Rozhovor s Gítáňdžali Šrí vedla a z angličtiny přeložila Nora Koa
Mezinárodně oceňovaná indická spisovatelka Gítáňdžali Šrí v rozhovoru s indoložkou Norou Koa mluví o psaní, překládání i o tom, jak minulost nikdy docela nezmizí. V tomto úkroku od náboženské problematiky se dozvíme, zda a jakou podporu mají překlady současné indické literatury psané v místních jazycích i jak probíhala její spolupráce s překladatelkami románu Písečné samádhi, z něhož v čísle přinášíme ukázku. Román i rozhovor se vracejí k historickému rozdělení Britské Indie – k události odstartované náboženským pnutím, která v polovině minulého století vedla ke vzniku převážně hinduistické Indie a muslimského Pákistánu. Jak je toto rozdělení vnímáno dnes? A co vlastně znamená název Písečné samádhi?
Váš hindský román Písečné samádhi díky anglickému překladu získal v roce 2022 prestižní Mezinárodní Bookerovu cenu. Podporuje Indie překlady současné indické literatury psané v původních jazycích do dalších světových jazyků i na oficiální úrovni?
Vláda s tím nemá nic společného. A to je jen dobře! Taková oficiální podpora se děje pouze v diktátorských režimech, kde má vláda všechno pod kontrolou a o všem rozhoduje. Indie je demokratickou zemí s volným trhem. Existují sice instituce a úřady, kde vládní podpora ve formě finančních prostředků pro umění a kulturu sehrává určitou roli, nicméně to nejsou ony, kdo určuje, jak má vše probíhat. Samozřejmě, že za situace, kdy je podobně jako jinde ve světě demokracie ohrožena, může dojít ke snahám o vměšování. Ty jsou ale zatím nepřímé. Máme proto autonomní organizace, jako jsou literární akademie, které podporují překlady a další literární aktivity. Musíme mít na paměti, že je Indie obrovská země. Máme přes dvacet oficiálně uznaných národních jazyků a více než tisícovku neoficiálních! Ve všech těchto jazycích vzniká živá literatura. Hlavní snahou je vytvářet překlady do indických jazyků, ne se snažit o získání přístupu do těch „světových“. Také se hodí poznamenat, že angličtina není v Indii cizím jazykem, ale patří k těm oficiálně uznaným. Překlady jsou ošemetným problémem po celém světě. Chybí vzdělání, finance a platformy, které by překlad posunuly dopředu. Překladatelům a překladatelkám se navíc až donedávna nedostávalo patřičného uznání. Ne vždy se jejich jména zmiňovala a nikdy jim nebyla věnována potřebná pozornost. Jména anglické a francouzské překladatelky najdete spolu s mým jménem na obálce, ale v překladech mých knih do dalších evropských jazyků jsou jména překladatelů uváděna pouze malým písmem uvnitř knihy. Pomalu se to mění – vychází vícero překladů, přibývá finančních prostředků, překladatelé se domáhají svého práva na uznání. Stále je však nezbytné udělat mnohem víc. Všude.
Román tematizuje traumatické a násilné události spojené s rozdělením Britské Indie v roce 1947. Jaká byla čtenářská či kritická odezva v sousedním Pákistánu? Existuje překlad do urdštiny?
Lidé, kteří čtou a milují literaturu, si jsou všude podobní. Kniha vyšla v urdském překladu jak v Indii, tak v Pákistánu. Má řadu příznivců na obou stranách hranice. Několikrát jsem se účastnila literárních festivalů konaných právě v Pákistánu.
Vyvolalo mezinárodní literární ocenění zvýšený zájem o původní hindskou verzi románu mezi hindskými čtenáři v Indii?
Ano, to se tak dá říct. Žijeme ve světě značné medializace a tržních postupů, a proto se tak významné ocenění, jakým je Bookerova cena, stalo pro knihu dobrou reklamou – okamžitě ji zviditelnilo. Mnoho čtenářů ze střední třídy, kteří získali vzdělání v angličtině, ale ovládají i hindštinu, si knihu přečetlo v anglickém překladu. Přirozeně poté projevili zájem i o hindský originál. Hindští čtenáři knihu četli již dříve, avšak jejich počet se po vydání anglického překladu ještě zvýšil.
Pojďme se nyní soustředit na samotnou knihu. Už její název zní tajemně – mohla byste vysvětlit jeho význam? Proč jste se rozhodla román pojmenovat Písečné samádhi? A co si myslíte o tom, že třeba v anglickém překladu se nazývá Tomb of Sand (Hrobka z písku)? Jak byste chtěla, aby se slovo samádhi v názvu překládalo?
Název se mi zrodil v hlavě v průběhu psaní. Hlavní inspirací, která se objevovala znovu a znovu, bylo to, že nic nikdy nezemře a nezmizí navždy. Nanejvýš se ponoří do hluboké meditace neboli samádhi a ztratí se pod vrstvou něčeho tak lehkého a pomíjivého, jako je písek. A v jakémkoliv okamžiku stačí malý závan vzpomínky, záměr nebo náhoda, a písek je pryč a bytost či příběh se opět vynoří. V knize padne také zmínka o buddhistickém mnichovi, který se do samádhi ponořil, stal se hladovějícím buddhou a zrnko, jež mu dal jeden stoupenec, ho znovu probudilo. V tomto scénáři zůstává vše, co je pohřbeno, vždy přítomno a jednoho dne se z úkrytu zase vynoří. Neumírá, ale pouze přechází do jiného stavu tím, že překročí hranici. Tak jako se to děje se vším a všemi v knize. V překladu nikdy nemůžete dosáhnout přesnosti. V jazyce totiž nic přesného ani neexistuje. Anglické slovo tomb není samádhi, tedy hluboká meditace, soustředění, hrob světce, ale vydavatel a překladatelka nechtěli hindské slovo zachovat – mimochodem, samádhi se již stalo součástí angličtiny a nachází se i ve slovnících –, protože se obávali, že název knihy vyvolá u náhodných čtenářů mylnou asociaci s exotickou východní spiritualitou a zařadí si ji do kategorií jako jóga, tantra, hinduismus a tak podobně. Chtěli, aby kniha působila jako kterýkoli jiný román, a ne jako exotika. Chápu jejich obavy, i když jsem měla i své. A také jsem postupně přistoupila na to, že hrobka z písku není obvyklá pevná, těžká a trvalá hrobka, ale něco lehkého, vzdušného a dočasného, a proto svým způsobem vystihuje původní význam. Francouzi se rozhodli zachovat původní hindský název a připojit k němu podtitul Au-delà de la frontière (Za hranicemi), který podtrhuje transcendenci. To byl další způsob, jak problém vyřešit. Řešení nakonec záleží na každém překladateli a nepřísluší mi, abych o tom rozhodovala.
Druhá světová válka se Evropanům někdy jeví jako vzdálená historie. Vaše kniha se zaměřuje na rozdělení Indie v roce 1947, které vedlo k vytvoření dvou nových států, Indie a Pákistánu – jak je toto rozdělení vnímané v Indii dnes, mezi starší i mladší generací?
Připadá opravdu Evropanům druhá světová válka jako vzdálená historie? Já si to nemyslím. Vidím její přízrak, který se vznáší nad obyvatelstvem, nad těmi, kteří patří ke generaci, jež válku zažila, i nad mladšími generacemi, které o ní vědí pouze z četby a z doslechu. Všichni cítí nebezpečné napětí a neklid ve světové politice, demokracie jsou všude ohroženy a stále více se rozmáhají diktatury. Nejen v „zaostalých“ částech světa, ale i v takzvaném pokrokovém prvním světě. Rozdíl je v tom, že někde se to nestoudně staví na odiv, zatímco jinde to zůstává skrytější a zahalené rétorikou. Totéž platí pro rozdělení spočívající ve vytyčování hranic mezi národy na základě náboženství, ideologie nebo čehokoli jiného. To není žádná zvláštnost Indického subkontinentu. Nemusím snad vyjmenovávat hranice, které jsou v našem současném světě běžné, napříč východem a západem. A které se nadále vytvářejí. USA, Evropa, Střední východ, Asie jsou plné hranic, které bojují proti lidskosti, někdy v otevřené válce, jindy v předsudečné diskriminační politice. V mé knize je rozdělení Indie a Pákistánu jen jedním z mnoha rozštěpů. Román se zabývá lidským sklonem k parcelacím všeho druhu. Vyjadřuje touhu, aby rozdělení a hranice, které vytváří, byly láskyplným, pohodlným mostem, nikoli krutým rozerváním na kusy. Pokud jde o rozdělení Indie a Pákistánu, lze jeho dopady silně pociťovat ve starší i mladší generaci – ve starší, která má své vzpomínky a zkušenosti s násilím, v mladší, která má příběhy stále v paměti – a v novodobých projevech téže ideologie rozdělující národy. Toto rozdělení neskončilo, ale získalo mnoho nových podob, které jsou nešťastné a podněcují nepřátelství.
Můžete prozradit, zda mají některé části knihy autobiografický základ?
Na vzniku prozaické knihy se podílí mnoho faktorů, autobiografie je pouze jedním z nich a obvykle se vyskytuje jen jako prvek, který byl přetvořen a přizpůsoben fantazii. Může se to nazývat autobiografií? Když si to přizpůsobuji podle potřeby? V jistém smyslu je autobiografie přítomna ve všech textech, ať už beletristických, nebo jiných. Dokonce bych řekla, že každá postava a každá událost v tvůrčím díle je částečně autobiografická. Abych to vysvětlila, každé vyprávění a převyprávění se skládá z mnoha částí – historie, geografie, paměti, fantazie, názoru, vyjádření – a žádná z nich není pevná, rigidní, přesná ani neměnná. Pokud je autobiografie realistickým detailem, pak ji najdete v hojné míře v každém díle. Ale tento realistický element je tvárný a dá se s ním volně hrát a umisťovat ho do nových situací a kontextů; a vše se stává imaginárním. Postavu v románu tvoří mnoho složek, skutečných i imaginárních. Často také mnoho postav shromážděných v jedné. Podobně je tomu i u událostí. Není snadné tyto složky pečlivě roztřídit do samostatných kategorií představujících autobiografii a fantazii. Také se ptám – proč to vůbec dělat? Pokud spisovatelka nazývá své dílo fikcí, pak to je fikce, tečka. Abychom to ještě více zkomplikovali, vzpomeňme na Annie Ernaux, která říká, že všechno je v díle tak, jak se to stalo, a nazývá to autofikcí. Podělím se s vámi o vzpomínku – několik měsíců po vydání Písečného samádhi jsem dostala dopis od přítele, který mi poslal výstřižek z novin o jakési devadesátileté ženě. Ta překročila indickou hranici, aby hledala svůj domov někde v Pákistánu ještě před rozdělením. Zeptal se mě, zda ji inspirovala moje hlavní hrdinka. Odpověděla jsem, že to spíš já byla inspirována jí a mnoha dalšími, kteří udělali to, co postava matky v Písečném samádhi. Pozorujeme vše kolem sebe a leccos se osmózou vkrádá do našeho uvažování. Konkrétněji řečeno, matka z románu připomíná v mnoha ohledech mou matku a v mnoha ohledech také spisovatelku Krišnu Sóbtí. Jsou to dvě různé osoby, které si mohou být podobné, ale také se liší. Matka v románu musí být směsicí mnoha matek. Všechny spojuje má představivost.
Jaká byla spolupráce s vašimi překladatelkami Daisy Rockwell a Annie Montaut? Jak často s vámi své překlady do angličtiny a francouzštiny konzultovaly? Jak dlouho jim trvalo Písečné samádhi přeložit? A jak dlouho vůbec vám trvalo román napsat?
Spolupráce s oběma byla vynikající. Annie znám už mnoho let, poznaly jsme se dlouho předtím, než začala překládat moje knihy. Jako badatelka a překladatelka často jezdila do Indie, kde jsme se setkávaly v literárních kruzích s dalšími spisovateli. Neumím francouzsky, ale viděla jsem, jak dobře Annie zapadá do kulturního étosu severní Indie, a zejména hindské oblasti. V průběhu překládání mi kladla nekonečné množství otázek, což ještě více posílilo mou důvěru v ni, protože ty otázky dokazovaly, jak pečlivě dbá na detaily a odstíny. Navíc, když jsme společně pořádaly čtení a besedy ve Francii a Švýcarsku, bylo z reakcí publika na francouzský překlad zcela zřejmé, jak citlivě a fundovaně překládala. V různých momentech se smáli, měli četné otázky. S Daisy jsem se tak dobře neznala. Nikdy jsme se nesetkaly. Poprvé jsme se viděly v Londýně několik dní před vyhlášením Bookerovy ceny. Anglický vydavatel nás dal dohromady kvůli překladu – Daisy mi poslala ukázku a já usoudila, že to funguje a že můžeme společně pokračovat. Brzy jsme se pustily do dlouhé a nekonečné korespondence a i její komentáře a dotazy svědčily o jejím nadšení a kreativitě. Bavila ji hra a humor mého jazyka a stylu a s každým okamžikem se můj vztah s ní prohluboval. Anglicky samozřejmě umím, ale její angličtina byla tak nápaditá a svérázná, že jsem se od ní neustále učila vynalézavosti ve vyjadřování. Nikdy nepíšu ve spěchu. Dokončení jakéhokoli románu mi trvá nejméně tři až čtyři roky. Píšu, nechám to být, píšu znovu… Písečné samádhi mi zabralo sedm či osm let, přesně jsem to nepočítala. Annie a Daisy musely svou práci dokončit ve stanoveném termínu, ale pracovaly bez přestávky a neustále ji zdokonalovaly. Annie dokonce revidovala druhé vydání knihy.
Někteří čtenáři tvrdí, že si vymýšlíte nová hindská slova – co byste jim na to řekla?
Všichni dobří spisovatelé si hrají s jazykem a vymýšlejí si. Vlastně to ve skutečnosti dělají všichni lidé. Tak se jazyk mění, rozšiřuje, rozkvétá a obohacuje. Mammata, velký indický teoretik poetiky a estetiky z 11. století, proslul výrokem, že literatura se nehoní za gramatikou, ale gramatici se honí za literaturou. Objevují tak novou gramatiku a slovní zásobu!
Gítáňdžali Šrí (* 1957, Uttarpradéš) je indická autorka. Vystudovala moderní indické dějiny na Jawaharlal Nehru University v Dillí. Je autorkou pěti románů, několika povídkových sbírek, esejů i divadelních her. Píše hindsky, pozornost si získala roku 1991 první povídkovou sbírkou Anugúňdž (Ozvěna). Ve světě ji proslavil anglický překlad románu Máí (Matka, 1993), který zpracovává téma proměny postavení žen v indické společnosti. Román Rét samádhi (Písečné samádhi, 2018) se stal prvním jihoasijským dílem, které obdrželo Mezinárodní Bookerovu cenu (2022). V Indii se její texty stávají i předmětem polemik, neboť se zabývá pro indickou společnost kontroverzními tématy, jako je ženská emancipace, mezináboženské sňatky či problematika transgenderu. Její povídka Jméno vyšla v překladu Nory Koa v revue Aluze 2/2006.
Nora Koa vystudovala indologii se zaměřením na hindštinu a sanskrt na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, poté dlouhodobě učila český jazyk a literaturu na univerzitě v Dillí. Dále působila na FF UK a v současné době na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Přeložila mimo jiné básně hindské básnířky Mírábáí z 16. století Mé srdce splyne s tvým: Eroticko-mystické básně princezny a světice (2017; spolu s Arvindem Singhem Tejawatem, přebásnil Pavel Martinec).