Kamila Schewczuková
Vasjakinová, Oksana. Step.
Z ruského originálu Step (2022) přeložila Alena Machoninová.
1. vydání. Praha: Maraton, 2025. 216 stran.
Román Step je druhým dílem autofikční trilogie ruské prozaičky a básnířky Oksany Vasjakiny, kterou pro nakladatelství Maraton postupně překládá spisovatelka a rusistka Alena Machoninová. Jako řada současných autorstev autofikční prózy i Vasjakina vychází ve vyprávění ze své rodinné zkušenosti, aby pojmenovala prekarizované životní pozice v systému, který je postaven na násilí a dominanci. V jednotlivých knihách se autorka postupně vrací ke svým zemřelým blízkým – k matce (Rána, 2021, č. 2023), k otci (Step, 2023, č. 2025) a v závěrečném díle k tetě (Růže, 2023 č. vyjde 2026). Život každého z nich je přitom ve vyprávění spojen se smrtelnými chorobami moderní doby: matka zemřela v necelých šedesáti letech na rakovinu, otec v sedmačtyřiceti na AIDS, teta na tuberkulózu před dosažením čtyřicítky. Až s obsesivním nutkáním se vypravěčka snaží porozumět předčasným úmrtím v předchozí generaci své rodiny, a přitom se vypořádat s truchlením a osaměním. Zkoumání původu se implicitně stává také průzorem do její vlastní budoucnosti.
Ve Stepi se Oksana, dvacetiletá studentka Literárního institutu Maxima Gorkého a básnířka, vydává za svým otcem. S odstupem ho pozoruje, nechává se unášet tempem jeho života a zkoumá cizí životní styl, který je na cestě stepí nucena přijmout. Krajina, jež je nedílnou součástí otcova světa a výrazně se liší od její rodné sibiřské tajgy, vypravěčku zároveň fascinuje i zneklidňuje. Tajga určuje prostor v Ráně a pojí se s postavou matky, která je, stejně jako vypravěčka, člověkem tajgy. Paradoxně – jako tajga – je matka hlavní hrdince nedostupná a poznává ji až po smrti. Tajga je však na rozdíl od stepi, zaujímající místo v titulu druhé knihy, více v pozadí a vystupuje až v závěru Rány či v další knize v kontrastu se stepí. Typ krajiny se stává stejně důležitou součástí identity jako sociální prostředí a třída, z níž jednotlivec vychází, jako je tomu u francouzských autorstev autofikce Annie Ernaux a Édouarda Louise.
Tajga a step tvoří osu, která prochází napříč románovou trilogií. Vertikální, uzavřená tajga plná úkrytů pro rány a traumata matky stojí proti horizontální otevřenosti stepi i otce jako člověka bezprostředního a pohlcujícího. Neohraničenost a rozlehlost stepi ve vypravěčce vzbuzuje obavy i zvědavost, a tak se pokouší neustále měnit měřítko, jako by zaostřovala dalekohledem, ve snaze step – a skrze ni svého otce, cizince – jakkoliv uchopit. Přirovnání, které step učiní pochopitelnou, nalézá v Chlebnikovovi: jeho obrazy topolů-šavlí činí nesmírnou step najednou krotkou a malou. Výpůjčka jazyka a slov jiného básnictva se stává jedinou možností, jak obsáhnout prostor, který ji, ženu z tajgy, absolutně přesahuje.
Hledání měřítka se zrcadlí i v proměnách vnímání otce: na počátku se jeho obraz skládá z dětských vzpomínek vypravěčky v kombinaci s představou nebezpečného muže, přičemž v žité realitě se konfrontuje se svérázným kamioňákem. Cesta stepí postupně uvolňuje masu potlačených vzpomínek a emocí s těmi nejtemnějšími v závěru románu. Otec tak nabývá rozměrů člověka, násilníka a kriminálníka, a vypravěčka se ho konečně – uchopeného, zkroceného – může přestat bát a nechat jej i s jeho tělem pohřbeného ve stepi. Jenže „všechno existuje současně a nikam nemizí“. (86) Hrdinka odchází s poznáním, že jako step byla kdysi moře, jehož mušle ještě sem tam písek vyplaví, tak i vzpomínky na otce a jistá část něho zůstávají součástí jí samotné.
„Otec se do mě nevešel, bylo mi z něj uvnitř těžko a divně,“ (40) píše vypravěčka na počátku cesty; stejně by se dal popsat její pocit ze stepi. Tělesné počitky se stávají kompasem pro ohledávání vztahu k otci, podobně jako tomu bylo s matkou, a vyprávění se orientuje podle pobytu jednoho těla vedle druhého a jejich somatickou reakcí na sebe. Otcovo tělo, zničené závislostí na heroinu a později alkoholu, virem HIV a samotným AIDS, je popisováno s naturalistickou přesností. Než by jej podrobil (prakticky nedostupné) zdravotní péči, která se v té době v Rusku, u AIDS pojila (a stále pojí) s nepřekonatelným tabu, raději jej odevzdává stepi, v níž se cítí svobodný a živý. Vypravěčka je na rozdíl od otce – potažmo matky a tety – zdravá, ale jako lesba také podléhá silné stigmatizaci. Podobně jako členové její rodiny, o nichž píše a kteří byli odsunuti na okraj společnosti ještě před svým onemocněním, i ona sama se na tomto kraji ocitla hned na počátku. Skrze jejich příběhy tak vypráví také příběh vlastního vyloučení a popisuje univerzálnější rysy jeho mechanismů. Těm bylo po vydání vystaveno i její dílo, když byla Rána, v níž už také dochází k tematizaci queer identity, stažena z prodeje; v prosinci 2022 byl totiž schválen zákon zakazující propagaci LBTQI témat v Rusku.
Otcovo vyloučení se pojí s prostředím, bourdieuovským milieu, z něhož pochází a které ho utvářelo. Vypravěčka se tak při cestě stepí obrací k vlastním vzpomínkám a připomíná si své vyrůstání spojené s kriminálním prostředím, v němž otec v devadesátých letech působil. Pomáhá si fotografiemi z rodinných alb a črtá portréty otcových mafiánských kamarádů a šéfů z rodinných oslav, které se prolínají s interpretacemi dobových kriminálnických písní, jež prostupovaly veřejný prostor a zločin romantizovaly. Dokola přehrávané písně, i v kamionu cestou stepí, neustále potvrzují patriarchální hierarchii sítí zločinu, role – manželky, milenky a jejich pána – a romantizují násilí, které po rozpadu Sovětského svazu nekontrolovaně prostupovalo celou společností. Vysokou toleranci k násilí v Rusku zobrazuje Vasjakina na vícero úrovních společnosti: nejedná se pouze a přímo o svět zločinu, ale také o domácí násilí, které páchal její otec na matce, a o státní aparát, který legalizuje násilí systémově.
Vypravěčka sice nahlíží otce a minulost z odstupu, reflektuje ale také vlastní pozici nevyhnutelně na hraně světů, tajgy a stepi, kriminálního světa rodného maloměsta a současného světa umění v metropoli, v němž se pohybuje. Sama byla romantizací zločinu nevyhnutelně ovlivněna a zpětně onu dobu – a své rodiče – deromantizuje. Balady a šansony, které s patosem zobrazují život lidí za hranou zákona, jejich gangů, milenek a manželek, vypravěčka s literárněvědnou erudicí podrobuje analýze, podobně jako se v Ráně obracela k antickým hrdinkám a současným ruským spisovatelkám.
Jakkoliv lze číst knihy bez znalosti všech intertextuálních odkazů, doslovy Aleny Machoninové pomáhají tyto odkazy provázat a ukotvit je jak v kontextu ruské literatury, tak v autorčině díle a uvažování. Právě rozpolcenost mezi dvěma světy – moskevské smetánky a provincie – Vasjakina tematizovala již ve své předchozí básnické tvorbě, z níž úryvek Machoninová v doslovu překládá. Objevuje se v ní mnoho obrazů ze Stepi, tentokrát rytmizovaných a jazykově kondenzovaných. Snad tyto ukázky svědčí o tom, že i poezie Oksany Vasjakiny se dočká překladu do češtiny.