Vedla a z ukrajinštiny přeložila Tereza Chlaňová
Ilustrace Alžběta Zemanová
V poslední části ankety s ukrajinskými básnířkami o proměnách poezie za války Anna Gruver potvrzuje to, co v různých podobách zaznělo již mnohokrát: že válka na jedné straně podněcuje dokumentárnost a na té druhé vytváří potřebu hledat tradiční formy, vracet se k archetypům. Na závěr pak v silné osobní výpovědi Marianna Kijanovska mluví o kamennosti své poezie a o síle megalitických básní.
Jak se za války změnil váš jazyk a je schopný takovou změnu reflektovat jazyk překladu?
Anna Gruver
Myslím si, že první, druhý rok plnohodnotné války došlo v literatuře k velkému návratu k tradičnějším formám, ke klasickým metaforám, k hlubokým archetypům (což vlastně není překvapivé), zvláště v poezii psané ženami. Můžeme si také všímat boomu dokumentární poezie, které jsem se mimo jiné věnovala i já. První rok války jsem napsala cyklus Chci se prostě podělit o tuto chvíli. Ten je jednoznačně dokumentární, do té doby jsem přitom takové básně nepsala. Myslím, že nyní, v pátém roce plnohodnotné války, se u nás odehrává pokus vrátit se k vlastním hlasům, k tvorbě možná dokonce až „poválečné“. Pokoušíme se najít nový jazyk, kterým můžeme psát, protože co fungovalo dříve, už nefunguje. V prvních letech byla nejpůsobivější poezie rychlé reakce, snaha hledat si ihned publikum, ihned být přeložen do mnoha jazyků, básně v té době „předstihly“ i reportáž… Ovšem tohle všechno se nyní mění, přestalo to působit tak jako tehdy. Poezie mění své tempo, mění svůj hlas, a to obecně, nemám tady na mysli nějakého konkrétního autora či autorku.
Co se překladů týče, snažím se celou dobu překládat nejen z polské literatury do ukrajinštiny, ale také z ukrajinštiny do polštiny – například Oleha Kadanova nebo Ihora Mitrova –, protože chci, aby tyto básně zněly v kontextu současné poezie, v současných mladých časopisech, kde publikuji. Chci, aby bylo zřejmé, jak výbušná tato tvorba je, a to ve všech smyslech slova. Tenhle úkol se mi nyní zdá pro překladatele velmi důležitý – aby udržovali dialog a nepřecházeli do monologu; abychom jen nečekali, až nás přeloží, ale pokud můžeme, abychom také sami překládali.
Marianna Kijanovska
TCh: Otázka, kterou jsem Marianně Kijanovské položila, jí očividně nedala spát: během poměrně krátké doby se odpověď rozkošatěla na neuvěřitelných jednašedesát normostran, přičemž nejvíce se Marianna věnovala proměnám jazyka současné ukrajinské poezie. Publikovaný úryvek je jen zlomkem rozsáhlého textu…
Mohu se podělit o několik postřehů týkajících se jazyka mé poezie v době války. Jsou to poznámky mého muže Andrije Porytka, absolventa slovanské filologie, skvělého filologa, překladatele, polyglota, který před půl rokem zahynul na frontě. Probíral se mnou moje vydané i nevydané básně napsané po roce 2014. Všiml si, že jsem napsala několik knih o genocidě. Částečně publikovaná knížka Paměť, kyslík, oheň, napsaná v březnu a v květnu roku 2014, je věnovaná „Nebeské setnině“[1]. Fakticky se jedná o jakýsi „úvod do genocidy“ ruska vůči ukrajinskému národu. Babí Jar. Hlasy (aktuálně vyšla v českém překladu v nakladatelství Větrné mlýny; pozn. red.) je o „holokaustu pomocí kulek“. V Dopisech z Krymu píšu o deportaci (a genocidě) krymskotatarského národa, ve sbírce Blesk potkává vodu i vítr o genocidní válce ruska proti Ukrajině. Můj muž tvrdil, že válka mě připravila o schopnost psát jednotlivé básně, že po Majdanu přemýšlím jen celými knihami. Když se píše jedna báseň za druhou, je to jako kdyby se stavěly stěny z nevelkých jednotlivých cihel – ale tím, že píšu knihu za knihou, vytvářím megalit, kromlech. Podle mého muže od určité doby každá moje knížka připomíná velké kameny megalitu. Vzpomínám si na svou odpověď: stěna, zdi, i když jsou to zdi pevnosti, možná chrání méně než megalit. On tehdy poznamenal, že si už nedokáže představit, že bych se ještě někdy omezovala jen na cihly. Všímal si, že poslední dobou, jak píšu čím dál víc básní, sama se stávám „kamennější“ a tím obtížnější je pro mě mluvit s lidmi. Když jsem přemýšlela o jeho slovech, pochopila jsem, že se mu ze všech asi nejlépe podařilo proniknout do podstaty mojí poezie napsané po roce 2014.
1 Tímto souslovím se označují demonstranti, kteří byli zabiti při demonstracích během tzv. Euromajdanu na Ukrajině. (Pozn. překl.)