Michal Kovář

Překlady sámské slovesnosti se zabydlely v našich luzích a hájích dřív než například překlady z finštiny nebo dalších menších ugrofinských jazyků. Se Sámy se mnozí naši cestovatelé setkali a jejich pohled na tento národ kolísal mezi opovržením a zájmem o sámskou kulturu. Více se dozvíte v následujícím textu, jenž přináší komentovaný přehled již téměř dvousetletého pronikání sámské slovesnosti do českého povědomí, její recepce a četných českých parafrází. 

Kromě literatur psaných v ugrofinských či obecněji uralských jazycích, jež se staly jazyky státními vně Ruska (finština, estonština, maďarština), je v českém prostředí již delší dobu přijímána pouze sámská slovesnost.

Josef Hrdlička

Pro francouzského básníka Yvese Bonnefoye, představitele tzv. kritického lyrismu – u nás známého v překladech Jiřího Pelána (viz Plav 9/2007) – jsou živly zvláštními, neuchopitelnými entitami, jejichž prožíváním skrze poezii se lze vymanit z konceptuálního myšlení: „Dá se říci, že jsou vlastní řečí bytí, jak ji poezie vydobývá.“ Ve svých úvahách o poetice živlů se Yves Bonnefoy vymezoval vůči svému předchůdci filosofovi Gastonu Bachelardovi, autorovi knih Psychoanalýza ohně (česky 1994), Voda a sny (česky 1997), Vzduch a sny, Země a snění o odpočinku a dalších. Literární teoretik a překladatel Bachelardova díla Josef Hrdlička ve své eseji představuje,

Zdenka Švarcová 

V jednom japonském textu ze začátku 15. století – libretu ke středověké divadelní hře – jsem narazila na působivou metaforu. Hlavní postavou v té hře je básnířka hodnotící verše, které jí posílá císař. Říká, že je to poezie čerpající ze starých pramenů, jejichž hladinu básník čeří. Máme zde šest set let staré obrazné vyjádření vztahu k tradici, vztahu v japonském prostředí příslovečně pevného, skýtajícího pocit jistoty spojený s povědomím vlastní identity a posilovaný vždy novým „čeřením“ hýčkané kulturní tradice. Co je současné, roste přirozeně z podhoubí všeho minulého.

Téměř hmatatelně se „čeření starých pramenů“ připomíná i ve verších básníka první poloviny 20.

Olga Lomová

Zdá se vám, že o čínské literatuře nemáte ani ponětí? Pak je pro vás následující esej perfektní možností, jak si rozšířit obzory! Kromě komentáře ke kompozici tohoto čísla se zde předkládá mnoho zajímavých a často překvapivých informací o klasických čínských literárních žánrech a způsobu užívání jazyka. 

V rámci tohoto čísla literárního měsíčníku Plav čtenářům předkládáme překlady básní, esejů a povídek čínských autorů, kteří jsou nebo donedávna byli ve vězení. Jedná se o výbor z antologie, která vznikla v roce 2006 pod hlavičkou iniciativy nazvané „Spisovatelé ve vězení“ a byla sestavena za účasti Nezávislého centra čínského PEN klubu (www.chinesepen.org).

Tomáš Kimla

4. dubna si světová literární veřejnost připomíná výročí narození jednoho z nejvýznamnějších spisovatelů švýcarské literární scény, Maxe Frische. Rok 2011 je v tomto ohledu výrazně symbolický, neboť od narození tohoto slavného švýcarského literáta uplynulo právě sto let. 

Jméno Maxe Frische je v dějinách literatury spojováno především s fenoménem demytologizace švýcarské národní historie, přesněji pak s termínem tzv. „Vergangenheitsbewältigung“, kterým se v německojazyčném prostoru označuje proces vyrovnávání se s událostmi obou světových válek a s následky obou konfliktů pro vývoj poválečné Evropy. V tomto ohledu vytyčil literární odkaz Maxe Frische zásadní mezník ve vývoji švýcarské literatury. K demytologizaci legendární švýcarské nestrannosti a neutrality přispěly výraznou měrou Frischovy zápisky z jeho aktivní vojenské služby z 2.

Tereza Chlaňová 

Pokud bychom chtěli sezvat na pomyslné literární sympozion nejoriginálnější a nejvýraznější ukrajinské literární osobnosti 20. století, které dosud neměly možnost předvést své kvality českému čtenáři, začali bychom hledat vhodné adepty ve 20. letech. Slavní autoři předchozího období, dnes již klasikové (Ivan Franko, Mychajlo Kocjubynskyj, Vasyl Stefanyk, Volodymyr Vynnyčenko, Olha Kobyljanská, Lesja Ukrajinka), kteří na konci 19. a na počátku 20. století výrazně pozvedli kvalitu ukrajinského písemnictví, byli v různých obdobích ve větší či menší míře do češtiny překládáni. Z autorů let dvacátých se sice překladů do češtiny dočkala rovněž celá řada (např. Pavlo Tyčyna, Mykola Bažan, Maksym Rylskyj,

Jitka Malečková

Když v polovině 19. století vyšla jedna z prvních tureckých kuchařek, její autor, profesor lékařství Mehmed Kâmil Efendi, vysvětloval její vydání tím, že s měnícím se způsobem života už staré pokrmy nejsou dostačující, a proto „potřebujeme přijmout novou kuchyni ze Západu, která by lépe odpovídala našim novým podmínkám“. [1]

Stejným receptem se řídila i dobová osmansko-turecká literatura. Její autoři byli přesvědčeni, že klasická osmanská literatura s převahou lyrické poezie neodpovídá současným potřebám modernizující se společnosti, a snažili se do Osmanské říše uvést západní literární formy. Překlady často předcházely nebo doplňovaly jejich vlastní literární tvorbu a byly školou spisovatelů i čtenářů.

Hana Tomková

Do kontextu albánského písemnictví a pozadí vzniku jednotlivých textů, které zde uveřejňujeme, nás ve stručném přehledu dějin albánské literatury – bez nároku na všeobsažnost takového počinu – uvede iniciátorka albánského čísla Plavu a autorka jeho koncepce, Hana Tomková. 

Albánská literatura, která se do mezinárodního povědomí dostává většinou až v posledních desetiletích, neměla pro svůj rozvoj příznivé podmínky. Území dnešní Albánie bylo koncem 15. století okupováno Osmanskou říší a v jejím područí zůstalo téměř pět set let. Okupace znamenala přerušení dosavadních vazeb Albánců na Evropu a zcela změnila strukturu země i obyvatelstva.

Michaela Marková

Irská literatura se jako mnohé další pohybuje mezi extrémy esteticismu – mezi pojetím literatury jako svrchované hodnoty a vizí literatury jako nástroje k dosažení politických či jiných cílů. Někteří její autoři se do své tvorby snaží začlenit oba tyto postoje, jiní jsou přesvědčeni, že irská tematika je v menším měřítku rovna tématům civilizace samé.

Porovnáme-li rozlohu Irského ostrova s množstvím děl, kterými irští autoři přispívají do fondu světové literatury, bez ohledu na žánr, budou někteří z čtenářů zřejmě překvapeni, o jak velké množství se jedná. Neočekávaná se pak může také zdát rozdílnost představ evokovaných samotným pojmem „irská literatura“.

Magdaléna Potočňáková

Byla vůbec někdy nějaká skotská literatura? – ptal se skepticky významný představitel angloamerického modernismu, básník a kritik T. S. Eliot v provokativním názvu své eseje z roku 1919, otištěné v časopisu The Athenaeum. I dnes, po devadesáti letech přetrvává u části (čtenářské či dosud čtoucí) veřejnosti mylný názor, že skotská literatura je vlastně jen jakousi „součástí“ literatury anglické či britské. Je to způsobeno jednak problematickým postavením Skotů jako malého národa v sousedství velkého, jednak jazykovou a kulturní roztříštěností Skotska. „Jednotné Skotsko existuje pouze na mapě,“ tvrdil o své rodné zemi už Robert Louis Stevenson a dokládal toto tvrzení mimo jiné právě jazykovou pluralitou,