Vedla a z ukrajinštiny přeložila Tereza Chlaňová

Ilustrace Alžběta Zemanová

V druhé části ankety s ukrajinskými básnířkami vznikla mezi respondentkami živá výměna. Obě přitom akcentovaly nárůst vázaného verše a potřeby harmonie a manter v rozeklaném válečném světě, které jim umožňují propojit se s kolektivní pamětí prostoru a současně vzhlížet do budoucnosti. Zároveň také sdílely obavy před emocionálním zneužíváním tragédií jiných lidí. Stejně jako v prvním díle, zodpovídaly básnířky následující otázku:

 

Jak se za války změnil váš jazyk a je schopný takovou změnu reflektovat jazyk překladu? 

 

Oksana Stomina: Zdá se mi, že válka je časem sloves. Potřebuji hodně sloves a méně přídavných jmen, dokonce i méně metafor. Moje básně, které nejsou o válce, se velmi liší od těch válečných. Básně o válce jsou více reportážní.

Kateryna Kalytko: Když jsem se první rok plnohodnotné invaze začala potkávat na mezinárodních scénách s kolegy Ukrajinci, kteří z těch či jiných důvodů žili delší dobu za hranicemi (a nemám tady ani tak na mysli ty, kteří odjeli kvůli plnohodnotné válce, ale spíše ty, kdo si v zahraničí budovali celé roky akademickou kariéru nebo z jiných důvodů vycestovali už dříve), zaskočil mě jeden velký kontrast. V jejich poezii byl přítomný experiment, jazyková hravost, žonglování kulturními klastry… Ne že bychom si to my nemohli v daný moment dovolit, ale prostě to z naší poezie přirozeně vymizelo. Experiment a estétství se tehdy zdály neaktuální a náš jazyk se stal ne snad úspornější, ale maximálně konkrétní, protože jsme měli pocit, že všechno ostatní, všechna ta postmoderna, postironie a hra jsou neadekvátní k realitě, kterou jsme prožívali. Snažili jsme se z reality extrahovat maximálně přesný smysl a význam.

Pokud se podíváme na poezii z jiného úhlu pohledu, začali jsme se obracet k tradičnějším básnickým formám. Na jednu stranu v tom vidím snahu pocítit určitou kontinuitu literárního kánonu – v dějinách ukrajinské kultury jsme bohužel kvůli vnějším zásahům zažívali příliš mnoho přerušení а zlomů, nikdy nešlo o celistvý proces. Tato změna se nečekaně projevila i v mé sylabotónické poezii, ke které jsem se uchýlila po začátku plnohodnotné invaze… V kontextu kruté válečné reality bych spíš očekávala lámaný jazyk na způsob Celana. Rýmovaná poezie pro mě představovala něco mezi maršem a ukolébavkou, jakýsi meditativní, šamanský rytmus, zaříkávání, které tě uvádí do transu a propojuje tě s kolektivním prostorem, s něčím větším, než jsi ty sám se svou děsivou zkušeností a vlastním prožíváním. Nic to neusnadňuje, ale dává to hlubší smysl… když chápeš, že něco podobného se už odehrálo, že to nejhorší se stalo pokolením prarodičů nebo rodičů, kteří přežili druhou světovou válku. Také někdo zničil jejich svět, také ho posléze budovali od počátku. Všechno se znovu vrací a ty pochopíš, že i to, co se děje nyní, je nutné nějak formulovat, dát tomu smysl, ač se to nikdy nepovede dokonale, ba ani dostatečně…

OS: Já potřebuju rým, já potřebuju mantry. Taková poezie má pro mě terapeutický účinek. Harmonizuju svět okolo sebe básněmi, představuje to pro mě oporu. Básně, skutečné básně – to je harmonie. A harmonii my nyní potřebujeme.

KK: Já také cítím potřebu harmonizovat svět… Souvisí to s budoucností, musíme totiž žít dál, nesmíme dovolit, abychom byli definováni jen naším traumatem. Poezie může být svědectvím, ta ukrajinská jím nyní je, ale u toho by neměla skončit. Má si zachovat univerzální jazyk – takový, který je možné překládat, který nebude potřebovat komentář ani kontext. Protože i ukrajinská kultura, i Ukrajinci jako jednotlivci jsou větší než tohle trauma. Při veškerém vyčerpání po všech těch válečných letech v sobě mají dostatek životaschopnosti, aby se z posledních sil vzepřeli nástupu temnoty. Přibylo básní o lásce, o tom, co z nás dělá lidi a díky čemu lidmi zůstáváme. Neznamená to, že bychom se odvrátili od válečné reality, že bychom se zřekli potřeby svědectví, ale také se stále ještě snažíme dívat dál a vidět, proč jsme větší než tato zkušenost.

OS: U mě se objevuje podobná citlivost jako v těhotenství, kdy je žena hodně vnímavá k různým pachům či chutím, akorát se ta citlivost týká básní. Velmi zřetelně rozpoznám, když si člověk něco vycucává z prstu a jeho poezie nevychází z nitra, když chce dotyčný jen uměle vytvořit nějaký „content“. 

KK: Stoprocentně. Celá řada autorů – a nemusí to být ani ti nejhorší – vidí, že zachycení válečné reality je mainstreamové téma. Dojde-li k nějakému velkému ostřelování, kde jsou mrtví, tito autoři mají pocit, že je třeba napsat báseň o tom, jak všichni zemřeli. Dokonce i když u toho ani fyzicky nebyli, i když se jich to přímo netýká. Ale je to populární téma, na sociálních sítích posbírá spoustu lajků a všichni usoudí, že pokud o tom píšeš, není ti to lhostejné. Někteří lidé toho zneužívají a je to vždycky velmi patrné. Vůbec tím ale nechci říct, že všechny básně tematizující konkrétní tragédii jsou špatné, zvlášť když je napíšou lidé, kteří tu tragédii viděli nebo ji určitým způsobem opravdu prožili jako svou vlastní. Uvedu příklad: jedna moje dávná báseň se nazývá 6. dubna. Jde o zkušenost mého bosenského partnera, který přežil koncentrační tábor pro muslimy v době bosenské války, zažil popravu, vyhrabal se z jámy s těly… Tuto zkušenost jsem si nepřivlastnila, ale velmi hluboce jsem ji prožívala. Nyní se mi často stává, že čtenáři v této básni vidí zkušenost civilisty v době ukrajinské války. Prosí mě, zda by báseň mohli zhudebnit, použít v nějakém multimediálním projektu… Jde o to, že čestně napsaná poezie promlouvá univerzálně, a zkušenost jiných se tak může stát tvou vlastní.

OS: Naprosto se neztotožňuji s často vyslovovanou myšlenkou, že básník má být nešťastný. Záleží na empatii. Všichni mají právo psát, ať něco prožili, nebo neprožili. Akorát to prostě působí uměle, když je vidět, že člověk tu zkušenost opravdu nemá, když ji neprožil nebo se do dané situace nevcítil. Když píše takříkajíc…

KK: …protože je to zrovna aktuální…

Co se překladu týče, zdá se mi, že velmi mnoho ukrajinské zkušenosti nelze v překladu předat, protože expresivita výpovědi je v různých jazycích různá. Nejde ani tak o lexikální stránku, jako spíš o určité napětí, jazykový nerv. V jiném jazyce budou mít stejná slova prostě úplně jinou váhu. Já jsem překládala mnoho bosenské poezie. Ta tím či oním způsobem dodnes, více než třicet let po konci války, zpracovává válečná traumata. Nyní začali o tématu války mluvit lidé, kteří ji prožili jako děti – na jejím začátku jim bylo dejme tomu kolem deseti a jejich dospívání poznamenala nejprve samotná válka a poté její následky doma i v mezinárodním prostoru. A ti hovoří úplně jiným tónem hlasu, s úplně jinou energií a jiným výrazem, než známe z jazyka jejich rodičů. I když jsem znala kontext, i když jsem v Bosně a Hercegovině žila, i když dostatečně ovládám prostředky ukrajinského jazyka, abych předala různé půltóny, stejně se v určitou chvíli ukazuje, že tu a tam musím udělat poznámku, připojit komentář, aby bylo možné plně chápat, kde ten text leží a o čem hovoří. Myslím si, že i ukrajinská poezie potřebuje širší kontext, potřebuje, aby se zapojili literární vědci i odborníci z jiných humanitních oborů, politologové, antropologové, kteří budou o těchto věcech mluvit. Zároveň je poezie dostatečně univerzální médium, aby na úrovni jakýchsi humanistických tezí byla srozumitelná pro lidi z úplně jiného prostředí bez dané zkušenosti.