Jáchym Topol
Čalo voďi – Sytá duše. Antologie prozaických textů romských autorů z ČR.
Sestavily Jana Kramářová a Helena Sadílková.
1. vydání. Brno: Muzeum romské kultury, 2007. 398 stran.
Fotografie pořízená někdy před druhou světovou válkou. Asi ze Slovenska. Sedlák v lesklých holínkách a kolem něj skupinka malých otrhanců. Jsou to romské děti, vypadají vedle chlapíka jako malí indiáni, jako urousané děti země vedle symbolu prosperity a civilizace. Sedlák se blahosklonně usmívá, je to hodný strýček, který zaloví v kapse a něco těm capartům dá? Anebo je tehdy zahnal sukovicí? V každém případě fotka působí jako upomínka na mýtické časy, kdy „velká část Romů žila v obtížných materiálních podmínkách, zato však v jistotě emocionálního zázemí soudržných komunit,“ jak uvádí předmluva k antologii textů romských spisovatelů z České republiky Čalo voďi neboli Sytá duše.
A jak tu objemnou knihu čtu, něco se s tou fotografií v mojí hlavě děje. Ty dětičky ožívají, jsou slyšet, štěbetají, vyprávějí jedno přes druhé. Díky příběhům, které čteme v téhle knize, mají zapomenuté děti, které byly později nejspíš povražděny, konečně svůj hlas, svůj příběh. Teprve teď o nich leccos víme, jak žily, čím se trápily, o čem snily. Jak se bály, když chodily večer pro vodu, jak kradly brambory, třásly se zimou, z čeho se radovaly a tak dál…
V textech Andreje Gini, Heleny Demeterové, Zlatici Kalejové a dalších totiž ožívá slovenský venkov jejich dětství jako čas, kdy přes vší bídu ještě platí nějaký dávný řád. Soužití v bídných baráčcích na okrajích vesnic i soužití s bohatými a mocnými gádži bylo složité, ale stále jaksi přirozené a snesitelné, místy navíc – jistě i kvůli všem těm svatbám, muzikám a pitkám, kdy se uplatnili romští hudebníci – i veselé. Vážně, ty příběhy, kde hraje tak velkou roli nouze a všemožné odstrkování, nejsou nikdy ublížené, plačtivé. Ti lidé v „cikánských osadách“ se přece i báječně bavili, při příbězích, jako je třeba ten O Škypárovi Andreje Gini, se jistě váleli smíchy. Humor je vlastní i hřbitovnímu morytátu Gejzy Demetera či drsným historkám Gejzy Horvátha. Romští spisovatelé ale nepíší podle jednoho mustru, nesázejí své příběhy přes kopírák. Tak Dědečkova pohádka od Michala Šamka je úzkostným svědectvím o holokaustu Romů, kdy se mnohým zdálo, že je „opustil Pánbůh“. A od veselé noty se odlišují i soukromá dramata Eriky Oláhové. Její povídka Beznaděj se sice možná inspiruje folklórními vyprávěními, autorka má ale tak silný rukopis, že vše, co zdědila po dávných vypravěčích, přetváří ve svébytné „oláhovské“ horory, při jejichž četbě mrazí.
Žij a nech žít je zas povídka od Filipani Cinové. O autorce se neví nic. A právě její povídka se do mne zakousla nejvíc. O čem je? Dvě sestry, které „mají stejná srdce“, se vypraví ukrást husu pod mraky, za kterými „je cítit slunce“. Příběh, působící jako halucinace z hladu, má v sobě takový náboj autenticity, že všem dalším autorům nasazuje laťku pořádně vysoko.
V antologii je ale místo i na vtípky, anekdoty, taková je třeba povídka O paní Krivaně od Olgy Giňové, v níž si Romové tropí šprťouchlata sami ze sebe, či na mikropovídky, jako je Starý Rom od Vlada Oláha nebo Pan Kohoutek od Jany Hejkrlíkové, v nichž si autoři zoufají nad zpustlými mravy a udělují mravní naučení.
Na ději i vyústění příběhů se ovšem podepisuje doba. Šedesátá léta, kdy se mnohým dostalo panelákového bytu i s televizí, jsou často popsána jako čas, kdy se přetrhaly vazby tradičního společenství a docházelo k tragédiím, jako bylo násilné umístění dětí v dětském domově nebo „podvázání“ romské ženy čili sterilizace – vypráví se o tom například v hořkých povídkách Ilony Ferkové.
Sytá duše je vskutku mohutná a reprezentativní antologie romské literatury. Je radost ji mít, třeba na přeskáčku si v ní číst, listovat v téměř čtyřech stech stran od desítek autorů. Nebýt téhle knihy, je romská literatura stále skrytá snad v desítkách publikací, různých sešitech a časopisech. A co vypovídá o dnešku?
Skutečností je tolik, kolik je spisovatelů, a tak se můžete s nejmladším autorem Patrikem Čonkou v jeho povídce Ráno ponořit do té nejčernější deprese, anebo naopak s doyenem souboru Andrejem Giňou usednout na lavičku před domem a ve vlahém vánku naslouchat sousedskému vyprávění, prožít příjemný letní podvečer… a těšit se na další.