Iva Fedačková
Ilustrace Alžběta Zemanová
Počátek nuyorikánského hnutí
Politická situace v USA v posledních měsících znovu otevírá otázku, kdo je kde skutečně vítán a kdo je pouze tolerován. Latinskoamerické komunity ve městě New York měly spíše tu druhou zkušenost – paradoxně právě ve městě, které si vybudovalo svou pověst na nepřetržitém přílivu nových obyvatel a neustálém přetváření sebe sama. Od 19. století sem proudily vlny přistěhovalců, a právě ony stály u zrodu jeho infrastruktury: přístavů, továren, železnic i činžovních domů. Následně se pomalu začaly rodit čtvrti fungující jako etnické ostrovy uvnitř jediné metropole.
Na začátku 20. století se mezi novými obyvateli New Yorku stále častěji objevovali migranti z Latinské Ameriky, mezi nimiž hráli průkopnickou roli právě Portoričané. Jejich postavení bylo oproti ostatním příchozím specifické. Portoriko se totiž stalo součástí Spojených států už v roce 1898 a od roku 1917 jeho obyvatelé získali americké občanství, takže na pevninu nepřiplouvali jako „cizinci“, alespoň ne v právním smyslu slova. Zatímco v New Yorku přibývalo pracovních příležitostí, na ostrově se mezitím měnil způsob hospodaření. Tradiční kávové plantáže postupně ustupovaly americkým společnostem zaměřeným na výrobu cukru a tabáku a půda se soustřeďovala do jejich rukou. Mnoho chudších rodin tak přišlo o vlastní půdu a muselo si hledat práci jinde, takže odchod z ostrova byl pro mnohé jediným řešením. Americké občanství jim však nezaručilo respekt ani ekonomickou rovnost.
Jejich největší překážkou byl jazyk. Mnozí nově příchozí Portoričané neuměli anglicky, což jejich pracovní možnosti limitovalo na nejistá a špatně placená místa. Jazyková bariéra se promítala i do života jejich dětí. V padesátých letech už v newyorských třídách seděly desítky tisíc portorikánských dětí, které se s učiteli domlouvaly jen obtížně, protože školy na takovou situaci nebyly připravené. Chyběla výuka angličtiny pro ty, kteří ji neovládali, i učitelé schopní komunikovat ve španělštině. Přestože počet těchto žáků rostl, jejich šance na úspěšné završení studia zůstávaly nízké a až šedesát procent z nich ho nedokončilo.
Během šedesátých a sedmdesátých let začali Nuyorikánci, jak se říká Portoričanům žijícím v New Yorku, reagovat na své problematické sociální, politické a ekonomické postavení prostřednictvím literatury. Psali především poezii, která otevřeně reflektovala jejich zkušenost s pocitem vyloučení. Z jejich tvorby se postupně začalo formovat to, čemu se později začalo říkat nuyorikánské hnutí. Tvořila ho převážně sociálně a politicky angažovaná poezie, která kriticky zpochybňovala mýtus amerického snu a poukazovala na nevyhovující, často až nelidské podmínky, jimž byli Portorikánci po své masové migraci vystaveni.
Rok 1973, jedno z nejtěžších období pro čtvrť Lower East Side, se stal pro nuyorikánskou tvorbu zlomovým momentem. Básník Miguel Algarín tehdy začal ve svém bytě na East Sixth Street pořádat neformální večery poezie. Setkání propojovala básníky, divadelníky i hudebníky a postupně se stala místem, kde se formovala a sdílela kolektivní zkušenost komunity. Právě zde byl položen základ tomu, co se později institucionalizovalo jako „Nuyorican Poets Café“. Prostoru, který je dnes jedním z nejvýznamnějších center už nejen portorikánské, ale i celé latinskoamerické umělecké tvorby v New Yorku.
Algarín je považován za hlavního zakladatele hnutí, a právě proto se zastavíme u závěru jeho básně New Year’s Eve, December 31, 1975, vzniklé bezprostředně po jednom z tragických okamžiků americké historie. Jen dva dny před silvestrem roku 1975 otřásl terminálem letiště LaGuardia výbuch bomby, kvůli kterému zemřelo jedenáct lidí a desítky dalších byly zraněny. Tato událost však nezazní v básni jako jasně vykreslená reportáž o tragédii, která již patří minulosti. Zpřítomňuje ji spíše napětí ve vzduchu, mísící se s hlukem silvestrovských oslav a odpočítáváním posledních vteřin. V Nuyorican Café se mezitím slaví dál, hodiny odbíjejí půlnoc. Čas plyne bez ohledu na to, co se stalo.
Závěr básně zní:
(…)
hay algo
je 23:59 roku 1975
a mám ještě poslední minutu něco říct,
než mě rok 1976 zastihne, jak pobíhám sem a tam
za barem v Nuyorican Café
a váhám, jestli jaderná válka zpustoší
New York dřív, než přijdu na to,
jak rozdělit ten drát, aby se zamezilo
zkratům, co brání světu
se propojit! je 0:00
nový rok byl odpálen a v televizi
už nám hlásí mimořádnou zprávu,
že na letišti LaGuardia
byl výbuch tak silný, že drobné,
neviditelné střípky pronikly pod kůži
mnoha lidí, ale ty střípky jsou tak jemné,
že nelze zjistit, kudy se dostaly
do těla
a je to tu
rok 1976 do nás vstupuje jako
skleněná tříska, nepozorovaně
a přesto bolestivě.
Z angličtiny přeložila Iva Fedačková
Originál: Algarín, Miguel. „New Year’s Eve December 31, 1975“. Survival Supervivencia, 2009.
Celá báseň je dostupná též online na stránkách Poetry Foundation: https://www.poetryfoundation.org/poems/150372/new-year39s-evedecember-31-1975.