Rozhovor s Janem Vladislavem
Josef Šlerka: Překládáte z osmi jazyků. Za překládání jste dostal v roce 2001 státní cenu. Jak se člověk stane takovou překladatelskou legendou?
Jan Vladislav: Legendou se dnes označuje kdekdo a kdeco. Jsem-li znám jako překladatel, je to spíš paradox, moje volba to nebyla. Ne že bych toho snad litoval, ale původně jsem chtěl být matematikem, astrofyzikem. Překazila to válka, okupace a zavření vysokých škol. Matematika totiž chce člověka celého a co nejdřív. Sám, bez řádného studia, jsem na to nemohl stačit, nebyl jsem génius. Přesto jsem se jí jeden čas zabýval s velikou vášní a jsem jí dodnes vděčný. Přiučila mě natrvalo jednomu – kritičnosti, snaze vystříhat se aporií, vnitřních rozporů v myšlení a jeho formulování, to znamená při psaní. Patrně i proto píšu tak pomalu a všecko věčně přepisuju. Pořád pátrám, jestli si v něčem neprotiřečím, i když jednotlivá tvrzení, myšlenky či věty, které se mi nabízejí, vypadají samy o sobě v pořádku. Právě z kritiky některých euklidovských axiomů vyrostlo přece hned několik neeuklidovských geometrií, bez nichž by dnešní svět nebyl takový, jaký je. Není tomu tak i u různých politických, filosofických, uměleckých teorií nebo manifestů?
Pravým, praktickým důvodem, proč jsem začal překládat – mám na mysli především poezii –, bylo ale něco jiného a prostšího. Když jsem se tenkrát za války začal postupně obracet k umění a současně číst i německy a francouzsky, když jsem zkoušel kreslit, malovat a zejména psát, byly pro mne první překladatelské pokusy především jakýmsi „anatomickým“ cvičením a zkoumáním, co je to vlastně báseň, jak se dělá, jak je „sestrojena“ a jak by se dala znovu „sestrojit“ i v jiném jazyce a v jiné době. Překládání je jistě věc speciální techniky, ale techniky, kterou lze zvládnout jen na základě zkušenosti s vlastním psaním. Bez osobní tvůrčí zkušenosti nemáte šanci; vznikne vám pod rukou jen snůška slov, které to hlavní chybí.
JŠ: Přesto se samotné autorství poezie považuje za víc než její překládání…
JV: Nejen překládání. Ani sám překladatel se u nás často nepokládá za spisovatele. Pro většinu lidí včetně autorů je to jen jakési služebné faktótum, jen víceméně pasivní interpret, a to i při tlumočení tak složitého a náročného slovesného útvaru, jako je báseň. Člověk, který podobné dílo podniká, si pak občas říká: „Proč naproti tomu v hudbě pokládáme dirigenty nebo sólisty vždy za umělce, třebaže taky hrají nebo zpívají podle cizích not, to znamená interpretují cizí skladby? A proč se třeba i tak osobitý tvůrce jako Antonín Dvořák radíval s pouhými interprety tohoto druhu a přijímal jejich připomínky při definitivní konečné úpravě svých skladeb?“ Odpověď zní: nepochybně proto, že i oni mají tvůrčí podíl na konečné, konkrétní realizaci díla, nemluvě o tom, že hrají často také důležitou roli jako iniciátoři nebo objevitelé. Kolika málo známým nebo opomíjeným skladbám pomohl k domácímu nebo i světovému uznání dirigent nebo virtuos, který se jich ujal!
Něco podobného platí i v literatuře: kolik u nás neznámých nebo neužívaných forem včetně renesančního sonetu nebo moderního volného verše uvedli do české literatury jako první právě překladatelé! Kolik objevili pro české čtenáře cizích autorů a děl! A nemuselo jít vždy jen o soudobou tvorbu. Dalo a dá se objevovat i v minulosti. Vzpomeňte třeba na F. Villona v překladu O. Fischera z r. 1927!
Dovolte mi v této souvislosti osobní poznámku. Shakespearovy hry se u nás úspěšně překládaly a hrály už v 19. století. Zato soubor jeho Sonetů zůstával českým čtenářům dlouho nedostupný. Jejich první (skoro) úplný překlad z počátku minulého století, který měl takřka korunovat překladatelské dílo J. Vrchlického, zůstal totiž půl století ležet nevydán v zásuvce České akademie a první publikovaný převod A. Klášterského z r. 1926 musel tehdejší čtenáře poezie svou dikcí nutně zklamat. V každém případě zklamal za války mne: nechtělo se mi věřit, že by básník Romea a Julie mohl psát tak kostrbaté milostné verše. To mě přimělo opatřit si originál a zkusmo, několika překlady si ověřit, že to přece jen je poezie. Uznali to i čtenáři, kteří po válce rozebrali nejen dva menší výbory ze Sonetů v mém znění, ale i můj úplný překlad, který vyšel poprvé r. 1955 a potom ještě několikrát za sebou v celkovém nákladu přes dvě stě tisíc výtisků. Jistě, zasloužil se o to především Shakespeare a přispěl k tomu vydatně i tehdejší nedostatek opravdové milostné poezie, které rétorika realistického socialismu rozhodně nesvědčila, ale přece jen se na tom nečekaném čtenářském zájmu podílel něčím i překladatel.
JŠ: Já překladatele nepodceňuji…
JV: Vy ne, jinak byste se mne na tyhle věci neptal. Ale podceňují je často už sami čtenáři, když berou jako samozřejmost, že mohou v češtině číst knihu napsanou v zemi vzdálené třeba tisíce kilometrů a dokonce v jazyce, kterým už tisíce let nikdo nemluví, a přitom mají v ruce sumerský epos o Gilgamešovi nebo Homérovu Odysseu. Překladatele podceňují i recenzenti, kteří je chválí nebo odbývají jedinou nic neříkající větou, ačkoli dobře přeložená kniha je přinejmenším kusem náročné, a tedy záslužné práce, nehledě na to, že nejeden básnický překlad může být pro naši poezii významnější než řada knížek původních veršů, a proto je také po dlouhá desetiletí v plné působivosti přežívá. Navíc, jak víme z nedávné minulosti, překladatelství bývalo také pro mnohé původní autory, zejména básníky, nejen východiskem z nouze, ale i účinným způsobem, jak se přece jen vyjadřovat, když z různých, většinou politických důvodů nemohli nebo nesměli mluvit vlastním hlasem. Stačí v této souvislosti připomenout v ruském prostředí překladatelské dílo Borise Pasternaka, nebo u nás Kamila Bednáře, Jiřího Koláře, Josefa Hiršala, Zdeňka Urbánka, Ivana Slavíka, Jana Zábrany atd. atd., krátce celou tu dlouhou řadu lidí, kteří byli po únoru 1948 čtyři desítky let více či méně umlčováni, a přesto dokázali mluvit po svém prostřednictvím překládání.
JŠ: Co je tedy překládání?
JV: Dalo by se na to odpovědět například tím, co kdesi napsal právě Jaroslav Vrchlický: „Bylo by dětinské a nemělo by smyslu popírati vliv velikých mistrů. Naopak, hrdě se jimi honosím a jsem jim z hloubi duše vděčen. V ohledu tom spíše inklinuju ještě k přehánění cizí zásluhy a velikosti, což mi bylo nejednou vytýkáno. Patří k mé povaze, že vždy rád se něčemu obdivuju. Tak mé překlady jsou vlastně řada holdů básnických těm, kteří mne vzpružili a kterým jsem se mohl obdivovati. Jen tak z pouhého interesu vnějšího jsem nepřekládal neb aspoň tuze málo. Má předloha mne musí elektrizovat, pak jsem její nadobro. Mohu říci, že všechno mé překládání je vlastně učení se a díkůčinění.“ K tomu lze dodat jen to, že kromě obdivu a díku velkým učitelům bylo překládání pro Vrchlického také jedním z prostředků jeho uměleckého projevu, a jeho překlady tedy tvoří organickou součást jeho básnického odkazu.
To ostatně platí o celé řadě významných autorů-překladatelů, u nás například o V. Holanovi, v Rusku o připomenutém B. Pasternakovi, v německé literatuře o R. M. Rilkovi, objevitelském tlumočníkovi nejen italských renesančních básnířek a Michelangelovy poezie, ale také tvorby jeho velkého současníka a přítele P. Valéryho. Překlad jednoho z jeho esejů horečně dokončoval v nemocnici, kde v bolestech umíral…
Ostatně na Rilkovi by se patrně dalo doložit také to, že při překládání může hrát úlohu i zaujetí, řekl bych skoro vášeň, s níž se básník pokouší málem jako šachista nebo křížovkář vyrovnat s problémem, kterým je pro něho cizí báseň v cizím jazyce. Navenek to může připadat jako pouhá hra a technická záležitost, nakonec však i tady jde o to základní, oč jde v každé poezii, totiž o pokus dešifrovat jednu z výpovědí o člověku a světě a poslat ji v dalším jazyce o kus dál.
JŠ: Ale jak jste se dostal od Shakespeara přes ty své Italy a Francouze až k ruským bylinám? Není to rozpětí poněkud veliké? A hlavně – žánr bylin vypadá dnes velice okrajově.
JV: Překládání je patrně také záležitostí životopisu. Narodil jsem se na Slovensku a v dětství patřily k mé první samostatné četbě Dobšinského slovenské pohádky. Z toho zřejmě vzešel můj pozdější literární zájem o folklór prakticky celé Evropy, jako to dokládá řada mých pohádkových adaptací. Kromě slovenských pohádkových hrdinů mne však jako kluka fascinovali také bohatýři ruských bylin, o kterých jsem si četl kolem dokola v krásné české adaptaci Bronislavy Herbenové z Laichterovy edice laciných knížek pro mládež Žeň z literatur. To mne po letech pobídlo k pokusu sepsat pro dnešní mladé čtenáře jakousi ucelenou epopej, která v ruštině nikdy nevznikla. Tyto Příběhy třinácti bohatýrů pak vyšly dokonce dvakrát; a šlo v nich o bohatýry poněkud jiného rázu, než byli hrdinové tehdejší sorelové literatury.
V obdobném duchu jsem potom sestavil ještě soubor pokud možno všech hlavních bylin i pro dospělé. To byl ovšem překlad a jednou z velkých výzev přitom byla otázka adekvátního bylinného verše, který v češtině nemá obdobu. Pokoušel se o něj už Čelakovský, ale pravidelný desetislabičný verš, kterého použil při překládání bylin, se nakonec neosvědčil. Zato uvolněný verš, kterým psal svůj Ohlas písní ruských, byl, dá se říci, geniální a připravil podle mého soudu cestu pro volný verš pozdější moderní české poezie. Tou cestou jsem se pustil i já, i když poněkud jinak, na základě daleko bohatšího materiálu, než byl ten, který měl k dispozici Čelakovský.
JŠ: Měl na Váš přístup k překládání někdo teoretický vliv?
JV: Četl jsem už za války se zájmem a užitkem studie J. Mukařovského a chodil jsem po válce i na jeho přednášky. Je to ostatně znát i na mých překladech Shakespearových Sonetů. Volba dvanáctislabičného alexandrínu, kterého jsem při tom užil, nebyla rozhodně svévolná. Byl to výsledek úvahy, že v češtině na rozdíl od angličtiny převládají statisticky víceslabičná slova a že je třeba tomu podřídit i délku verše, nemá-li v českém překladu docházet k soustavnému ochuzování přirozeného slovníku Shakespearových básní. Navíc jsem tím chtěl navázat na obdobný verš, kterým se vyznačují známé vězeňské monology básnického hrdiny Máchova Máje. K tomu mne nepochybně inspirovaly i máchovské studie Mukařovského. Tehdy jsem to pokládal za nejlepší řešení; dnes bych to asi dělal jinak. Ostatně od prvního vydání mého úplného překladu Sonetů se o to pokusilo už asi půl tuctu dalších překladatelů.
JŠ: Od ruštiny a od Shakespeara se přesuňme k Vašim překladům z čínštiny. V čem je úskalí překladu čínské poezie?
JV: Především v tom, že je třeba znát a respektovat i formální struktury, které byly v klasické čínské poezii běžné a závazné. Jinými slovy jestliže italské, francouzské nebo anglické sonety překládáme v češtině formou sonetů, i když rýmově volnějších, není důvodu, proč nepřekládat z čínštiny obdobné pevné útvary podobným způsobem, to znamená tak, aby bylo už na první pohled znát, které básně byly napsány stejnou formou. Platí to zejména u takzvaných cch‘, původně „šantánových“ písní, které se během doby staly oblíbenou lyrickou formou snad všech významných básníků sungské epochy. U těchto básní autoři uváděli vždy také, na který běžně známý nápěv byly složeny a ke kterému se obvykle i několikrát vraceli. A protože volba nápěvu, a tedy formy nebyla náhodná, měl by myslím tento aspekt básně respektovat i překladatel. Kdo to ví, ten to také tak dělá. Kdo to neví, myslí si, že je novátor, ale podstata věci mu uniká.