Jitka Jeníková

S oblibou tvrdím, že překladatel je hned po autorovi tím, kdo zná jeho text nejlépe, stráví s ním nejvíce času a má s ním nesmírně intimní a intenzivní vztah. Každé slovo, výraz, větu, souvětí, odstavec bere (obrazně) do ruky, přehazuje z dlaně do dlaně a vypouští zpátky na obrazovku. Čím lepšího textu se dotýká, tím příjemněji mu plynou dny a tím větší meč se mu houpe nad hlavou. Mé týdny ve společnosti sira Davida Attenborougha patřily k těm nejúžasnějším a nejnáročnějším zároveň.

Deníky z prvních cest, které v padesátých letech podnikl tehdy mladičký,

Jakub Ehrenberger

Chcete vědět, o čem píší nastupující evropské literární hvězdy? Přijeďte do Budapešti! I tak nějak by mohl znít reklamní slogan Evropského festivalu románových prvotin (European First Novel Festival). A snad by na akci, konanou při Mezinárodním knižním festivalu v Budapešti, přivábil i více literárních nadšenců, ať už z řad čtenářstva, médií, či nakladatelské obce. Jednodenní festival nabízející letmý vhled do líhně talentů jednotlivých evropských literatur by si větší pozornost jistě zasloužil.

Po dvouleté covidové výluce se na sklonku září 2022 do maďarské metropole opět sjely bezmála tři desítky autorek a autorů především ze zemí Evropské unie,

Kamila Schewczuková

Proslulá americká válečná reportérka Martha Gellhorn (1908–1998) prý milovala nedotčené pláže a dobrou whisky. Nachomýtla se k množství velkých konfliktů 20. století – a také sem tam zažila nudu. Jak připomíná napříč svými cestovatelskými memoáry, nuda je na cestování to nejhorší. Její kniha Travels with Myself and Another (1978) vyšla minulý rok pod názvem Päť výletov do pekla ve slovenském překladu Kristíny Karabové v nakladatelství Literárna bašta. Gellhorn až na sklonku života napadlo, že by mohla psát nejen o válkách a velkých událostech, ale také o samotném cestování. I když o katastrofách prý lidé poslouchají raději než o radostných zážitcích z cest.

Hanele Palková

Co mají společného Brno a Bruno (Schulz)? Nejsou to jen čtyři písmena. Když se brněnský rodák Bohumil Hrabal, vášnivý čtenář a obdivovatel snově surrealistické prózy Bruna Schulze, v Rozhovoru se sebou samým z Domácích úkolů z pilnosti (1982) ptal po svém oblíbeném městě, odpověděl si, že by chtěl bydlet v Drohobyči: …od té doby, kdy jsem přečetl Skořicové krámy, já jsem se tam odstěhoval a bydlím tam dodnes, i když jsem tam nikdy nebyl, ale co má být? Fikce je někdy dokonalejší a realističtější než sama skutečnost.