Jan M. Heller
Prochasko, Taras. Jinací.
Z ukrajinského originálu NeprOsti přeložily Jekaterina Gazukina a Alexandra Stelibská.
Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2013. 208 stran.
Jinací jsou pozemští bohové. lidé, kteří díky svému vrozenému nebo získanému vědění mohou někomu pomáhat, nebo škodit. podstatný je právě tento fakt – je to vrozené nebo získané. něco vědí. přičemž se to člověk může dozvědět. získat. a pak, když se člověk něco dozví, může se stát Jinakým. (119)
Takto (a právě s touto distribucí verzálek, jež chybějí na počátcích vět, kdežto pojem „Jinací“ povyšují na proprium) vysvětluje titul své prózy z roku 2002 Taras Prochasko, ukrajinský spisovatel náležející do okruhu tzv. „stanislavského fenoménu“ – neformálního sdružení spisovatelů spojených s haličským městem Ivano-Frankivskem, které se do roku 1962 jmenovalo Stanislav nebo Stanislaviv.
Jestliže mluvíme jen povšechně o „próze“, není to samoúčelné. Problematické je totiž už její žánrové zakotvení. Děj, který by ospravedlňoval její zařazení do kategorie románové nebo příbuzné, zde v nějaké podobě najít lze – jde však o to, jak hledáme. Z kompozičního hlediska jsou Jinací tvořeni relativně samostatnými kapitolami, které se dále člení na jednotlivé číslované (!) odstavce. Materii děje podává vypravěč nezúčastněným hlasem, nedlouhými větnými celky, blížícími se svou gnómickou lapidárností stylu středověké kroniky nebo filosofického traktátu. Takto rozbitý, fragmentarizovaný narativní útvar má v konečném důsledku podobu mozaiky, jejíž kamínky se seskupují do výsledných tvarů tak, aby – jak uvidíme – zprostředkovaly čtenáři jiný („jinaký“?) pohled na svět.
A přece tu příběh v nějaké podobě přítomen je, a ne v ledajaké. Tarasu Prochaskovi totiž podle všech indicií nejde o ohledávání ničeho menšího než hlubinných, existenciálně zabarvených, možná dokonce zjevitelských významů lokálních a jazykových (a jakožto podskupiny v jejich rámci – narativních) entit. V tomto smyslu se autor pokouší sestupovat k jejich pradávným, hieroglyfickým významům. Přitom si nepomáhá ani psychoanalytickými pokusy, ani odkazy na mytické struktury vyrýžované z topiky evropské literatury, nýbrž se snaží o maximální bezprostřednost. Jeho postavy opakují slova proto, aby jejich vyslovováním v mytickém, obřadném smyslu zopakovaly stvořitelský akt. Hra se slovy patří k výrazným rysům Jinakých: na několika místech se objevují výčty či řady lexikálních jednotek, vybraných z nějak příznakových jazykových vrstev – botanické názvy, dialektismy či regionalismy (huculské), nadávky – jejichž funkcí zjevně není nic jiného než autoreference, tematizace vlastní zvukové podoby a vlastních významů.
S tím souvisejí i další triky. Jeden z nich spočívá v práci se slovotvorbou, třeba v řazení slov se stejným základem. Takřka bezbřehé jsou pak možnosti plynoucí z navazování neotřelých významových souvztažností mezi jazykovými entitami, které jsou postaveny na nejrůznějších asociacích: tak třeba fiktivní městečko Jalovec, středobod dějiště Jinakých, jsou lázně, kam se hosté přijíždějí léčit konzumací ginu – tedy jalovcové. Jméno jedné z postav, Františka, odkazuje (jak čtenář odkryje o mnoho stránek dále) k Františkovi z Assisi, ale svou poněmčenou podobou Franz také k rakousko-uherské historii Zakarpatí. A tak dále.
Slova se řetězí v úkonech zaříkávání. zaříkávání, to už je příběh (120), píše autor. (…) zaříkadlo, které má vliv, působí na předchozí vyprávění-příčinu a přesně zapadne tam, kam zamíří po vyprávění-zaříkadlu k vyprávění-následku. jak je vidět, jsou to samá vyprávění. vyprávění je veškeré dění a veškeré dění je vyprávěním. (…) protože je to tak, jak bylo povězeno, předpovězeno, odpovězeno, zapovězeno, vypovězeno, dopovězeno, napovězeno. a k čemu to je, aby se vědělo a dál povědělo. (120–121) Na okraj uveďme, že je nasnadě, jak náročný musel být v tomto případě překlad; je třeba ocenit, že překladatelky vybavily knihu krátkým doslovem, pojatým však nikoli literárněhistoricky a interpretačně, jak je zvykem, ale translatologicky; popsaly v něm mimo jiné, v jakých stylových vrstvách české slovní zásoby (a ve kterých folkloristických příručkách a dialektologických slovnících) hledaly adekvátní ekvivalenty.
Jestliže slova slouží jako základní stavební jednotky významového univerza, příběhy mají úlohu usouvztažňování. Jsou zdrojem zvláštního druhu kauzality spočívající v řetězení, které však není nijak nahodilé nebo arbitrární, a už vůbec ne surrealisticko-disociativně utržené ze řetězu. Pokud bychom se chtěli v Jinakých dobrat nějaké fabule, můžeme ji velmi zjednodušeně popsat jako životní příběh čtyř generací párů, příběh o jejich setkávání a vztazích (včetně incestních). Podstatný je také lokální rozměr, tedy fakt, že se tento příběh odehrává na někdejší Podkarpatské Rusi, přičemž zaujímá období od konce 19. století do 50. let století následujícího a v jednotlivostech synekdochicky upozorňuje na dějinné peripetie, které se na této oblasti a životech jejích obyvatel podepsaly: vystřídali se tu němečtí dřevorubečtí kolonisté, hajduci, kozáci, banderovci, maďarští financové, ruští vojáci, agenti sovětské NKVD. Kdo trochu zná moderní (středo)evropské dějiny a má zájem obohatit své čtení i o tuto rovinu nesčetných historických aluzí, má možnost nahlížet do obsáhlých vysvětlivek na konci knihy; má tak šanci odkrýt sobě dosud neznámé epizody ze zakarpatských dějin, pestřejších, než za jaké se u nás obecně mají. Podobnému cíli, tedy ukotvování příběhu v jeho „site-specifických“ souvislostech, mají zjevně sloužit také již zmíněná toponyma a častá líčení přírody a krajinných scenerií.
Obraz světa, který tak vzniká, je však poněkud zvláštní. Tento svět je totiž zaplněn reáliemi, které se neshodují s přirozeně očekávatelným stavem věcí. Už jen nad fenoménem lázní, kde léčebná kúra spočívá v chlastání jalovcové pálenky, se člověk přinejmenším pozastaví. Podél vozovky na jaloveckých ulicích vedou vodní kanály, takže dva se mohou pohybovat po městečku tak, že jeden kráčí a druhý plave, přičemž spolu nerušeně konverzují. Franz, jenž se zaobírá filosofickou redukcí, má doma bohatou knihovnu, čítající však pouze několik desítek různých vydání encyklopedie Larousse.
Vypočítávat stovky různých absurdit, podivností, a ano, perverzit, z nichž autor buduje svůj fikční svět, by nemělo valný smysl. Zajímavá je jiná stránka tohoto postupu. Stavební kameny Prochaskova fikčního světa nejsou jen přinejmenším podivné, jsou občas dokonce i v mírném rozporu s karteziánsko-newtonovským vnímáním světa obvyklým v Evropě, stručně řečeno: s přírodními zákony. Tak se nad městečkem Jalovcem objeví visutý, ve skutečnosti však levitující most, jehož vzájemně propojené mostní oblouky (mnohem vyšší než železniční mosty ve Vorochtě a Deljatynu), které ovšem nebyly jakkoliv spojeny se zemí, visely diagonálně nad zemí a přitom začínaly a náhle končily kdesi v nebi. Nahoře zůstal fragment široké silnice. Tam se usadili Jinací. (67)
Tento příklad však zdaleka není ojedinělý. V textu se mísí prvky reálné (jejichž quasireálný status je akcentován referencemi k aktuálnímu světu; nejnázornější je to u toponym, některé kapitoly jsou dokonce doprovázeny mapkami skutečných sídel a hor v Zakarpatí) s těmi, které jsou do své psané podoby promítány skrze rastr poetického vidění, ať už jim přisoudíme název imaginární, mytické, snové či halucinační. Nejblíže má tato autorská strategie k magickému realismu, za nímž netřeba chodit z Karpat až do Latinské Ameriky nebo k Salmanu Rushdiemu: velmi podobný postup používá maďarskojazyčný sedmihradský autor Ádám Bodor ve svých děsivých dystopických vizích totalitní společnosti, do češtiny převedených pod názvy Okrsek Sinistra a Návštěva arcibiskupa, v nichž nacházíme mimo jiné i podobný důraz na přírodní líčení. K magickému realismu poukazuje i fakt, že Prochaskovy postavy se nad alogičnostmi řádu jeho fikčního světa nijak nepozastavují a přijímají je jako nezvratitelný a zcela neznepokojující fakt.
Ovšem afinitou k magickému realismu se umělecký potenciál Jinakých nevyčerpává. Nonšalantní samozřejmost nejrůznějších vyšinutostí, kterou autor vkládá do jednání svých postav a již předpokládá i ze strany čtenáře, má svůj důvod. Koneckonců nic tu není v nesouladu s ničím, manifestuje se zde princip celistvosti (slovo „celistvý“ patří k těm nejčastěji opakovaným). Za zdánlivou absurditou se nejspíš ve skutečnosti skrývá hluboká teologická úvaha, která rezonuje v dějinách od Augustina z Hippony až řekněme po Friedricha Schleiermachera: pokud se něco děje ve stvořeném světě, nemůže nikdy platit, že se tento jev vymyká z řádu tohoto světa. Sám Stvořitel je garantem toho, že se nic neděje proti řádu stvoření. To pak souzní s výrokem jedné z Prochaskových ženských postav, že totiž nelze rozlišovat mezi skutečným a neskutečným, jen mezi různými podobami skutečného. (66)
Nyní se ve světle této interpretace můžeme vrátit k citaci, kterou jsme vybrali jako úvodní. Lze na ní totiž dobře demonstrovat, do jakého vztahu uvádí autor vědění (a odvozeně i po-vědění, tedy vyprávění, příběh) a jinakost. Jinakost je zde totožná s alternativností plynoucí z řádu věcí, které jsou jinak, než by měly být, a to zřetězením na základě narativních (a tedy v původním slova smyslu mytických) epistemologických souřadnic. Právě to je – nejspíš – onen význam, jehož rozkrývání chtěl Taras Prochasko ve své próze manifestovat.
Jediná potenciální výtka, kterou by bylo snad teoreticky možné na adresu Jinakých vznést, směřuje k absenci prvoplánového sdělení, k jisté míře formalistního lartpourlartismu. Jenže na takovou výtku se – ve světle interpretace popsané v předchozích řádcích – dá odpovědět zcela jednoduše: vždyť o to právě jde. Jazyk, místo a příběh nemusejí něco znamenat, stačí jim prostě být.