Klára Soukupová
Berlinová, Lucia. Večer v ráji.
Z anglického originálu Evening in Paradise (2018) přeložila Martina Knápková.
1. vydání. Praha: Argo, 2025. 300 stran.
Po Manuálu pro uklízečky, který vyšel v českém překladu před šesti lety, přináší Večer v ráji další sadu povídek americké autorky Lucie Berlin. Byť se dá mezi knihami najít víc podobností než rozdílů, Manuál pro uklízečky o něco silněji akcentoval prekérní existenci nižších tříd – praktické okolnosti života samoživitelek, potraty, práce v pečovatelských službách; nedá se však říct, že by byly osudy bohatších lidí jednodušší či šťastnější. U povídek Lucie Berlin bývá zdůrazňována „ženská perspektiva“ – muži jsou často ti „jiní“. Charakterizuje je jejich chování, nahlížíme je zvnějšku, zatímco ženské postavy – kladné i záporné – jsou zobrazovány s pochopením, soucitem a empatií.
Berlin bývá přirovnávána k Alici Munro, její povídky však neobsahují onen znepokojivý tón. Přestože jsou líčené momenty často pouze předznamenáním doby, „kdy se to zvrtlo“, zachycují texty spíše obecnou nedokonalost a katastrofičnost života (ve smyslu nevydařených vztahů, nenaplněných životních snů, předčasných úmrtí, chybných rozhodnutí ad.) než tragický osud jednotlivých postav. To, co se píše o hrdinovi z „Lead Street, Albuquerque“ – „Byl skvělý pozorovatel. Viděl každý detail, světlo odrážející se na láhvi. Vidění ho naplňovalo radostí, rád se díval. A dokázal k tomu přimět i ostatní“ (81) – platí i pro Berlin. Její vyprávěcí styl je sice barevný a smyslově nasycený, ale současně také úsporný. Události nedoříkává, stačí pouze naznačit, k čemu došlo: „Musel přijít po pláži a vzít to po pěšině vedoucí podél řeky. Drahé boty měl zaprášené od hlíny. Maya cítila jeho pot a kolínskou. Nic neřekla a bez přemýšlení ho bodla nožíkem do břicha.“ (160) „‚Radši bychom měli vyrazit pěšky, vylézt na svah nad řekou. Svlékněte se a vyždímejte si šaty.‘ ‚To není třeba.‘ ‚Neblázněte, jen si je vyždímejte.‘ Třásli se zimou, zuby jim drkotaly. Aromové květy se jim lepily na nahá těla jako žlutý kožich. Lauře bylo zima a měla strach. Cítila touhu a nevěděla, co má dělat, jak má dělat to, co dělali. Držela jeho stříbrnou hlavu v dlaních, zatímco jí líbal prsa.“ (54)
Berlin má výraznou schopnost evokace a literárního oživování původně autobiografických zážitků, podobně jako například o něco mladší Mary Karr, na jejíž Klub lhářů (1995, česky 2023) některé povídky zasazené do Texasu a zachycující dospívání či rodinné vztahy (zvláště pak postava matky) upomínají. Na povídkách Večera v ráji upoutá, že jsou na rozdíl od Manuálu pro uklízečky prostoupeny květinami; lidé je pěstují nebo se jimi obklopují – i proto je ráj v titulu knihy případný. Popisy exteriérů a interiérů výčtem rostlin leckdy připomínají botanickou encyklopedii. „Buganvílie a ibišky, dosny, nocenky, netýkavky a cínie. Z fial, gardénií a růží vůně přímo prýštila, hemžili se na nich pestrobarevní motýli“ (152); „Klece s pěnkavami a kanárky. Růže. Hradby cinerárií, sasanek, nemézií. Člověk měl pocit, jako by svítilo slunce. Ze všech zdí splývaly buganvílie a pnuly se i po kamenném schodišti vedoucím nahoru do sala.“ (72) Navozuje se tím dojem pestrosti, džungle, slunečního jasu. A to přesto, že v eponymní povídce zazní v souvislosti s nočním životem v přímořském letovisku názor, že „život v ráji vyčerpává“ (142), a v jakémsi kvazibukolickém pokračování titulní povídky („La barca de la ilusión“) muž pronese: „Není vůbec snadný, tenhle život v ráji.“ (154) Berlin totiž zachycuje právě toto ukolébání krátkodechým štěstím, vyčerpání vášně, neudržitelnost idyly.
Kompozice souboru je chronologická, a to ve smyslu stáří protagonistek – Večer v ráji se klene od dětského potulování po ulicích přes studia, zakládání rodiny, rozvody, péči o potomky, pozdní vztahy až po ohlížení se za životem postarších dam a tušení pomíjivosti. Povídky vycházely postupně převážně časopisecky a působí i v souboru zřetelně autonomně: postavy jsou pokaždé znovu zapuštěny do světa daného textu, který sice leckdy zachycuje analogické prostředí jako povídka jiná, ale buduje si své vlastní konstelace a perspektivy; nepočítá se s tím, že by měl čtenář charakter nějaké postavy znát, i přes zřejmou podobnost figur (ať už vystupujících pod stejným jménem, nebo jiným) je v každém kusu akcentována jiná rovina jejich osobnosti. Jednotlivé texty jsou neseny specifickou náladou, určovanou prostředím a obsazením. Povídky mají často výrazný znak či motiv, procházející celým textem: helma, vyzvedávání na letišti, váza, bílý písek, amoros, čtvrťáky, (malá) postel, dvě perspektivy vidění, koberec. Mnohdy se daná slova nesčetněkrát opakují – nejde tedy o nějaké rafinované ukrývání interpretačních klíčů, konkrétní výraz naopak povídkou prostupuje a určitým způsobem ji průběžně ukotvuje: kupříkladu ony květy amoros (kromě toho, že odkazují na slovo amor, láska) se v textu zmiňují stále dokola, naposledy se však objeví před návratem hrdinky do Santiaga – a následující odstavce tak získávají status jakéhosi epilogu.
Podstatným sjednocujícím prostorem povídek, které se odehrávají na různých místech Ameriky, je dům. Jeho podoba částečně ovlivňuje atmosféru, ale i zápletku příběhu: je podstatné, zda se jedná o osamocené panské sídlo, starý dům z nepálených cihel, hotel s barem, byt ve čtvrtém patře, palapu se střechou z palmových listů, bytový cihlový dům na Lead Street apod. Díky architektuře zvoleného domu se příběh může odehrávat kupříkladu mezi dvěma byty nad sebou, a protagonisté se tak mohou bezprostředně navštěvovat; hrdinka ze svého honosného pokoje vidí služku z nádvoří vklouznout do pokoje zbohatlického syna; díky úklidu domu se seznamujeme s životem (a smrtí) vzpomínané přítelkyně; špinavý přeplněný dům v Novém Mexiku uchovává minulost vztahu; protagonistce se podaří z vestavěného patra z palmových listů zahlédnout počínání drogového dealera ve spodní části domu. Nikoli náhodou mnoho povídek informacemi o domě začíná (99, 151, 169, 183, 195), nebo jsou dokonce uvedeny v titulu („Dům s plechovou střechou“). Velmi často hraje podstatnou roli i střecha (Tiny se rozhodne na střeše strávit Vánoce, Hernán dostane pokoj na střeše hotelu, Lisa si čte na střeše v New Yorku dopisy, Claire vnímá střechu jako římsu v korunách stromů) – mnohdy je nejenom zmíněna pro dokreslení dispozice domu, ale také se na ní události odehrávají: „Nahoře na té střeše se z nás stali milenci.“ (172) Odráží to nejen životní standardy a urbanistické zvyklosti odlišné od těch středoevropských, ale také jistou ležérnost životního stylu (především) oblasti americko-mexických hranic.
Povídky Večeru v ráji mají podobnou kompozici – po vizuálně silné úvodní scéně přichází osvětlující vsuvka v obecné perspektivě ohledně minulosti či budoucnosti postav a až pak následuje samotné subjektivizované jádro povídky, nejčastěji v časově odlišné situaci, než byl začátek. Úvod často představuje signifikantní scénu, prototypickou pro nějakou postavu, situaci, kdy se život postav změnil nebo došlo k zásadnímu setkání. Berlin díky této kompozici může pracovat jak se čtenářským očekáváním, tak s kombinací dvou různých, doplňujících se konstelací.
Český překlad Manuálu pro uklízečky (2019) obsahoval užší výběr z amerického vydání z roku 2015, v němž byla po autorčině smrti nově uspořádána nadpoloviční většina její dříve publikované tvorby. Z původních třiačtyřiceti povídek jich bylo pro českou edici zvoleno dvacet osm. Soubor Večer v ráji přebírá všechny texty z amerického vydání (Evening in Paradise, 2018) a připojuje k nim tři z Manuálu pro uklízečky, které se před šesti lety nedostaly do vydání českého („Zármutek“, „Vlčí boby“, „Tak čau“). Kompozice českého vydání Večera v ráji tedy nepochází od autorky ani od amerických editorů, ale je nakladatelská či překladatelská. Tři vložené povídky ovšem organicky navazují vztah s okolními. To vypovídá mnohé o motivické repetitivnosti textů Lucie Berlin, ale i o obecnosti či širší platnosti jejich půdorysů, které se interpretačně otevírají k variacím a zrcadlení: K relačnímu čtení svým názvem vyzývají nejen „Noël, 1974“ a „Noël. Texas. 1956“, ale i „Dcery“ a „Manželky“. Druhý text se nicméně svým tématem vzpomínání a přesvědčování více odráží v „Zármutku“. Ten se zase zobrazením pohledů a názorů okolí, které posuzované osoby hodnotí na základě svých dedukcí a předsudků, připodobňuje textu „Můj život je jako otevřená kniha“, ale přítomností dvou snobských manželských párů také povídce „Sombra“. Motivicky se propojují (a nemám tím na mysli stejné situace, zachycené i v Manuálu pro uklízečky, jako je prodej výherních kartiček s kamarádkou Hope, umírání sestry Sally na rakovinu, opilství matky a dědečka ad.) i další povídky: titulní vlčí boby jednoho kusu se objevují jako název domova důchodců v „Noël. Texas. 1956“, v druhé i předposlední povídce se zmiňují povodně; dům s plechovou střechou se i skrze osudy hrdinů zrcadlí v palapě s došky z palmových listů a takto by se s výčtem odlesků centrálních motivů v periferních o pár stránek později či dříve dalo pokračovat. Svědčí to o určitém motivickém univerzu, v jehož rámci se autorčiny povídky pohybují a jež produktivně využívá pro nasvícení různých životních osudů.
Ze slavného Manuálu pro uklízečky, který v roce 2018 způsobil u amerického publika nečekanou čtenářskou senzaci, tak zbývá pětadvacet povídek, které čekají na český překlad. Zbývá jen doufat, že překladatelka Martina Knápková a nakladatelství Argo už jejich vydání chystají.