Rozhovor s Tamarou Dudou vedl a z ukrajinštiny přeložil Miroslav Tomek
Překladatelka, spisovatelka a dobrovolnice Tamara Duda, rozená Kyjevanka, popsala ve svém úspěšném debutu dění v Doněcku během jara a léta 2014. Svéráznou dobrodružnou fiktivní reportáž Dcerka do češtiny přeložila ukrajinistka Jiřina Dvořáková. V rozhovoru s ukrajinistou Miroslavem Tomkem poodhaluje Tamara Duda své intenzivní studium doněckých reálií a jejich nečekané zdroje, popisuje neustálé hrozby a stres, který s sebou přináší válka, a dotkne se také toho, jakou roli v tom všem hraje gender.
Když jste se v roce 2017 rozhodla, že napíšete román, nejdřív jste to prý oznámila na sociálních sítích. To mi připadá poměrně odvážné, vždyť v té době jste ještě neměla žádné spisovatelské zkušenosti. Co vás k tomu vedlo?
Byla to výzva hlavně pro mě samotnou. Říkala jsem si, že když už jednou veřejně oznámím, že jsem se pustila do psaní knihy, bude to další stimul, abych ji dokončila. Do té doby jsem sice žádnou nenapsala, ale měla jsem zhruba představu, jaký to bude objem práce a kolik času si vyžádá. Tak trochu jsem si odřízla ústupové cesty.
Věděla jste ale už v tu chvíli, o čem vaše knížka bude? O čem chcete psát?
Měla jsem jasno, jak bude knížka vypadat, o co v ní půjde a kde se bude odehrávat. Jistá jsem si byla i tím, že to bude dynamický a čtivý příběh, založený však na skutečných událostech, který čtenářům co nejvěrněji zprostředkuje atmosféru jara a léta 2014 v Doněcku.
Svou knihu jsem napsala proto, aby se co nejvíc lidí dozvědělo, co se dělo v prvních měsících rusko-ukrajinské války, jak vůbec začala a k čemu v Doněcku došlo. Dokážu si totiž představit, kolik úsilí Rusové na Ukrajině i v Evropě vynaložili, aby průběh událostí zkreslili. Dokonce ani u nás hodně lidí nechápalo, co se na Donbase vlastně stalo.
Sama na rozdíl od své hrdinky z Donbasu nepocházíte. Odkud jste tedy čerpala informace?
Když v roce 2014 začala válka, dva a půl roku jsem pracovala jako dobrovolnice. Působila jsem právě na Donbase. Velice často jsem jezdila do takzvané zóny antiteroristické operace, čili tam, kde probíhaly boje, a do přífrontové oblasti. Strávila jsem tam spoustu času. Na vlastní oči jsem viděla, co se tam děje. To mě také přivedlo k rozhodnutí napsat o tom knihu. Před válkou jsem však v Doněcku byla jen jednou, na služební cestě.
V knize ale píšete i o předválečném Doněcku, takže to trochu vypadá, jako byste tam sama vyrůstala…
I na Ukrajině spousta lidí usoudila, že musím být z Doněcku. Sice mi to lichotí, ale není to pravda. Dokonce snad i na Wikipedii nějakou dobu stálo, že jsem se tam narodila. To je sice pěkné, ale jsem Kyjevanka, celý život jsem strávila v Kyjevě.
Jak jste docílila takové přesvědčivosti?
Hlavní hrdinka má svůj reálný předobraz, ženu, od níž jsem si vypůjčila část jejího životopisu a skutečných zážitků. Jmenuje se Natalija Herasymenko, jako dobrovolnice používá přezdívku Elf. Spřátelily jsme se a pořád jsme v kontaktu. Když jsem se rozhodla, že napíšu knihu, ozvala jsem se jí: „Natalije, potřebuju tvůj život. Kvůli důležitému projektu.“ A ona souhlasila, že se sejdeme. Setkaly jsme se několikrát a já jsem ji důkladně vyzpovídala. Kromě toho jsem se snažila hledat uprchlíky z Doněcku, očité svědky událostí. Když souhlasili, vedla jsem s nimi telefonické nebo osobní rozhovory. Vyptávala jsem se jich na nejrůznější podrobnosti, třeba i na ceny, na počasí, na to, o čem se v té době mezi lidmi mluvilo, co dělali oni sami. Takhle jsem získala poměrně dost výpovědí, což mi hodně pomohlo.
Prostudovala jsem také všechny dostupné archivy zpráv z let 2014 a 2015, které nějak souvisely s Doněckem, a zaregistrovala jsem se na nejrůznějších městských online fórech, abych si mohla přečíst staré příspěvky. Třeba na fóru automobilistů. Tam mě zaujalo, že psali, kde jsou zrovna v Doněcku zácpy. Ve skutečnosti přitom ale měli na mysli místa, kde se nacházejí kontrolní stanoviště – řidiči se tak navzájem skrytě varovali.
Hodně užitečných informací jsem nečekaně získala také na fóru milovníků místní architektury, lidí, kteří fotili a sdíleli snímky různých místních budov, v čemž pokračovali dokonce i během bojových operací a okupace. Na první pohled jako by se nic nezměnilo, ale na jejich fotografiích jsem nacházela vojáky nebo účastníky demonstrací. Různé pomocné prameny jsem prostě dokázala objevit na těch nejnečekanějších místech.
Hrdinka vašeho románu má poměrně nevšední profesi, je umělkyní a tvoří skleněné vitráže. I tady jste se inspirovala jejím předobrazem, Natalijí Herasymenko?
Natalija opravdu byla kromě jiného amatérskou výtvarnicí, před válkou měla v Doněcku několik výstav a své obrazy prodávala na dobročinných aukcích. Získané prostředky posílala místním dětským domovům, zejména těm, které se staraly o děti s těžkou invaliditou.
Sklářskou výtvarnicí jsem svou hrdinku udělala hlavně proto, že i já sama mám ráda vitráže i sklo. O sklo se zajímám už dlouho, takže znám různé technické detaily, vím, jak se s ním pracuje, mám určitou představu, co je k podnikání v tomto oboru potřeba. Kromě toho jsem chtěla, aby moje hrdinka byla umělecky založeným člověkem, který přitom pracuje rukama a vytváří něco hmatatelného.
Zajímavé je, že kniha je díky tomu aktuální i dnes, neboť mnoha Ukrajinkám, které se v důsledku emigrace ocitly v cizím prostředí, nezbývá než začít od nuly. Úplně stejně musela od nuly začínat v Doněcku i moje hrdinka, která tam také byla cizí, takřka jako emigrantka. Spousta Ukrajinek se teď protlouká díky tomu, že dělají něco rukama. Většinou jde o nějaké služby, pečení, gastronomii, nebo umělecké výtvory, které lze rychle prodat: sklo, korále, keramiku a podobně. Je to jeden z nejběžnějších způsobů, jak si vydělat na živobytí.
Vaši knížku považuji za velice zdařilou dobrodružnou prózu, čte se takřka jedním dechem. Jsou dobrodružné romány vaším oblíbeným žánrem? Máte v této oblasti nějaké literární vzory?
Jako čtenářka mám velmi pestrý vkus a v různých obdobích čtu různou literaturu. Nerada dělím čtenáře na ty, kteří dávají přednost vysoké či naopak nízké literatuře. Já osobně čtu náročnou literaturu, ale i detektivky, mám ráda sci-fi, fantasy, dobrodružné příběhy, ráda mám dokonce i takzvané romány pro ženy, které se mi celý život, a platí to dodnes, zdály strašně komické.
To, co čtu, ani to, co píšu, neberu zas tak vážně. Důležité pro mě je, aby se moje kniha člověku, který si ji koupí, dobře četla, aby nelitoval utracených peněz. Aby ji otevřel a rozhodl se, že všechno ostatní počká, ať už je to kuchyně, práce, nebo studium. Aby si zkrátka vyhradil večer nebo den pro vlastní potěšení, soustředil se jenom na tu knihu a potom vzpomínal, jak příjemně mu ten čas uběhl.
Máte nějaké oblíbence mezi současnými ukrajinskými spisovateli?
Z autorů, které jsem četla v poslední době, to je mladý Artur Droň, voják, a jeho naprosto neuvěřitelná loňská kniha Hemingvej ničoho ne znaje (Hemingway nic neví), jež velice dojemně a upřímně hovoří o reáliích války, o současném dění.
Nadšená jsem také z nové ukrajinské poezie. Je asi jasné, že každá velká válka vede k zásadním změnám v literární krajině, neboť se objeví nová vlna národních spisovatelů, zejména lidí s bojovými zkušenostmi, kteří píšou novou literaturu. Válka je vždy určitým mezníkem, který ukazuje, kde končí minulost a kde začíná něco nového. Bylo to tak ve všech evropských zemích a teď se to děje u nás na Ukrajině.
Zažíváme boom poezie, na scénu přichází celé souhvězdí nových autorů, žen i mužů. Zmínit můžu třeba Olenu Herasymjuk, Marynu Ponomarenko nebo Vasyla Mulika – to je pilot bojového vrtulníku, který se nedávno stal plukovníkem. Píše skvělou prózu, je autorem knihy Congo-Donbas: Hvyntokryli flešbeky (Kongo–Donbas: Rotorové flashbacky) o životě pilotů helikoptér, kteří se nejprve zúčastnili ukrajinské mise v africkém Kongu a poté bojů na Donbase. Kromě toho vydal nesmírně hlubokou básnickou sbírku Bazalt, jež obsahuje skvělé básně.
Čemu se teď vlastně nejvíc věnujete? Dobrovolnictví, překladatelství, což je, pokud vím, vaše původní profese, nebo dál píšete?
Začala bych tím, že po Dcerce mi vyšly další dva romány, Pryncyp vtručaňňa (Zásada zasahování) a Šeptucha (Zaříkávačka). Druhý z nich měl značný úspěch, to ale také znamenalo, že jsem se musela velice aktivně účastnit jeho prezentace. Spolu s nakladatelstvím jsem tak projezdila celou Ukrajinu.
Samozřejmě také dál pracuju jako překladatelka, překládám z angličtiny do ukrajinštiny klasickou i moderní literaturu a sci-fi. V roce 2025 mi v různých nakladatelstvích vyšlo snad pět překladů.
No a taky jsem se loni vrátila do školy, jsem v prvním ročníku magisterského studia psychologie na Kyjevsko-mohyljanské akademii. Studuju prezenčně, takže mi to zabere dost času.
Máte pravdu, že se zabývám i dobrovolnictvím, ale sama už teď na východ nejezdím, není to potřeba. Využívám ovšem všech svých možností, toho, že jsem do určité míry veřejně známá, že mám na sociálních sítích hodně sledujících, k tomu, abych vybírala prostředky pro vojáky – kupujeme jim auta i různé vybavení, například nabíjecí stanice, topení nebo technické věcičky, které zrovna potřebují. Čili moje dobrovolnická činnost spočívá v tom, že velice aktivně vybírám peníze.
Účastním se také prezentací a literárních festivalů v zahraničí, zvlášť tam, kde už vyšla Dcerka. Svými knihami na takových akcích zpravidla jen začínám, pak už se víc mluví o situaci na Ukrajině, o válce, o tom, jak žijeme, jaké máme vzájemné vztahy s Evropou a jakou pomoc potřebujeme.
Cestuju opravdu hodně. Teď když spolu mluvíme, jsem například v Polsku, ve Varšavě, minulý měsíc jsem navštívila Švédsko. Pak mě čeká japonské Tokio, kde se koná první ukrajinský literární festival a z Ukrajiny tam míří celá skupina spisovatelů a básníků. Japonce prý zaujala Dcerka, i když ji zatím můžou číst jen v angličtině. Tohle všechno je časově také velice náročné.
Pokud vaše otázka směřovala k tomu, čím se cítím být v první řadě, řekla bych, že jsem překladatelka, ale přitom také píšu: letos by měla vyjít moje nová kniha.
Není asi lehké skloubit to všechno s rodinným životem, že?
To opravdu ne, mám ostatně tři děti, ale moji rodiče jsou naštěstí velice akční. I teď když jsem odjela do Polska, přijeli k nám domů a pomáhají oběma mladším dětem s přípravou do školy i s domácností. Moje nejstarší dcera už je dospělá a bydlí sama. Je to všechno opravdu náročné, ale nejsem v tom sama. Skloubit práci s rodinným a osobním životem, s domácností, je obtížné pro každého, pro muže i pro ženy. Ženy to ovšem mají těžší, jak ve světě, tak na Ukrajině, neboť nesou ještě větší zátěž, leží na nich nepřiměřeně velká část každodenní péče o domácnost.
Nejsem si navíc jistá, že jako člověk z Ukrajiny před sebou mám dost času. Bydlíme s dětmi v Kyjevě. Uklidňuju se tím, že kdyby se situace nějak zásadně zhoršila, odjedeme. Ale to samé si mysleli i všichni ti, kteří už v důsledku ruského ostřelování zemřeli.
Na jednu stranu doufáme, že nás ochrání naše protiletecké kryty, naše opatrnost, to, že jsme si už zvykli. Neustále sledujeme mapu vzdušných poplachů, abychom věděli, kam který útok míří. Silně to ale působí na psychiku, takže chápeme, že některé věci do budoucna odkládat nelze. Musíme toho co nejvíc dělat teď, v tuto chvíli. Nemáme jistotu, že nás čeká nějaká budoucnost.
To ale musí být velice stresující. Jak se s tím vyrovnáváte?
Ano, je to neustálý, velice silný stres. Obzvlášť náročné je to proto, že jde i o děti – kdyby šlo jen o mě, kdybych se rozhodovala jen sama za sebe, byla bych mnohem klidnější. Brala bych věci tak, jak jsou, a dělala bych to, k čemu mě vede můj pocit povinnosti. Jenže já se musím rozhodovat i za své děti. To je obrovská zodpovědnost.
Momentálně prožíváme přelomové období. Každý nový měsíc znamená otázku, zda naše země bude, či nebude dál existovat. Nevíme, co nám přinese každý další měsíc, každý další den. Víme, že pokud dojde k okupaci dalších území, nevyhnou se ti Ukrajinci, kteří tam zůstanou, represím. Mnohé z nich stihne smrt. To pochopitelně povede k obrovské uprchlické vlně, protože prchat budou všichni. Nejhorší ze všeho bude ocitnout se v zahraničí s pasem neexistující země. To je tragédie, kterou zažívali lidé v dobách druhé světové války, od té doby k tak strašným událostem snad nedošlo. Proto teď děláme všechno možné i nemožné, aby se to nestalo. Závisí na tom velmi mnoho, závisí na tom život mých dětí, naše pohodlí, naše identita, náš jazyk, naše paměť, to, jak na to všechno budeme vzpomínat…
Pamatuju si emigranty, kteří se na Ukrajinu vraceli už jako staří lidé v době, kdy naše země získala nezávislost. Oni sami, jejich rodiče či prarodiče museli uprchnout před sovětskou vládou a celý život strávili s pohledem obráceným k nedosažitelné Ukrajině. Celý život prožili bez pevné půdy pod nohama, jednou nohou už byli občany nové země, kde chtěli začít znovu, neustále je ale trápila bolest, spojená s pocity nezaslouženého ponížení a ztráty. To je strašlivá perspektiva a doufám, že ani já, ani moje děti nic podobného nezažijeme.
Takže teď nejde o to, jak moc to mám těžké já. Koneckonců žiju v týlu a můžu cestovat, jezdit do zahraničí a zase se vracet. S tím, co se děje na frontě, se to nedá srovnat. Vždyť i náš byt je ještě pořád bez úhony. Spousta lidí přitom skončila na ulici, s prázdnýma rukama. Zvlášť se to týká důchodců, lidí, kteří celý život pracovali, kteří si postavili vlastní dům, kde chtěli v klidu a v pohodlí zestárnout, ale pak o něj přišli, nemají už sílu pracovat a často končí někde na nádraží jen s tím, co měli na sobě.
V roce 2022 jsme na kyjevském nádraží pomáhali přijíždějícím uprchlíkům. Utkvěl mi v paměti jeden starší pán, myslím, že z Irpině, který seděl s rukou pevně sevřenou v pěst. Když ho dobrovolníci nakonec přiměli, aby prsty rozevřel, ukázalo se, že tam má klíč. Řekl jim: „To je všechno, co mi zůstalo. Svůj dům, majetek ani peníze už nemám. Jenom ten klíč.“
Nejsem si jistá, zda lidé v zahraničí ze své perspektivy vidí, jakou tragédii, jaké strašlivé zkoušky Ukrajinci zažívají. Zda vidí, že všechny generace, naprosto všechny, od malých dětí, kterým jsou teď dva tři roky, až po ty nejstarší, si i po skončení války ponesou hluboké trauma. Ovlivní to celý jejich další život. To vědomí, že tě kdykoli můžou jen tak zabít u tebe doma, to se nikam jen tak nepoděje.
Tamara Duda (* 1976), jejíž díla na Ukrajině vycházejí pod pseudonymem Tamara Horicha Zerňa, se narodila v Kyjevě, kde také žije. Vystudovala žurnalistiku, živí se jako překladatelka. Po roce 2014 se aktivně zapojila do pomoci ukrajinským vojákům na Donbase. Hned její první román Docja (2019, Dcerka, č. 2024) získal nejvýznamnější ukrajinskou literární cenu Kniha roku BBC. V roce 2022 za něj pak autorka dostala také ukrajinskou Národní cenu Tarase Ševčenka v kategorii literatura. Kromě češtiny kniha vyšla i anglicky, německy, španělsky, polsky, švédsky, slovensky a lotyšsky. Od té doby napsala dva další romány, detektivku Pryncyp vtručaňňa (Zásada zasahování, 2021) a úspěšný příběh v žánru magického realismu Šeptucha (Zaříkávačka, 2025).
Miroslav Tomek (* 1984) vystudoval historii a ukrajinistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Spolu s Alexejem Sevrukem přeložil z ukrajinštiny povídkovou sbírku Serhije Žadana Big Mac (2003, č. 2011) a román Jurije Andruchovyče Moskoviáda (1993, č. 2015), samostatně pak klasické dílo ukrajinské literatury, román Město (1928, č. 2019) od Valerjana Pidmohylného. Mezi jeho překlady najdeme také Žadanovy prózy Internát (2017, č. 2023), Depeche Mode (2004, č. 2023) – oceněný mimořádnou tvůrčí prémií Obce překladatelů – a Jazz na Donbase (2010, č. 2024). Z běloruštiny převedl mimo jiné filosofický esej Ihnata Abdziraloviče Odvěkou cestou (1921, č. 2021). Kromě toho se věnuje popularizaci ukrajinské kultury, zpravidla na stránkách časopisu A2. Pracuje v Českém rozhlase.