoří (2026). Spoludržitel Drážďanské ceny lyriky za rok 2018. Jeho básně byly přeloženy do několika cizích jazyků a objevily se v mnoha časopisech a antologiích doma i v zahraničí. Je členem Asociace spisovatelů a Svazu nezávislých autorů. Jeho hlavním překladatelským zájmem jsou literatury Afriky a africké diaspory.