• Recenze #12 #2016

Matouš Jaluška

Čtení o Dantovi Alighierim: Prostory, postavy a slova. Z italských originálů sestavil, vybral a přeložil Martin Pokorný. 1. vydání. Praha: Institut pro studium literatury, 2016. 196 stran. 

Obecně prospěšná společnost Institut pro studium literatury vydává již od roku 2013 v edici Antologie nenápadné, tenké knížky „čtení o někom“. První byla o Václavu Havlovi, ta osmá se jako první zabývá postavou zahraniční a středověkou. Martin Pokorný v ní čtenáře seznamuje s devíti texty věnovanými co nejkonkrétněji vymezeným interpretačním otázkám a kompozičními motivům (5) z (Božské) Komedie Danta Alighieriho.

Všechny studie byly sepsány italskými badateli na přelomu 19.

• Recenze #11 #2016

aneb české a francouzské pojetí vidovosti

Michael Alexa

Batorová, Joanna. Pískový vrch. Z polského originálu Piaskowa góra (2011) přeložila Iveta Mikešová.

1. vydání. Praha a Litomyšl: Paseka, 2015. 392 stran.  

Pískovým vrchem se Batorová okamžitě vyšvihla mezi čelné polské prozaiky své generace. Byla za román nominována na prestižní ceny Nike a Gdyně, za další román jménem Chmurdálie znovu na Nike. Tuto nejsledovanější cenu získala až v roce 2013, a to za třetí díl „valbřišské trilogie“, jak se Tma, skoro noc se dvěma zmíněnými romány v polském tisku souhrnně označuje.

• Recenze #10 #2016

Richard Müller

Pasi Ilmari Jääskeläinen et al. Lesní lišky a další znepokojivé příběhy. Z finských originálů přeložili Martina Bendová et al. 1. vydání. Příbram: Pistorius & Olšanská, 2016. 128 stran. 

Roger Caillois v knize Images, Images soudí, že fantastika vzniká tehdy, když lidi opouští víra v zázraky a svět se podřizuje zákonům rozumu a vědy. V kterém okamžiku se však rozumový řád takto prosazuje poprvé? Theodor Adorno s Maxem Horkheimerem spatřují takový počátek na švech, které po sobě zanechali jednotliví zprostředkovatelé homérského mýtu, tj. v přechodu od mýtu k epice. O Odysseovi píšou: Lstivý přežívá pouze na úkor svého vlastního snu,

• Recenze #2016 #9

Kristýna Králová

Pohjanen, Bengt. Faravidova říše. Z meänkielijského originálu Faravidin maa (2013) přeložil a doslovem opatřil Michal Kovář. 1. vydání. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2016. 189 stran. 

Toto byla má pozemská chvíle, pouhá vločka v Knize, ale v Jobmelově vzpomínce je vločka celým vesmírem. Slova, jimiž Bengt Pohjanen (* 1944) zakončuje své vyprávění z bájné minulosti, jako by vystihovala samou podstatu románu Faravidova říše: popisované události jsou možná nevýznamné, zároveň však mají obrovskou cenu při vytváření národní a kulturní identity Meänkielijců, jak sami sebe nazývají severobotničtí Finové. Okolnosti vzniku tohoto národa v 80.

• Recenze #2016 #6

Silvie Mitlenerová

Plathová, Sylvia. Knížka o postelích a dvě pohádky navrch. Z anglického originálu Collected Children’s Stories (2010) přeložili Petr Onufer a Vít Penkala. Odpovědná redaktorka Alena Pokorná.

1. vydání. Praha: Argo, 2015. 63 stran. 

Básnířka, která strčila hlavu do trouby. Americká víla stíhaná depresemi. Žena Teda Hughese, která navěky opustila dvě malé děti. Pohádkářku by v Sylvii Plathové hledal málokdo. V roce 1976, 1996 a 2001 nicméně Frieda a Nicholas Hughesovi postupně vydali jeden básnický a dva prozaické příběhy pro děti, které vloni společně vyšly též česky pod názvem Knížka o postelích a dvě pohádky navrch.

• Recenze #2016 #4

Magdalena Bystrzak

Deväť životov. Rozhovory o preklade a literárnom živote. Ed. Radoslav Passia a Gabriela Magová.

1. vydání. Bratislava: Kalligram, 2015. 280 stran. 

V kánonu slovenské překladové literatury najdeme dnes několik Shakespearů (mezi nimi devět Hamletů), což svědčí přinejmenším o tom, že překladový provoz ovlivňovali mnohdy jednotlivci spíše než literární objednávka nebo programové vyplňování kulturních mezer. Nedávno vydaná kniha Deväť životov. Rozhovory o preklade a literárnom živote představuje soubor rozhovorů s konkrétními jednotlivci – překladatelkami a překladateli – kteří fakticky stojí za slovenským kulturním provozem ve druhé polovině 20. století a kteří do slovenského kulturního prostředí navzdory politicko-kulturnímu klimatu v období normalizace zajišťovali přísun nové literatury.

• Recenze #2016 #3

Alexej Sevruk

Ulická, Ljudmila. Zelený stan. Z ruského originálu Zeljonyj šaťor (2010) přeložila Alena Machoninová. 1. vydání. Praha a Litomyšl: Paseka, 2016. 496 stran. 

V únoru tohoto roku vyšla v Česku již čtvrtá kniha přední současné ruské prozaičky Ljudmily Ulické. Tentokrát jde o román z roku 2011 Zelený stan. Na bezmála pěti stech stránkách, členěných do jednatřiceti různě dlouhých kapitol je zde zachyceno období z nedávné ruské historie, vymezené rokem 1953 (smrt Josifa Stalina) a rokem 1996 (smrt Josifa Brodského). Na první pohled je patrné, že zde máme monumentální plátno, které se při bližším ohledání rozkládá na pečlivou a promyšlenou drobnokresbu jednotlivých výjevů.

• Recenze #1 #2016

Silvie Mitlenerová

Murakami, Haruki. Muži, kteří nemají ženy. Z japonských originálů Onna no inai otokotači (2014) a Koi suru Zamuza (2013) přeložila Klára Macúchová. 1. vydání. Praha: Odeon, 2015. 248 stran. 

S jednou povídkovou sbírkou Harukiho Murakamiho už jsme se v českém překladu setkali: šlo o knihu Po otřesech (viz recenzi Lucie Koryntové v Plavu 6/2011), která ve všech šesti příbězích reflektovala zemětřesení v Kóbe a sarinový útok v tokijském metru. Obě události se odehrály v témže roce (1995) a na jednotlivce i na japonskou společnost jako celek silně zapůsobily.

• Recenze #12 #2015

Vít Pokorný

Piglia, Ricardo. Umělé dýchání. Ze španělského originálu Respiración artificial (1980) přeložil Jan Hloušek. 1. vydání. Praha – Litomyšl: Paseka, 2015. 200 stran.  

Vydáním Pigliova románu Umělé dýchání v pečlivém překladu Jana Hlouška se nakladatelství Paseka trefilo do černého. Tato pozoruhodná, čtivá a v mnohém inovativní kniha totiž s přibližně patnáctiletým předstihem předznamenala hnutí, které s nástupem nové spisovatelské generace na začátku 90. let učinilo z reflexe poslední diktatury (1976–1983) jedno z ústředních témat současné argentinské prózy. V jistém slova smyslu můžeme Argentincům závidět: díky důslednosti, s níž současní autoři nasvěcují nepohodlná témata a trvají na nezastupitelnosti historické paměti,

• Recenze #2015 #9

Klára Soukupová

Barthes, Roland: Roland Barthes o Rolandu Barthesovi. Z francouzského originálu Roland Barthes par Roland Barthes (1975) přeložil Josef Fulka. 1. vydání. Praha: Fra, 2015. 228 stran. 

Po Světlé komoře a Říši znaků vychází v nakladatelství Fra Roland Barthes o Rolandu Barthesovi, kanonický text jak v rámci teorie autobiografie, tak Barthesova díla. Přeložil ho Josef Fulka, který obstaral už překlad Mytologií, S/Z či knihy Sade, Fourier, Loyola a který se Barthesem také hlouběji teoreticky zabývá (studie Roland Barthes – od ideologie k fantasmatu,